Opět usínám pod korunami stromů. O celtu nade mnou bubnuje déšť, kmeny smrků se propadají do mlhy, dohlédnu jen na ty nejbližší. Vedle mě tiše oddechuje kamarádka, až po uši zahrabaná do spacáku stejně jako já. Teplota má klesnout ke čtyřem stupňům. Před chladem od země mě chrání nafukovací karimatka. Usínám a doufám, že pokud mě něco vytrhne ze spánku, nebude to zima, ale vytí vlků. Právě ty jsme se vydaly stopovat.

Vlci se zabydleli v Beskydech, v Krušných horách nebo v Máchově kraji, kde jsem jejich stopy viděla poprvé. Stejně jako lidé chodí i vlci rádi po cestách, kde v blátě, v písku nebo ve sněhu zanechávají až třináct centimetrů velké otisky tlap. A když najdete i hovínko s kůstkami a srstí jejich kořisti, máte nezvratný důkaz, že jste právě vystopovali vlka. Stopaři na vlčích hlídkách monitorují, kde vlci žijí, ale nikdy je nepronásledují. Vytváří mapu jejich návratu do české krajiny.

Tentokrát jsem se s kamarádkou Romanou vydala na pomezí Orlicka a Jesenicka, kde vlci dosud nežijí, ale jeden tudy údajně před pár dny proběhl. Vítá nás nezvykle krásný les, jehož zem je pokryta sytě zeleným mechem a zlatavou trávou nebo oranžovým listím buků, mezi korunami prosvítají žluté jehličky modřínů. Tu a tam zahlédnu i rozložité buky, lípy nebo jeřáby, které tu stojí snad po desetiletí.

© Ester Dobiášová

Když se vydáte stopovat vlky

Vlčí hlídky tvoří síť dobrovolníků (mrkněte, jak se zapojit) po celé České republice. Zkušení bardi pro ně mají připravené školení – říká se mu Zavíjení, kde se dozví, jak se stát znalými a hrdými stopaři. Monitorují českou krajinu a hledají pobytové znaky velkých šelem, nejen vlků, ale také rysů nebo medvědů. Hledají otisky tlap, trus, okousané dřeviny, chlupy, probírají záznamy z fotopastí.

Díky pečlivému monitoringu mají dobrý přehled nejen o tom, kde se vyskytují šelmy, ale i jejich potenciální pytláci. Svým ustavičným pohybem v terénu odrazují lovce od střelby na chráněné šelmy a zjišťují pokusy o nelegální lov. Právě pytláci jsou i největším rizikem pro lidi při přespávání v lese. Z vlků mít strach nemusíte. Nejen, že vám nechtějí ublížit, ale těžko na ně vůbec narazíte. Jsou to plaché šelmy, které o vás ví dávno předtím, než vstoupíte do lesa.

Po staletích pronásledování a zabíjení instinktivně vědí, že člověk pro ně znamená velké nebezpečí.

A co když narazíte na stopy vlků při procházce lesem docela náhodou, jako se to povedlo třeba mně loni v Krušných horách?

V terénní příručce pro stopaře čteme: „Pokud naleznete stopu, u níž máte podezření, že patří velké šelmě, je nejlepší ji zdokumentovat – vyfotografovat s přiloženým měřítkem (najdete ho na zadní stránce této brožury) a zaznamenat GPS souřadnice místa nálezu. Můžete se také na místo vrátit později a pořídit sádrový odlitek.

Rozměry stop vám jako první napoví, o které zvíře se může jednat. Stopy všech šelem měříme bez drápů. Užitečné je také všímat si stopní dráhy – toho, jak jdou stopy za sebou, přičemž můžeme zaznamenat délku a šířku kroku.”

Pokud nemáte příručku právě po ruce, můžete dát k otiskům pro porovnání krytku foťáku nebo vlastní dlaň. V příručce se taky můžete podívat, jak vypadají stopy dalších zvířat: zábava do lesa jak vyšitá.

© Ester Dobiášová

Jak se připravit na chladné noci

Stopovat vlky na podzim nebo v zimě má jednu nevýhodu: chladné noci a brzkou tmu. Především, když se rozhodnete spát v lese pod tarpem jako my. Stan by byl příliš těžký a při těchto teplotách se obejdeme i bez něj – ráda totiž cestuji nalehko.

Vhodné místo k spánku hledáme už kolem čtvrté. Zalezeme hluboko do lesa a docela záhy najdeme pět vhodně rozmístěných stromů a volnou plochu pro dva dospělé a dva psy bez kořenů a zbloudilých kamenů, které by nás tlačily celou noc jako hrášek princeznu.

Zima se přikrádá, jakmile zastavíme. Prsty křehnou, rozehřátá těla postupně chladnou, tuhne úsměv. Je potřeba si rychle vybalit, natáhnout čepici, rukavice, termoprádlo a ideálně další dvě vrstvy teplého oblečení a co nejdřív zalézt do spacáku. Ten můj má limit 0 °C a komfort o čtyři víc. Uchrání mě, ale abych neprochladla od země, nosím si sebou nafukovací karimatku Therm-a-Rest Womens NeoAir XLite. 

Je lehoučká (váží jen 340 g) a výborně izoluje. Navíc je komfortní, což je důležité především proto, že na ní lehávám až do rozednění – to může být na podzim víc jak dvanáct hodin. Je dostatečně vysoká (6,4 cm), a tak mé kosti chrání před otlačením. Abych nafukovací matraci nedopatřením o něco nepropíchla, podkládám ji hydroizolační plachtou DuPont Tyvek.

Vyplatí se i proto, že když potřebuji s karimatkou manipulovat, nemusím stoupat na zem.

© Ester Dobiášová

Kde je konec vlkům

Probudí mě střelba, ale ukonejším se, že to nejspíš někdo pouští ohňostroj. Jsem vyspaná, i když je ještě tma. Češu si rozcuchané vlasy, čtu knížku od Míly Nevrlého a netuším, že čekám na rozednění ve dvě hodiny. Znovu usínám. Když se ráno vysoukám ze spacáku, nastává shon. Rychle se sbalit, než docela vychladneme (slovník, jako bychom přejaly od pohřebáků). Jakmile jsme znovu na cestě, zahřejeme se a ani ty boty už nestudí.

Najdeme kopu mrkví a řep na dostřel od posedu, staženou kůži pohozenou v lese a vykuchaného divočáka na korbě auta, můžeme jen doufat, že podobný osud nepotká i našeho vlka-průzkumníka. Nacházíme stopy lišek a laní, vidíme droboučké hýly a slyšíme datly, ale po vlkovi ani vidu, ani slechu.

Bylo by krásné, kdyby se vlčí mapa opět o kousek rozšířila i díky nám, snad někdy příště.