Vždycky jsem si přál vlastnit skialpové lyže. Toulat se krajinou, sjíždět svahy kde nevedou sjezdové tratě a užívat si tu pohodu a klid. Před pár lety se to podařilo. Samozřejmě, že jsem začínal dupat kopce kolem sjezdovek, učil se s lyžemi, jak třeba správně ušetřit energii, jak sundavat pásy s připnutými lyžemi nebo se otáčet v traverzu. I takový oříšek, jako laborování, jak se správně sbalit do batohu, abych měl vždy vše potřebné a abych netahal příliš zbytečných věcí a tím i větší zátěž.

Pak přišel zlom a chtěl jsem do terénu. Hledal jsem všemožné trasy a místa kam se třeba u nás v republice nebo i v zahraničí podívat. Na výběr toho je opravdu dost. Tenkrát mě také postrčil nejmenovaný seriál o skitouringu na pohořích našeho státu. A tím to vlastně vše začalo, dnes se s vámi podělím o mojí první absolvovanou skitouringovou trasu, kterou jsem se nechal inspirovat z výše uvedeného seriálu. Trasu od té doby chodím každý rok a zatím mě neomrzela. Je to i takové připomenutí, jak jsem vlastně začal skialpovat.      

Začínám plánovat

Tato skitouringová tůra začíná vždy od stolu. Trocha plánování nikdy neuškodí. Takže kontrola počasí a jízdních řádů. Vyrážím vždy v týdnu. Předpokládám, že o víkendu bude kolem Třístoličníku a Trojmezí hodně turistů a to dokáže člověka odradit. Tentokrát vychází parádně čtvrtek. Mám štěstí, od neděle na Šumavě kolem Plechého 1378 m n.m. sněží. Letos to nebylo se sněhovou nadílkou nijak úžasné a tak budu mít aspoň jistotu, že nebudu ničit pásy a skluznici o kořeny a kameny ukryté pod malou vrstvou sněhu.

Ranní budíček ve čtvrt na pět ráno je vždy nepříjemný, hlavně když večer nemohu zabrat, ale z toho se rychle oklepávám. Už jen myšlenka na parádní den mě žene rychle z postele. Věci mám samozřejmě už připravené a tak zbývá jen uvařit čaj, obléct se a vyrazit na autobus. Cesta do Plzně na nádraží, je v těchto ranních hodinách bezproblémová.

Jedu směr České Budějovice

Vlak odjíždí tři minuty po šesté. Směr České Budějovice. O hodinu a půl později, přestupuji na další vlak ve stanici Číčenice a mířím až do konečné stanice Nové údolí. Takhle druhá část už je ubíjející, lokálka staví v každé stanici a tak si krátím část pozdní snídaní, focením okolí z vlaku a přípravě. To abych nemusel pak lepit pásy ještě ve stanici, ale mohl okamžitě vyrazit na cestu. Do cílové stanice vlak přijíždí v půl desáté. Nezdržuji se a ihned vyrážím po červené turistické trase „Údolská a Trojmezná cesta“ směr Třístoličník. Každopádně doporučuji celé Nové Údolí navštívit i v letním období, je tu spousty zajímavostí a krásná příroda.

Po několika stech metrech míjím rozcestníky Nové Údolí a Nové Údolí – rozcestník. Pokračuji dále po červené, která mě vede po Trojmezné cestě lesem. Minulé roky zde byl už sníh a dalo se jít na lyžích. Dnes bohužel ne. Sníh tu je, ale je ho opravdu málo a kličkovat na skoro rovné cestě po zbytcích sněhu se mi nechce. Lyže mám připnuté i s botami na batohu a v klidu si vyčkám, až se dostanu do vyšší nadmořské výšky. Podle předpovědi už by kolem 950 m n.m. měl být napadaný nový sníh. Procházím kolem Rosenaurova pomníku a pokračuji dále po cestě.

Třístoličník na dohled

U turistického přístřešku se studánkou dosahuji zmíněné nadmořské výšky a celá krajina chytá okamžitě jinou podobu. Je tu sníh a od včera čerstvě napadaný. Je čas se přezout a nasadit lyže. Zabere mi to pár minut. Stihnu u toho popít trochu horkého čaje a vydávám se na rozcestí vpravo dále po červené, která mě vlastně dnes bude provázet celou cestou. Od studánky začíná konečně stoupání na Třístoličník a hřeben, který mě čeká. Stoupání je dlouhé něco přes dva kilometry a začátek tohoto úseku teče po trase potok přímo v cestě. Když je hodně sněhu, tak to ani nepostřehnete, ale já začínám pomalu kličkovat a přecházet z jedné strany a na druhou, ve snaze nenamočit nalepené pásy na lyžích. Po necelém kilometru se mi to daří. Potok mizí a já začínám stoupat stále výše při hranici Německem.

Jakmile vystoupám z lesa ukáže se pode mnou celé údolí s výhledem na celý hřeben až po Plechý, za zády mám pak Václavovu horu a V pařezí s celým údolí jak na dlani. Pokračuji ve výstupu až pod Hochstein 1333 m n.m.. Je tu super sníh. Sice docela fouká, ale to mě neodrazuje od strhnutí pásů a parádního sjezdu spět k lesu. Krásný kilometr v nedotčené krajině a suprovém prašanu. U lesa kde jsem před několika desítkami minut vylezl, nasazuji opět pásy a mířím už nyní opravdu na vrchol Hochsteinu.

Přechod po celém hřebeni

Zanechávám lyže s hůlkami pod nástupem vyhlídky a jdu se podívat k vrcholovému kříži. Teď už tu opravdu hodně fouká, takže trochu obléct, abych neprochladl. Udělám pár fotek a slézám zpět k lyžím. Je čas na druhou část celého dne a to přechod po celém hřebeni. Dole pod nástupem proběhne ještě rychlé občerstvení a už zase stojím v lyžích a pokračuji kolem chaty Berggasthof Dreisessel a vrcholu Třístoličník 1302 m n.m.

Od chaty se pak držím na české straně hranic, které kopíruji. Začíná mírné stoupání na Vysoký hřeben 1341 m n.m. Jsou zde kolem mě polomy a vyvrácené stromy, které jsou krásně ošlehané od sněžení a tak celá krajina vypadá neuvěřitelně, je to až pohádkové. Nehledě na to, že výhledy jsou za jasného počasí absolutně parádní. Pohledem přes hranice jsou i v dálce vidět Alpy. Jo, tam se podívám třeba zase někdy jindy. Dnes jsem zde a užívám si mírné teploty pod nulou a parádním sluncem. Zastavuji skoro každou chvilku, pořád je na co koukat. Z Vysokého hřebenu přichází drobné klesání.

Pásy nesundávám, mají parádní skluz a tak se příjemnou rychlostí šoupu ze svahu dolů pod vrchol Trojmezné 1361 m n.m. Zde opět přichází droboučké stoupání tou krásnou krajinou.Trojmezné do horského sedla Trojmezí 1324 m n.m. to není žádné velké klesání a tak se opět šoupu s nasazenými pásy. Při sjezdu odpočívám a kochám se krásou sedla a celého okolí. Přemýšlím také nad tím, jaké to bylo, když celý hřeben, který mám za sebou a před sebou vypadal, když jeho stráně zdobil les. Po kůrovcové kalamitě na našem území mezi tlejícím a popadaným dřevem začíná opět vyrůstat spousta stromů. Což si myslím se nedá říct o německé a rakouské straně, kterou už také z Trojmezné vidím, kde zasáhl člověk více, než měl. Asi má cenu zde nechat nějaké dřevo tlít a nechat přírodu, aby se s tím také dokázala sama vypořádat. Napadá mě, že se sem půjdu podívat i v létě.

Nad Rakouskou loukou

Přijíždím k trojbokému žulovému sloupu. Nachází se uprostřed sedla. Zde se protínají všechny tři státní hranice. Každá strana bloku je označena státními znaky a názvy v mateřských jazycích. Několikrát si sloup obcházím, opět nějaká ta fotka a drobné občerstvení. Trochu se zatahuje a tak nemá cenu dále setrvávat. Z Trojmezí mě čeká výstup na vrchol hory Nad Rakouskou loukou 1373 m n.m. Vyrážím přímo a nedržím se turistické stezky. Když tak procházím mezi těmi nízkými smrčky, napadá mě, že ještě obětuji pár minut ke sjezdu. Vždyť nemohu jen dupat a nechat si tak ujít poslední letošní pěkný sníh. Pod vrcholem sundavám pásy a mezi stromky a velkými kameny sjíždím zpět do sedla. Svah není nijak strmý a tak si jen užívám drobné obloučky mezi překážkami a výhled z druhé strany do sedla.

