Když jsme jako děti jezdily s rodiči do Chorvatska k moři, tak se moje máma vždy zmiňovala o národním parku Paklenica. Bohužel jsme se tam nikdy nezastavili. Možná když bych to jako malý viděl, tak bych s lezením začal mnohem dříve. Každopádně nikdy jsem si na ten park nevzpomněl, pokud o něm naši nemluvili v autě. To je ale spousty let zpátky.
Nedávno se nám dostalo nabídky dobrého ubytování přímo v Zadaru. Našli se i levné letenky z Norimberka, takže musí být každému jasný, co se bude v následujících dnech odehrávat. Počasí nám dle předpovědi bude přát a termín se trefil opět na prodloužený víkend. Já se bohužel musím vracet už v neděli večer letecky do Prahy, ale i tak to budou pro mne tři dny údajně parádního lezení.
Cena letenek v květnu před letní sezónou je víc než uspokojivá. Dají se sehnat kolem 30 Eur za zpáteční letenku. Já to mám s návratem do Prahy za 40 Eur, což je i tak parádní cena. Takže jediné co stačí, je zabalit vybavení a začít se těšit.
Jedeme čtyři. Já, Petra, Štěpán a Honza. Rozdělení na dvojice je už předem jasné a tak si s Péťou rozdělujeme věci, abychom opět nevezli zbytečnosti. Začínáme lanem, rozhodujeme se pro čtyřicítku. Podle Štěpána je to špatný nápad. Prý si tak budeme moc zalézt jen v těch prvních sektorech celého kaňonu, který se nachází v tomto národním parku. Vyhrabu tedy aspoň šedesátku a budeme doufat, že nám bude stačit. Dle průvodce jsou cesty sportovně odjištěné. Bereme každý po deseti expreskách, dále kyblík s HMSkou, jedno GriGri od Petzla a odsedka je samozřejmě povinností. Hlavně nezapomenout na sedáky, mágo a lezky. Balím do batohu mikinu, dlouhé kalhoty, ale i tříčtvrťáky a pár trik. Na slunci by mohlo být teplo.
Na výlet se může hodit
Ve čtvrtek odpoledne se všichni scházíme na smluveném místě odjezdu, sedáme do auta a vyjíždíme směr Norimberk po naší oblíbené dálnici směr letiště. Cesta opět zabere zhruba dvě hodiny. Jen zaparkovat auto a dojít na letiště. Čeká nás zde jen kontrola, pasovka a čekání na letadlo. Jak už je tu člověk po několikáté, vše krásně letí. Nastupujeme do letadla a během chvilky jsme ve vzduchu. I ten let se zdá být krátký s časem skoro dvou hodin. Po přistání jen skočíme do půjčovny aut a vyrážíme směr Zadar a apartmán.
Cestou z letiště se zastavujeme ještě v obchodním domě nakoupit jídlo a pití, abychom se tím nemuseli druhý den ráno před lezením zabývat. Nakoupit se zde dá všude. Při cestě máme Kaufland. Večeři ale nekupujeme, pojedeme do přístavu, kde přibrzdíme u jednoho fastfoodu na pořádné Čebábo s luxusně obloženou houskou. Aby to neznělo, že se budeme jen ládovat, proložíme to pozdní procházkou po městě. Večer na apartmánu už pak jen připravujeme věci a já se chystám brzo zalehnout. Ať je na ráno dost sil a energie.
Pátek – Národní park Paklenica
Ranní vstávačka, trocha protažení mých lehce bolavých zad a hned na to pořádná snídaně. Nezdržujeme se a ihned po snídani vyjíždíme, už se nemůžu dočkat. Cesta ze Zadaru trvá zhruba padesát minut přes Poličnik a vesničku Rovanjska přímo do města Staringrad Paklenica (N 44°17.533 E 15°26.640). To je hlavním centrem dění. Jeho poloha je přímo u vstupu do části národního parku Velika Paklenica. Do parku vede samozřejmě více cest. Například Vstup do Male Paklanice je o čtyři kilometry kousek vedle ve vesnici Seline, kterou také projíždíme. Všechny cesty a vstupy jsou dobře označeny a nedají se minout. Malá Paklenica není tak lezecky využívaná a spíše zde potkáte turisty.
Na výlet se může hodit
Nás zajímá jen Velka Paklenica. (https://www.chorvatsko.cz/svdal/sgpakl.html) Je to snad největší a nejrozsáhlejší kaňon vápencového pohoří Velebit, na kterých se park nachází. Cesta autem ze Starigradu k oficiálnímu vstupu do kaňonu Velike Paklenice zabere jen pár minut. Ve městě také seženete ubytování jak v apartmánech, tak i jako kempy pro stany a obytná auta. Nachází se tu i pár restaurací a věřím, že ve městě bude i nějaký ten obchod s potravinami. Vše leží na příjezdové silnici k prvnímu záchytnému parkovišti (N 44°17.642 E 15°27.458). Na recepci je nutné zakoupit si vstupenku pro horolezce do parku. Kupujeme třídenní vstupenku. (https://www.chorvatsko.cz/aktual/ceny-vstupne-do-narodnich-parku.html). V Květnu je za 80 kun a za parkování osobního auta to dělá 10 kun na den. Od recepce se vydáváme autem po silnici, co nejdál to půjde. Navádí nás správci parku. Protože jsme přijeli brzo, tak máme štěstí a parkujeme jako jedni z prvních (N 44°18.141 E 15°28.234). Jsme tu!
Z auta už pár skal bylo vidět, ale ten pravý pohled se naskytl hned, jak jsme vystoupili a vyrazili z parkoviště směr lezecké sektory. Teprve tady se ten pohled zařadil do kategorie „WAU“. Skály se rozprostírají po obou stranách a už od parkoviště to vypadá na pořádné lezecké prásky. Vpravo, vlevo, je to jedno, kam se podívám, paráda. Jsou tu jak vícedélky tak sportovní cesty s výškou zatím kolem dvaceti metrů. Je tu i spousty boulderů. Vše se nachází hned nad posledním možným parkováním, kde silnice končí a cesta přechází na turistickou stezku.
Z této stezky vedou už jednotlivé cestičky k vícedélkovým cestám, které se nachází na skalách, které svou výškou začínají tvořit mohutné stěny kaňonu. Pokračujeme pěšky dále kolem bunkru, který je vytvořen ve skále. Nachází se zde galerie. Zde už jsou všude po stěnách navrtané borháky. Cesta vedle cesty. Narážíme i na první horolezce. O kousek dále se pak nachází kavárna a občerstvení a nachází se zde také nejlepší sektory.
Vybalujeme tedy materiál a chystáme se pustit do prvních cest. Začínáme s Péťou lehčími cestami na rozlezení. Pár 5áček nějaké to 5béčko. V sektorech mezi bunkrem a kavárnou (N 44°18.359 E 15°28.356). Štěpán nás začal nahánět do trochu těžších cest. S Honzou mají nalezeno, jenže nám to trochu nejde. Ještě bychom potřebovali vylézt něco lehčího. Po dvou pokusech to vzdáváme a opravdu se přesouváme zpět do lehčího sektoru. Držíme se stále mezi bunkrem a kavárnou. Už se sem dostalo i hodně horolezců a tak se stává, že na některé cesty čekáme, ale pořád jeto paráda. Sledujeme ostatní a povídáme si s nimi o lezení. V těžších cestách si navzájem i vypůjčujeme lana a lezeme na druhého. Narážíme i na cesty které jsou v těchto sektorech krásné a hodně lezené. V těchto cestách pak také najdete i stupy nebo chyty které jsou vyleštěné a více kloužou. Leze se na vápenci. Materiál je parádní. Pevný, nedrolí se. V některých cestách mi v různých chytech přijde i ostrý. Narazíte tu na lišty, madla i úžasné bočáky. Vybere si tu opravdu každý.
Odpolko se pak scházíme s Honzou a Štěpánem. Je čas na svačinu a nějakou tu kávu z kavárny. Malý rest to přece chce, nemůžeme to přece strhnout. Ostatní jdou pořídit občerstvení a v tu chvilku se u mě zastavili dva týpci. Už od pohledu májí dost nalezeno. Jeden z nich mě poprosí o nahlédnutí do průvodce. Rád mu průvodčíka nabízím. On v něm chvilku listuje, pak se otočí, koukne se na tu nejvíc nejhustší skálu, která se tyčí nad tímto údolí v kaňonu. Něco si zamumlá, poděkuje a odchází s kolegou dále po cestě. Chvilku na to se pak vrací ostatní a já jim povídám, co se zde odehrávalo.
Také si vyprávíme, co a kde jsme lezli. Kluci naproti kavárně přešli potok a zkoušeli tam docela těžké prásky. Prý tam ještě půjdou. Rozhodli jsme se, že to s nimi omrkneme, ale před tím si ještě vylezeme jednu cestu, která nám byla doporučena hned vlevo od vchodu do občerstvení. Teď se ale kocháme pohledy na ty obrovské stěny. Od rána mě to nepřestává udivovat. V jednu chvilku se zaměřím na horolezce, kteří jsou tak v polovině toho masívu, na který se koukal ten týpek, co si půjčoval průvodce. No jo! To jsou oni! Všichni vzhlížíme okamžitě vzhůru na dvě postavy v pestrém oblečení, které nedá zapomenout. Dá se vůbec za hodinu lezení vylézt půl takové stěny?
Koukám znovu do knížky a vyhledávám konkrétní lezeckou cestu. Má přes dvěstědvacet metrů čistého lezení. Postupují tedy docela rychle. Neskutečné, jednou bych se chtěl taky něco takového zkusit. Snad se to někdy podaří. Je to tak trochu sen, to vícedélkové lezení. Přesouváme se k naší naplánované lezecké cestě. Péťa do ní nalézá. Obdivuji jí. Leze parádně. Rozlezla se a dává si krásnou třicetidvou metrovou délku za 6b+. Mě už se přelez cesty nedaří, tak v ní několikrát sedím.
Balíme věci a domlouváme se, že se půjdeme projít dále po cestě, která stoupá kaňonem vzhůru. Cesta vede až k chatě Lugarnica. K ní nepůjdeme, podle mapy dojdeme na rozcestí k vodopádu, odkud bude vidět do kaňonu a hlavně zde budeme mít na dlani celý masiv Anica Kuk. V tomto masívu jsou údajně nejvyhledávanější vícedélky v Paklenici. Vyrážíme. Po pravé ruce se nad námi tyčí Veliki Čuk a vpravo pak Maniti Kuk. Za dvacet minut jsme na rozcestí a naskytuje se nám snad jeden z nejkrásnějších pohledů na park. Uděláme pár fotek, posedíme a vydáme se nazpět za kluky. Potkáváme se opět před kavárnou. Nechávám se ukecat a na jedné malé skalce uprostřed nádvoří před kavárnou ještě nastupuji do jedné parádní cesty, kterou si vylézám pěkně čistě. Tím už opravdu završujeme celý parádní den. Zbývá už jen cesta do Zadaru.
Sobota – Oblast Karin
Máme tu druhý den lezení. Vyrážíme opět ze Zadaru. Dne máme namířeno do poměrně nové oblasti. Jmenuje se Karin a nachází se u malé vesnice Gornji Karin u Karinsko more. Je to více na východ než Paklenica. Cesta ze Zadaru zabere opět 50 minut. Přijíždíme od města Smilčic kolem Donji Karin a projedeme po hlavní ulici i Gornji Karin. Za městem je odbočka vpravo do kopce po úzké asfaltové cestě (N 44°8.400 E 15°38.302). Po chvilce se dorazí na parkoviště, které je tvořeno pouze sjezdem ze silnice a odbočuje s vpravo mezi porost (N 44°8.182 E 15°38.824). Zde se dá zanechat auto. Jsme překvapeni, kolik je tu lidí. Určitě tu vždy narazíte na spoustu karavanů a stanů.
Balíme věci a přesouváme se do sektoru B-Cassin. U parkoviště musíte najít ukazatele nebo se zeptat kudy. My to zkusili na vlastní pěst. Po patnácti minutách chůze a drobného bloudění jsme na místě. Sektor je parádní. Jsou tu jak kolmice, tak převisy. Cesty tu jsou maximálně do dvaceti metrů. Jsou za to ale rozmanité. Leze se po ostrých chytech, nějaký ten krápník se taky najde, poličky různých velikostí a tvarů. Cesty jsou opět sportovně odjištěny.
Neváháme, navlékáme sedáky, vybalujeme lana a pouštím se do lezení. Odhodlaně nastupuji do první cesty Indianishche Bevand za 6a+ a hned po několika krocích, sedím. Chyty jsou fakt ostré a řekl bych, že cesta těžší. Po několika pokusech cestu přelézám. Péťa jde na druhého a cestu krásně sleze. Budeme se muset více snažit a trochu si zvyknout na zdejší vápenec nebo spíš na neolezené cesty.
Než kluci vyrazí o trochu více vlevo do převisů, natahuje nám Štěpán ještě jednu cestu vedle. Půjdeme se trápit do Winnetou Strasse za 6b+. na druhého se leze samozřejmě líp, ale narážíme tu na těžká místa, která si zkoušíme a po několika pokusech se nám je daří i v celku přelézat. Oblast je každopádně parádní. Přesouvám se s Péťou více na kraj sektoru a nastupujeme do tří cest. Wigwam, Totem a Oriza od 5c do 6b, které se nám daří vylézt. Když Honza vidí to 6bčko musí si ho taky dát. Uprostřed cesty je pěkný boulder v hodně mírném převisu po malinkých lištách. To je jeho a cestu dává na první pokus.
Odpoledne se musíme přesunout za ostatními pod převisy, protože do sektoru začíná hodně svítit slunce. Poobědváme a koukneme se na jiné lezce, kteří během dne dorazili. Pokoušejí se o cesty v převisech či totálních stropech. Obdivujeme je a povzbuzujeme. Je to tu prostě skvělé a pohodové lezení, spojené se skvělým relaxem za to opravdu stojí.
Když kolem třetí odpoledne zjišťujeme, že do sektoru bude svítit až do západu slunce, balíme věci a vydáváme se prohlídkou dalších sektorů v této oblasti. Vylézáme nad Cassin a po cestě přecházíme do sektorů F-Raumer a E-Preko vode. Čím více se blížíme, narážíme na více a více lidí. Je také slyšet muzika. Když přicházíme do kaňonu, žasneme co se zde děje. Chorvati mají svátek a tak zde celý víkend probíhá akce v podobě lezení a slackline. Lidi tu relaxují, grilují a koupají se v řece Bijela, která protéká kaňonem. Je to parádní pohled. Kluci okamžitě vybalují věci a nalézají do první cesty, která jim padne do oka. Neváháme, a když už jsme tu, tak se také pouštíme aspoň do jednoho kousku. Tak tady bych taky celý víkend vydržel. Po vylezení cesty si sedáme na kraj cesty, přímo pod převis a sledujeme borce na slacklinách. Skvělé završení krásného lezeckého dne.
Neděle – Zadar, Paklenica
Neděle ráno. Přemoc se vstát a jít ihned lézt se nikomu z nás moc nechce. Po pár návrhách se tedy hned ráno přesouváme do centra města, abychom se taky pokochali historickým centrem a ne jen skalami. Není tu skoro ani noha, a tak si vychutnáváme parádní ranní procházku centrem a nějakým tím občerstvením. Když už toho máme po hodině a půl dost, rozhodujeme se o přejetí opět do Paklenice a tam si na pár hodin zalézt. Všichni souhlasí a tak vyrážíme.
Na výlet se může hodit
Cesta, zakoupení lístků a honem do kaňonu pod skály. S Péťou se rozhodujeme opět pro sektory mezi bunkrem a kavárnou. Lezeme jednu cestu za druhou, střídáme se a já si vychutnávám poslední odpoledne v nádherné přírodě národního parku Paklenica. K naší smůle je tu dnes plno lidí. Je neděle a tak kromě lezců tu je i mnoho turistů. Kluci bojují na druhé straně kaňonu za řekou v nějakých těžkých práskách. Když se s Péťou dolezeme a zabalíme věci, musíme jít zkouknout situaci k těm dvoum. Oba už si stěžují na prolezené prsty a na to, že by měli více trénovat. To by jsme potřebovali asi všichni, ale i tak se tenhle lezecký výlet vydařil. V půl páté musíme nasednout do auta. Mám už veškeré věci zabalené a tak mě ostatní společně vezou na letiště. Za dvě hodiny mi letí letadlo do Prahy.
O lezení v Chorvatsku jsem nikdy neslyšel. Každopádně už mohu nyní říct, že zde jsou super lezecké oblasti a příroda, ve kterých se určitě vyplatí strávit nějaký ten čas. Myslím, že je i jedno jestli budete ubytováni v apartmánu nebo spát pod širákem. Zážitků, krásných výhledů a luxusního lezení si vždy skvěle užijete. Nu a já už se těším, až se zase poštěstí a budu moc do těchto oblastí znovu vyrazit.
Žádné komentáře