Zajištěné cesty (via ferraty, klettersteigy) jsou pro svou dostupnost a relativní nenáročnost na vybavení čím dál tím populárnější a ocelových lan na skále stále přibývá jak u nás, tak za hranicemi. Právě ona dostupnost je také strašákem a potenciálním nebezpečím. Pojďme se podívat na pár zásad a potenciálních chyb, kterým se chceme vyhnout, abychom nebyli nebezpeční sami sobě ani svému okolí. 



V ideálním případě nám jistící karabiny a tlumič pádu slouží jen “pro dobrý pocit” a za celý výstup ani za celou sezónu si nevyzkoušíme, jak takové chytání pádů funguje. Ono to koneckonců není nic příjemného a zkoušet to ani nechceme. Často ale ani nevíme, jak blízko potenciálnímu průšvihu se pohybujeme chybným používáním jistících pomůcek. Prostě můžeme jít celý den špatně navázaní, aniž bychom si to uvědomili a příště chybu klidně zopakujeme. Ale jak se říká “tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne”. Jednou by to vyjít nemuselo a naše prohřešky vůči metodice by mohly sakramentsky bolet.  

Základním předpokladem pro bezpečný výlet je správné vybavení, které umíme používat. Ať jste čerstvými majiteli zbrusu nového ferratového setu, nebo si právě nesete lehce otlučený kousek z půjčovny, vždycky si ho vyzkoušejte ještě doma. Nejste-li si čímkoliv jistí, zeptejte se ještě v obchodě a v půjčovně. Je to vždycky lepší, než přijít pod skálu, vytáhnout z batohu chuchvalec popruhů a začít zkoumat, kam patří nohy. Zní to možná trochu přehnaně, ale takových expertů se dá potkat poměrně dost. 

Správné vybavení

K základu jištění patří kombinace sedacího a prsního úvazku, provázaného smycí, případně celotělový úvazek. Často se leze pouze v sedacím úvazku, protože je to praktičtější a pohodlnější. Dokud nedojde k pádu, nepoznáte jeho nevýhody. Řeč je zejména o bederní páteři, která pádem, byť tlumeným, dostane nepřiměřeně zabrat. Následky takového pádu bez další opory zbytku těla mohou být velmi vážné. Situaci ještě zhoršuje váha batohu na zádech, který nevýhodně posouvá těžiště těla nahoru.

V případě kombinace sedacího a prsního úvazku je nezbytné mít správně natrénované a naměřené jejich provázání. Postačí k tomu plochá smyce (cca 1,5 m). Tou protáhneme nosné (!) o oko sedacího úvazku, uděláme vůdcovský uzel (všichni ho jistě známe 🙂 ), protáhneme nosnými oky hrudního úvazku a opět uděláme vůdcovský uzel. Cvičně si zkusíme do úvazku odsednout (zatížit ho svou vahou). Správné vyvážení je takové, že se naše váha rozloží i do hrudního úvazku, který zabrání zalomení zad při pádu. 

Pozor na provázání opravdu těch správných nosných ok. Netřeba zdůrazňovat, co by se stalo při pádu do oka s nosností pět nebo deset kilo….

Tip: Přečtěte si článek České via ferraty pro začátečníky i pokročilé.

Mezi úvazek a fixní jištění na skále patří tlumič pádů. Samozřejmě certifikovaný a správně navázaný (liščí smyčkou do nosného oka nebo provazující smyce). Jakékoliv samodomo výrobky, případně pevné smyčky.

Kdo by měl tendenci to zkoušet, může shlédnout video z testování, například tady:

I bez jakékoliv znalosti němčiny se můžeme přesvědčit, že pevné textilní části takovou rázovou sílu bez tlumení prostě nevydrží. A kdyby náhodou vydržely, nevydrží je pravděpodobně naše páteř. 

Proto tedy potřebujeme dynamický tlumič pádu, který pohlcuje rázovou sílu vypáráním smyce, zašité ve speciální kapse. 

Obecnou zásadou číslo jedna je, že padat v žádném případě nechceme. Narozdíl od sportovního lezení jsou pády na ferratách nebezpečné prakticky vždy, protože pod námi není volný prostor, ale skála a železo do ní přikotvené. Naštěstí se na ferratách padá málo. O to snazší je ale bohužel držet si špatné návyky jištění a nevědět o nich. 

K odpočinku se hodí odsedka (odsedávací smyčka), určená k dodatečnému pevnému zajištění a odpočinku, případně řešení krizových situací. 

Naprostou samozřejmostí je helma. Chrání nás nejen proti případnému pádu (se kterým ani nechceme počítat), ale hlavně proti padajícímu kamení shora. Pohybuje-li se nad námi skupina lezců, nebo třeba jen horské kozy, nechceme si nechat udělat díru do hlavy čímkoliv, co jim odletí od kopyt. 

Vhodnou pomůckou jsou i ferratové rukavice s volnými prsty, podobně jako cyklistické, ale pevnější, často kožené. Chrání kůži na rukou před odřením o ocelová lana a současně zachovávají cit v prstech. Není nutné je nosit, někomu vyloženě vadí, ale za zkoušku to stojí. 

Mezi další vybavení patří pevná obuv (pevná podrážka a pokud možno ochrana kotníku), vhodné oblečení (kalhoty lépe s krytými koleny), sluneční brýle. Batoh volíme takový, který dobře sedí na zádech (bederní a hrudní popruh brání zbytečnému pohybu) a zbytečně z něj nevisí volné popruhy a přezky, které by mohly zachytávat o skálu nebo jištění. 