Dole rychle přezbrojuji na chůzi a vycházím už nyní po červené turistické cestě na vrchol již zmíněné hory. Pod vrcholem mě přepadá silný vítr, který se z ničeho nic začíná zvedat. Vybaluji z batohu bundu a pokračuji svižným krokem na můj dnešní nejvyšší vrchol Plechý 1378 m n.m. Hned u vrcholu potkávám český pár turistů, kteří pomáhají starší německé turistce. Ta si vyšla sama na procházku. Nevím, odkud vycházela, ale podle nich ji výstup trochu unavil s kombinací silného větru, který se před chvilkou zvedl. Ptám se jich, jestli to paní zvládne. Říkají, že jo. Jen se ptají kudy z hřebenu. Potvrzuji jim, že se dá jít z Trojmezí na německou stranu. I dnes tam bylo hodně turistů a cesta bude prošlapP

Plechý

Mezi tím nabízím paní teplý čaj a nějaké zbylé protejnové tyčinky, aby doplnila trochu energie. Domluvili jsme se, že s ní budou pokračovat dále a sestoupí s ní. Kdyby něco, beru si na ně ještě kontakt. Níže to tak nefoukalo, tak tam se jim půjde mnohem lépe. Pokračují dále a já si nyní užiji, sice za silného větru, vrchol Plechého, kde jsem úplně sám. Opět pár fotek od vrcholového kříže. Usuzuji, že i já bych se měl také vydat na sestup. Čeká mě sjezd k rozcestníku Klaffer am Hochficht.

Skáču do lyží a kousek od vrcholu přijíždím na hranu kde se pouštím z hřebenu krásným svahem k rozcestníku. Rok před tím jsme v půlce sjezdu uhýbali vlevo a projížděli lesem nad Říjiště. Nyní to nejde, bude tam málo sněhu a samotnému se mi do lesa nechce. Pouštím se do sjezdu. Ze začátku náramná pohoda i prašan tu ještě je. První ukrajování sjezdu je super. Pak kolem 1200 m n.m. začíná sníh pěkně těžknout a obloučky se dělají zatraceně obtížně. Dalším faktorem je také únava. Opatrně tak projíždím nízkým porostem, kam až to jde.

Rozcestník Klaffer am Hochficht

Jakmile na mě ze sněhu začínají vyčnívat i menší překážky, zastavuji, balím lyže na rameno a pokračuji po svých. Nemá cenu si tu ublížit. Přicházím až k rozcestníku Klaffer am Hochficht. Narážím tu na jednoho turistu se sněžnicemi. Zdravím ho a mezi tím nasazuji lyže a vydávám se po modré turistické cestě, směr Říjiště. Už je to jen sjezd po cestě, sníh je mokrý a lyže jedou pomalu. Po pár zatáčkách a překonání padlého stromu přijde čas sundat naposledy lyže. Přede mnou je už jen rovina k občerstvení Říjiště. Na lavičce u občerstvení balím celou skialpovou výbavu. Přezouvám se a vyrážím dále už po svých směr Nová Pec. Vzpomínám, jak jsme minulý rok jeli na lyžích kolem Říjiště až na akvadukt a dále po žluté turistické stezce „Koňská cesta“ až k Jezernímu potoku. Dnes to bohužel nejde a tak svižným krokem procházím kolem akvaduktu a na rozcestí Rossbach pokračuji dále po zelené turistické trase kolem Schwarzenberského kanálu do Nové Pece – Láz odkud už po asfaltové cestě zamířím přímo do centra a na nádraží Nová Pec.

Během cesty si ověřuji jízdní řády a zjišťuji, že mi zbude nějaká ta půl hodina. Kousek od nádraží je otevřená restaurace a tak završím tento krásný den a skvělou skitouringovou tůru dobrou polévkou a jak už na horách bývá zvykem také výtečným Bombardinem. Čas odjezdu se neúprosně blíží a tak je neuvěřitelný problém vyměnit teplo restaurace za promrzlý vlak. Jinak to ale nejde. Musím vyrazit domů.

Cesta bude ještě dlouhá. Z vlaku už není vidět kvůli tmě a tak se věnuji výběru fotek a hlavou nechám procházet myšlenky na parádní den a cestu, kterou absolvuji příští rok zase. Ona určitě neomrzí a možná že některé z vás nenadchne, ale pro mě je to připomínka toho, že tady to pro mě vlastně všechno kolem skalpinismu začalo.