GR20 (Grande Randoneé) je považován za jeden z nejtěžších, ale zároveň nejkrásnějších treků Evropy. Vede hornatým terénem napříč celým ostrovem. Délka základní trasy se uvádí 180 km, převýšení 12 000 m a počet etap 16, ikdyž dá se stihnout i o něco rychleji. Bonusové varianty se nazývají “Alpské” a obvykle vedou náročnejším terénem po hřebenech a s větším převýšením. 

Pokud chcete navštívit více vrcholů a užít si více výhledů, “alpské” varianty jsou ta správná volba. Vyžaduje to dobrou fyzičku, pořádné boty, lehký batoh a jistý krok. Odměnou jsou nekonečné výhledy na další hory a vrcholy a za nimi moře. 

Report z celého přechodu Korsiky z jihu na sever si můžete přečíst tady:

https://www.outver.net/post/gr20-z-jihu-korsiky-na-sever

Přechod GR20 se dělí na severní a jižní část. Většina z vysokých hor se nachází v severní části ostrova. Ta je díky terénu a převýšením považována za náročnější než jižní. Hlavní jsou, jako červenou nití”  propojeny trasou Grande Randoneé. 

Monte Cinto (2706 m)

Nejvyšší horou Korsiky je Monte Cinto. Základní trasa GR 20 prochází přes sedlo Pointe des Éboulis (2607 m), odkud je to necelá hodina podél hřebene (ikdyž to na mapě vypadá jen kouse). Výstupová trasa vede po jihovýchodní straně vrcholového hřebene, tedy po pravé straně výstupu na vrchol. Značená cesta několikrát klesne a traverzuje ve skalnatém terénu. Po jednom z klesání odbočuje sestupová cesta k jezeru Lac du Cinto. Z vrcholu je vidět (kromě téměř celé Korsiky) také horská vesnice Haut-Asco, která je jedním z výchozích bodů. 

Vycházet se dá od severu z Haut-Asco (1430 mnm) nebo od jihu z Refuge de Tighiettu (1650 mnm). Častěji se chodí ve směru od severu, což zmanená převýšení 1300 metrů. Údolím říčky L’Asco se stoupá čím dál tím strměji až k závěrečnému třísetmetrovému výšvihu do sedla. Tady se dlouho drží sníh a když roztaje, zbývá nepříjemná drolivá suť, proto patří výstup k těm náročnějším z celé GR20. 

Od jihu z Refuge Tighiettu nastoupáte rovný kilometr. Nejdřív podél potoka Ruisseau de Crucetta, potom pěšinami v suti do sedla Bocca Crucetta (2452 m). Odsud se otevírá výhled na jezero Lac du Cinto o necelé dvě stovky metrů níž. V sedle by to svádělo pokračovat přímo po hřebeni, ale je potřeba sejít pár metrů na druhou stranu a traverzovat po jihovýchodní straně hřebene (tedy nad jezerem). Postupně se cesta dostává znovu na hřeben až k sedlu Pointe des Éboulis (2607 m), což je nejvyšší bod klasické trasy GR20. Většina lidí tu nechává batohy a stoupá k vrcholu nalehko, nicméně aspoň pití se na cestu hodí, protože to není takový kousek, jak na mapě vypadá.

Monte Rotondo (2622 m)

Druhou nejvyšší horou je Monte Rotondo (2622 m), tyčící se nad chatou Refuge de Petra Piana, odkud se často chodí na východ slunce. Na necelých třech kilometrech nastoupáte 770 výškových metrů.

Trasa je značená kamennými mužíky a stoupá přímo od chaty směrem na sever. Kolem 2250 m se přehoupnete přes hřebínek a následují traverzy k morénové hrázi. Asi ve dvou třetinách výstupu se nachází největší jezero Korsiky Lac de Bettaniella. To se obchází z východní strany přes odtékající říčku. 

Na vrchol zbývají tři stovky výškových metrů. Z toho asi polovina je stoupání sutí na hřeben a zbytek plus mínus po hřebeni, spíše ze strany nad jezerem. Těsně pod vrcholem je bivakovací chatka Abri Helbronner. Od vrcholového kříže jsou snad nejlepší výhledy na celý ostrov. 

Paglia Orba (2525 m) 

Přezdívka “Matterhorn Korsiky” sice úplně nesedí na tvar hory, ale krásná rozhodně je. Patří k technicky náročnějším výstupům ve skalnatém terénu a za mě k nejkrásnějším. Na Paglia Orba (2525 m) se vystupuje přes sedlo Col des Maures (2155 m) od chaty Refuge de Ciottulu di i Mori. Na necelých dvou kilometrech od chaty nastoupáme 520 výškových metrů a cestou nahoru nás čeká i sto metrů klesání. Od silnice v sedle Col de Verghio je to k chate Ciottulu dalších 8 km a 640 metrů stoupání kolem Bergerie de Radule u stejnojmenného vodopádu. 

Do sedla se stoupá celkem pohodlně pěšinou, která v závěru nabývá na sklonu. Dál doprava hřebenem podle kamenných mužíků. Ti občas vypadají, že jsou všude a nikde, ale cesta se dá najít celkem dobře. Během výstup máme za sebou Capo Tafonatu se obrovským skalním oknem. Dostáváme se na hřeben, scházíme do malého sedélka a odtud stoupáme k vrcholu.

Monte d’Oro (2389 m)

Nejjižnější vysokou horou na severní části GR20 je Monte d’Oro (2389 m). Vede přes něj aplská varianta jako alternativa k vodopádum Cascade des Anglais v údolí nad Vizzavonou. Trasa kolem vodopádů je velmi oblíbená a ke známému vodopádu velmi frekventovaná. 

Alpská varianta se odpojuje kousek nad Vizzavonou a stoupá lesem, ze kterého se dostává na hřeben. Na sedmi kilometres se nastoupá kolem 1400 metrů. 

Ze severu se přichází od chaty Refuge de l’Onda do sedla pod Ponte Muratello a po západním hřebeni až pod záverečný vrcholový výšvih. Od chaty Onda je to 4,7 km a 1050 výškových metrů. 

Monte Renoso (2352 m)

V Jižní části můžeme vystoupit na Monte Renoso (2352 m) na alternativní trase mezi Col de Verde a Vizzavonou. Klasická trasa obchází hřeben z východu povětšinou lesem a s mnohem menším převýšením. 

Od severu se dá na Monte Renoso odbočit od Refuge d’E Capannelle kolem Lac de Bastani. Výstup znamená 650 výškových metrů nastoupaných na 3,5 km  Od jezera se stoupá prudce na hřeben a potom už celkem mírně až pod vrchol. 

Od jihu se dá přijít po neznačené stezce přes Bergerie des Pozzi a po hřebeni Crete de Pietradione. Výstup z tohoto směru nepatří mezi varianty GR20, ale je výhodnou alternativou zvláště při přechodu od jihu zakončenou sestupem na Refuge d’E Capannelle. Od Col de Verge se stoupá lesem podél potoka k opuštěné Bergerie des Pozzi. Tady se dá dobrat voda z pramene. Dobře viditelná pěšina stoupá na hřeben k Monte Torto a přes Punta Orlandino dál po hřebeni směrem na severozápad až na Monte Renoso. 

Celkem je to 11,5 km a 1150 m převýšení. 

Monte Incudine – Alcudina (2134 m)

Vrchol se tyčí přímo nad chatou Refuge d’Asinau ve smeru z jihu na sever. V tomato směru je to první alpská varianta na trase GR20 a za výstup stojí. Celkem je to od chaty na kopec 2,2 km, a 590 m převýšení. 

Nejprudší stoupání vede do sedla Bocca Stazzunara (2021 m), kde se tato alpská varianta odpojuje směrem na východ, k vrcholu. Do sedla se nastoupá 480 m na 1,5 km, což patří k nejstrmějším na trase. Pak už je to “pohoda” a sestup je pomerně mírný až do sedla Lol de Luana. 

Muvrella (2147 m)

Ze sedla Bocca di Stagnu (1980 m) je to dvacetiminutová odbočka na vyhlídku ze skalnatého vrcholku. Cesta je značená mužíky a místy špatně znatelná mezi skalami. 

Při výstupu z Haut-Asco (smed z jihu na sever) je to necelých 700 výškových metrů strmého stoupání místy zajištěného řetězy. V častějším směru od severu jdeme od chaty Refuge de Carozzu necelé 4 km a něco přes 900 výškových metrů.  

Muvrella je pěkným vyhlídkovým bodem, který v obou směrech nezabere příliš námahy navíc. Z vrcholu je pěkně vidět, co už máte za sebou a co vás ještě čeká. 

Prakticky každý den treku se dá z hlavní trasy odbočit na nějaký zajímavý vrchol a těchto pár tipů rozhodně není kompletním výčtem. Možnosti jsou téměř nekonečné a budeme rádi za Vaše dojmy a další tipy 🙂