Tekutiny je vhodné umístit do vaku dovnitř batohu s vyvedenou hadičkou na pití. Jedně tak nemusíme batoh sundavat ze zad při každém napití a vyvarujeme se zbytečné manipulaci, při které by nám mohlo něco upadnout. PETlahve v bočních kapsách nejsou ze stejného důvodu moc vhodné. 

Pohyb po zajištěné cestě

Jsme tedy správně vybaveni, začátečníci zkontrolovaní zkušeným instruktorem a stojíme pod skalou, po níž se táhne ocelové lano. To je do skály čas od času připevněno kotvícími prvky. 

Tlumič pádu má dvě smyčky zakončené karabinami. Obě si během postupu táhmeme po jistícím laně. Dvě jsou z toho důvodu, aby při přecvakávání přes kotevní body byla vždy aspoň jedna zacvaknutá do lana. Tento pohyb je třeba si zautomatizovat v lehkém terénu, než se vydáme do obtížnějších tras. 

Začátečníkům může dělat problém hlídat si karabiny, aby se i po přecvaknutí nezasekávaly na svorkách kotevních bodů. Na to je třeba dávat pozor a vždy je uvolnovat včas. Postačí lehké drcnutí a karabina se zpravidla uvolní. Situace je náročnější, když karabiny zůstanou pod námi a musíme se k nim vracet. To nás zbytečně stojí síly. 

Velmi důležité jsou odstupy ve skupině. Rozhodně v každé části lana mezi kotevními body nesmí být více jak jeden lezec. To ale není všechno. Nechme chytré poučky poučkami a použijme selský rozum. 

Podíváme se na kamaráda před námi a představíme si, kam až by doletěl, kdyby mu v danou chvíli podklouzly nohy nebo ruce. Jistícá karabiny dojedou k prvnímu kotevnímu bodu, vypáře se tlumič pádu (přidej asi 1,5m) a od sedacího úvazku bržděného tlumičem budou ještě plandat lezcovy nohy. V tomto prostoru nechceme mít hlavu. To je v našem vlastním zájmu. 

Je-li před námi výrazně pomalejší lezec, je bezpečnější ho oslovit a poprosit o umožnění bezpečného předejití. Raději si chvíli počkat, než ohrozit sebe a své okolí. 

Tímto apeluji na slušnost těch pomalých i těch rychlých. Vždy je to o domluvě a situace se dá řešit slušně. Skála není závodiště. 

Nepřeceňte svoje síly a nepodceňtě počasí

Ať už vyrážíme kamkoliv (u dlouhých túr v horách to platí dvojnásob), je třeba znát předpověď počasí. Pohyb na zmoklé ferratě je velmi nepříjemný a pohyb na železném jištění za bouřky je životu nebezpečný!

Většina zajištěných cest je na internetu velmi dobře popsána včetně obtížnosti, převýšení a odhadu času na příchod, lezení a odchod. Vždy počítejte raději s rezervou. O to větší, pokud neznáte, jak si vůči daný časovým odhadům vedete s vaší fyzičkou. 

Má-li ferrata únikové varianty, je dobré vědět, kde jsou. Z většiny cest ale není úniku. To znamená, že cesta vede nahoru a v momentě, kdy do ní nastoupíme, je třeba jí absolvovat celou. Zde se vyplatí o to větší opatrnost při plánování ať už s ohledem na počasí nebo zdatnost VŠECH členů skupiny. 

Obtížnost zajištěných cest

Stupnice obtížnosti se nejčastěji značí písmeny od A do E, nověji i F a G. Tato stupnice se používá v Rakousku a v Čechách.

Stupeň A jsou jednoduché cesty, které zvládne i začátečník, s dalšími písmeny obtížnost narůstá. 

V itálii se setkáme i s barevným označením, podobně jako sjezdovky:

modré – snadné, odpovídá rakouskému A

červené – středně náročné

černé – výhradně pro zkušené, odpovídá rakouskému D, E

Nově také s písmeny, popisující obtížnost:

F – facile – snadné

MD – media difficoltà – středně obtížné

D – difficile – obtížné

MOD – molto difficile – velmi obtížné

ED – estrema difficoltà – extrémně obtížné

Klasické via ferraty pocházejí ze zajištěných vojenských chodníků v době první světové války, zejména v italských dolomitech. 

Moderní, mnohem více sportovní cesty mají úplně jiný charakter. Jsou vedeny naschvál obtížnějším terénem (z pohledu původního chodníku mnohdy nelogicky) a je zde použito mnohem více železných pomocných prvků. 

Hlavně bezpečně

Úplní začátečníci by měli vyrazit pouze v doprovodu výrazně zkušenějšího kamaráda, který je schopný vysvětlit a překontrolovat jištění. Pokud nemáte takového kamaráda v dosahu, nestyďte se aspoň pro úplný začátek najmout instruktora na nějaké z dostupných českých ferrat. Za bezpečné osvojení správných návyků to určitě stojí. 

Kromě cvičných krátkých ferrat patří do batohu vybavení, jako na horskou tůru. Pití, svačina, opalovací krém, náhradní ponožky, zateplovací vrstva, nepromokavá vrstva, lékárnička, mapa, buzola, nůž a čelovka. 

Než se vydáme do odlehlejšího terénu, je vhodné si osvojit další techniky případné záchrany nebo dopomoci lanem. 

V lepším případě nebudete žádné z jistících pomůcek potřebovat

Tak tedy..ferratám zdar! A hlavně s rozumem!

Jako inspirace doporučuji shlédnout tato metodická videa: