Mamolada je horský masiv v srdci Dolomit, který se pyšní hned několika nej. Hlavní vrchol Punta Penia je nejvyšším bodem Dolomit, vede na ní nejstarší ferrata a nachází se tu jediný ledovec v Dolomitech. 

Text: Lucka, www.outver.net

Klasický výstup na Marmoladu, nebo spíše na její nejvyšší vrchol Punta Penia (3343 m) vede po jejím západním hřebeni právě ferratou Hans-Seiffert weg, nazývanou někdy prostě Marmolada Westgrat klettersteig. Nejedná se o technicky náročnou zajištěnou cestu, ale celá túra zahrnuje i pohyb po ledovci a meteorologické podmínky jí mohou pořádně ztížit. 

Jezero se dvěma hrázemi a ledovec s pamětí

Přejíždíme betonovou hráz na parkoviště u stanice lanovky Fedaia – Pian dei Fiacconi, které je výchozím bodem pro výstup na Marmoladu. Lago Fedaia se nachází ve dvoutisícové výšce na vrcholu stejnojmenného sedla. Z obou stran drží jeho vody masivní hráze. Sedlo mezi masivy Marmolada a Mesolina je významným dopravním propojením mezi Val di Fassa na západě a Cadore na východě. 

Na jih od jezera se zvedá mohutný masiv korunovaný zmenšujícím se ledovcem. Dnešní lyžařský ráj byl před sto lety dějištěm krutých bojů. Za první světové války bylo v tehdejším ledovci vyhloubeno celé městečko, jehož trosky odhaluje ustupující ledová masa ještě dnes. 


Přístup

Většinou je výstup na Marmoladu popisován od Chaty Pian dei Fiacconi (2626 m), kterou spojuje s parkovištěm u jezera “košíková” lanovka. Šest stovek výškových metrů si můžeme ušetřit jízdou na stojáka v drátěném koši, do kterého se naskakuje pěkně s rozběhem. Celá túra se dá stihnout do poslední lanovky směrem dolů. V průvodcích se uvádí časy kolem šesti až sedmi hodin, ke kterým můžeme připočítat něco přes hodinu na výstup pod lanovkou a o něco míň na sestup. Vzdušné drátěné koše lákají jako veselá atrakce, ale odoláme a dáme si to celé po svých. 


Rozcvička

Budík zvoní a nic se neděje. Zvoní znovu. Vstávám a začínám vařit čaj. Chtěla bych se vyhnout zástupům na ferratě. Balíme mačky, cepíny, lano a opalovací krém. 

Po půl osmé začínáme stoupat. Cesta vede mezi borovičkami po ohlazených nakloněných skalkách. Ještě, že je sucho. Hodily by se hůlky. Borovičky mizí a my nabíráme výšku podél skalního žebra po naší pravé ruce. To už nad námi zahrká staré železo a rozjede se lanovka. 

Na konci skalního žebra sedí rozbořená pevnůstka a naproti rozcestník. Odsud můžeme k chatě přímo nahoru, nebo si ušetřit kus traverzu šikmo doprava. Nástup na ferratu od chaty obchází část hřebene směrem na západ. Vyrazíme tím směrem, ale málo šikmo. Sutí ledovcové morény se na vrstevnicovou cestu dostaneme dřív, než bychom museli. Obcházením skalního hřebene, spadajícího hluboko na sever mírně ztrácíme výšku, abychom za ním znovu stoupali na západ. Traverzujeme suťovisko a od prvních ocelových lan nás dělí krátký přechod ledovce. 


Západním hřebenem na vrchol

Nestabilní šutry na hranici ledu nepříjemně ujíždí pod nohama. Zastavujeme a vytahujeme mačky. V tu chvíli nás předejde velká grupa a zastaví na cestičce pár metrů před námi. Nečekáme, než se navážou a obcházíme je svahem. Led je měkký a jde se dobře. Občas spíš čvachtáme v proužcích vody, stékajících po tajícím ledu. Ve čtvrt na jedenáct jsme na začátku ferraty. 

Začíná výběh o drátě, aby nás nedohnalo to mraveniště za námi. Ferrata není vůbec obtížná, jen místy mokrá skála klouže, tak se raději cvakáme. Do prudších míst hladké skály jsou nasázené kramle. Míjíme válečný bivak, do kterého zprava přichází další zajištěná cesta. Stoupáme dál západním hřebenem Marmolady. 

Docházíme dvojici a nevěříme svým očím. Že by duch z první světové? Dědeček v klobouku ze Sahary vzal babičku na výlet. Děda má místo sedáku jakýsi popruh mezi nohama a v ruce vyřezávanou hůl. Babička má aspoň sedák a čímsi se cvaká. Mezi sebou se svázali kurtou, kterou bych se bála přivázat kajak na auto. Aspoň si na ní oba pořádně šlapou. Naštěstí nás brzy pouští před sebe a straší ty za námi. 

Cesta se chvílemi noří do mraku, aby nám vyhlídky dávkovala postupně. Lana končí a jsme skoro nahoře. Četli jsme o docházení po ledovci, ale ten končí pár metrů pod pěšinou v suti. Vrcholová chatka pobitá plechem se leskne v poledním slunci. Hodinu a půl od nástupu na ferratu jsme u kříže na vrcholu Punta Penia, nejvyššího bodu Dolomit (3334 m). 

Společnost nám dělá jen pár havranů. Hluboko pod námi se třpytí Lago Fedaia. Dál za ním vidíme Piz Boe. Na východ po hřebeni je moderní budova lyžařské lanovky. Za ostrou hranou padá hluboko impozantní jižní stěna Marmolady, která vzbuzuje respekt mnohých horolezců. Ledovec pod námi vypadá poněkud sraženě. Před pár dny jsme na něj koukali z vrcholku Sass di Stria. Ten teď vidíme jako malý, sluncem ozářený kopeček. Tofana za ním se schovává v mraku. 


Čas na sestup

Kolem kříže se teď motá celé to mraveniště, co šlo za námi. Přichází dvojice, co jsme potkali dole pod chatou, ale pak někam zmizeli. Šli totiž po ledovci. U horní odtrhové trhliny se akorát pod někým zřítil ledový most a oni ho pomáhali tahat z díry. Teď budeme muset kousek slaňovat. 

Vybaveni touto informací se vydáváme na sestup. Seděli jsme tu víc jak hodinu. Podél ledovce scházíme po hřebínku na jih až k začátku ferraty. Tu sem nainstalovali pro zjednodušení sestupu na ledovec. Dole se stojí fronta na pár metrů slanění. Z posledního kolíku ferraty se sjíždí vedle propadlého mostu a pak se traverzuje na vyšlapanou cestu. Trojice před námi dlouho přemýšlí a zkouší, jak že to vlastně udělat ten půlloďák. Průvodce s klientem nemá trpělivost a spouští ho z vedlejší tyče. Klient se dole po ledu s veselým smíchem šoupe po zadku. 

Konečně sjíždíme na ledovec. Cesta je jasně vyšlapaná mezi pár trhlinami, jinak skoro přímo. Na závěr se sklon dost nemile změní. Pomalu scházíme svahem. Všude teče voda a cesta zmizela. Předešli jsme skupinku, co nahoře experimentovala s půlloďáky. Teď se asi pokouší o kotvy v ledu. My už dole balíme lano. “Bachaaaa!” letí balvan! A na nás! Nejsme zrovna v místě, kde by se dobře zdrhalo. Ufff. Zatočil. Pár metrů vedle nás proletí šutr velikosti koňské hlavy a efektními skoky po ohlazené skále pokračuje k restauraci. Naštěstí se zastavil v díře. 

Závěr podél lanovky

Po hladkém vápenci, tvarovaném masou ledu sestupujeme k chatě Pian dei Fiacconi. 

Pohled na turisty, naskakující do košíkové lanovky je komický. Dáme si svačinku a sejdeme to dolů pěšky. Už abychom tam byli….Nad námi rachotí lanovky a lidi na sebe pokřikují. Je to atrakce. Divím se, že to ještě funguje. 

Před pátou jsme u auta a můžeme odpočívat. 

Topo výstupu i sestupu s popisem v němčině zde:

https://www.bergsteigen.com/touren/klettersteig/marmolada-westgrat-klettersteig-hans-seyffert-weg/