Jedna z parádních oblastí na skialpování je v rakouské oblasti Ötztalských Alp. Ty jsou nejmohutněji zaledněným pohořím Východních Alp. Ledovce zaujímají plochu více než 350 km2 na území Rakouska a Itálie. My už jsme sem několikrát zavítali a to jak v zimě tak lehce před letní sezónou. Je tu spousty krásných tras a vrcholů, které stojí za návštěvu. Jedním z výchozích bodů v této oblasti je chata Martin-Bush-Hütte (N 46°48.064′, E 10°53.224′). 

Opět je cílem tato chata a protentokrát se vydáváme s pokusem zdolat pár vrcholů v těchto krásných horách. My se s kamarádem Danem pokusíme nastoupit opět do stěny vrcholu Hintere Schwärze s 3624 m n.m. a jako záložní plán bude Kreuzspitze se svými 3455 m n.m. Druhá dvojice v Danny a Sergei chtějí zaskialpovat údolím směrem k Finailspitze a na již zmíněné Kreuzspitzi. Tak uvidíme, jak nám to vše vyjde. Problémem bude čas, který nemáme a tak vyrážíme pouze na víkend.

Sobota

Jak už je známo náš začátek cesty je v Plzni. Směr klasicky na Mnichov, Garmisch-Partenkirchen, Imst, Sölden do Ventu na parkoviště pod lanovkou (N 46°51.576′, E 10°54.854′). Odtud začíná náš výlet do hor. 

Vycházíme kolem poledne. Z Ventu se je po turistické trase V-B32. na konci vesnice se přejde lávka nad řekou Niedertalbach (N 46°51.463′, E 10°54.681′) a po místní sjezdovce se vydáme do údolí, které je nad ní. V polovině sjezdovky trasa uhýbá na stezku, která vede nad řekou v lavinovém svahu. Už zde je nutné mít zapnuté lavinové vyhledávače a pokud možno dodržovat rozestupy. Cesta opravdu vypadá bezpečně, ale sami se o několik kilometrů dál přesvědčíme, že tu laviny nejsou ničím výjimečným, ale jsou tu spíše na denním pořádku. Potvrzuje to také to, že pár týdnů po této naší návštěvě se zde utrhla lavina právě na přístupové cestě k chatě a zemřeli tu tři skialpinisté z Nizozemska.

Nezapomeňte si přečíst článek

Lavinové nebezpečí se netýká jen skialpinistů – jak se na lavinu připravit?

Máme před sebou krásné údolí

Trasa je dlouhá něco málo přes sedm kilometrů. Jakmile vyjdete po cestě z lesa a borové kleče otevře se před vámi nádherné údolí. Vpravo nad vámi Talleitspitze 3406 m n.m. vlevo pak vrcholy Vorderer Spiegelkogel 3087 m n.m. a hned za ním Steinmandl se svými 3145 m n.m. Je to naprostá krása. Hraje do toho ještě fakt, že cesta je dobře prošlápnutá a jde se dobře.

Na úrovni vrcholu Talleitspitze pak narážíme na první spadlé laviny. Je to teda docela masakr. Když na to koukáte z povzdálí. Přijde vám, že je to troška sněhu a nějaký splaz sněhu, ale takhle zblízka je to velké. Po cestě k chatě ještě narážíme na dvě laviny podobné velikosti.

Kousek od chaty pak posíláme domů zprávy, že je vše ok. Na chatě není signál a večer se mi nechce do tohoto bodu pak už chodit.

Ubytování, klasika na jedničku. V odpoledni si kolem chaty ještě zkoušíme kopat sněhové sondy, čtení sněhu v profilu a vyhledávání pomocí lavinových vyhledávačů.

No a večer!? Večer se nese v podobě dobré večeře pokecu a trochy výborného pšeničného piva.

Neděle

Ráno raníčko vstaváčka v šest hodin. Akorát na snídani, pak rychle zabalit a hurá do svahů. Po sedmé hodině se hned u chaty S Dannym a Sergejem rozcházíme. Oni razí na Kreuzspitze 3455 m n.m. Je to hned nad chatou. Hora má už od pohledu úžasný svah, takže si to kluci užijí.

Já s druhým Danem se jdeme opět podívat a zkusit možnost výstupu na Hintere Schwärze 3624 m n.m. Posledně mi to nevyšlo. Dnes ráno je zatím parádní počasí a tak doufám, že se dostaneme dál než já posledně.

Hřeben chceme obejít

Nastupujeme opět za chatou přes dřevěný zapadaný můstek přes řeku Niedertalbach. Za ní traverzem kolem hřebenu Marzellkamm. Naším plánem je moc nenastupovat do hřebenu, ale spíše ho obejít. Sněhu je v údolí dost. No, jak tak obcházíme hřeben, svah nás nepouští do traverzu a pomalinku začínáme nastoupávat. Pod námi je dost skal a v úsecích jsou splazy po lavinách. Začínám mít pocit, že to je trochu nebezpečné, začneme tedy v cikcakách stoupat. I podle mapy jsme dobře, ale není to turistika. Výše je sníh i místy zledovatělý a kličkujeme stále více mezi skalami a kameny. Do toho se před námi začínají dost kumulovat mraky. 

Přečtěte si více článku od Honzy

Všechny články najdete ZDE

Docházíme na takový malý plácek, kde se můžeme postavit vedle sebe a probrat situaci.

Počasí nevypadá nejlépe

Co vám budu povídat… Docela divočina. Nejen, že nyní máme celé údolí až po ledovec Marzellferner jak na dlani, ale tu dlaň začíná pohlcovat docela nepříjemná situace s počasím. Vrcholky, které bychom měli vidět jako je Similaun nebo Westliche Marzellspitze jsou v totálně zahalené do černých mraků. Zvedá se vítr a začíná sněžit. Nehledě na to, že se to celé řítí přímo na nás. No tady jsme asi zbyteční. Nehledě na to, že v celém údolí není ani živáčka a v případě průšvihu vás v tomhle nikdo nepůjde hledat.

Rozhodnuto je celkem rychle… Ihned otáčíme. Sundaváme pásy a stejnou trasou sjedeme zpět k mostu. Sice skoro hodina ztracená, ale tohle nemá fakt cenu. Takže se v klesajícím traverzu došoupáváme k mostíku. S úsměvem na rtech ho přecházíme a nasazujeme opět pásy a vydáváme se za kluky na Kreuzspitze. Tady je aspoň výhoda toho, že jestli se to špatné počasí dostane blíže, zaregistrujeme to včas a jen si na pohodu dojedeme zpět k chatě.

Doženeme ztracený čas?

Takže nastupujeme nad naší chatou Martin-Busch-Hütte (N 46°48.096′, E 10°52.987′). Před námi už několik družstev šlo a tak je super, že máme šlápnutou stopu a budeme o něco rychlejší. Budeme moct dohnat ztracený čas pokusem, z kterého jsme se před chvilkou vrátili. Spíš to ani nebyl pokus o výstup, jen jsme nahlédli do údolí vedle. Jsem každopádně rád, že už se umíme rozhodnout a včas se otočit.

Nu tady ve stopě už se nám jde na výbornou a makáme za klukama. Určitě je doženeme. Obrovskými cikcaky a traverzy nad Alte Samoarhütte rychle stoupáme. Nad námi se postupně ukazují jednotlivé skupinky a taky kluci. S Danem tedy zamakáme a zhruba do necelé hodiny kluky doháníme. Nacházíme se kousek pod jezerem Brizzisee (N 46°48.358′, E 10°52.781′).

Přehoupneme se na plošinu k bývalé chatě Brizzihütte (N 46°48.490′, E 10°52.670′). Je čas na delší pauzičku a kochání se nádhernou krajinou s naším vrcholem Kreuzspitze. Další tři družstva jsou stále před námi a na výstupové trase zhruba v polovině cesty. 

Snažíme se jít svižně, ale počasí nám stále nepřeje

Vydáváme se dále. Dupeme svižnějším tempem. V pohledu směrem přes údolí k sedlu Giogo basso (N 46°46.352′, E 10°51.295′) pod Similaunem se stále drží to brutálně hnusné počasí. Vypadá to, že postup těch černých mraků a mlhy zarazil hřeben na hranicích Rakousko-Itálie. Takže občas si užijeme i trochu toho slunce. 

Docházíme zhruba do 3250 m n.m. pod západní hřeben Kreuzspitze. Chybí nám tak padesát výškových metrů k jeho hraně. Sněhové podmínky se dosti horší. Tvoří se ledová krusta na povrchu pokrývky a pod ní je sypký sníh. Pod lyží se vám tohle vždycky utrhne. Dál se vzhledem ke sklonu svahu nedá pokračovat. Takže nápad je udělat řetěz vedle na skalním podloží a podat si věci výše k hřebeni. Končíme dva metry od hrany.

Stojíme na takovém skalním patestu a vymýšlíme, jestli to má cenu jít dál. Vrchol není vidět. Je už nějakou dobu zahalen v mrakách. Mění se to docela rychle. V tomhle sněhu je těch zbývajících tři sta metrů naprosto šílených a do toho začíná sněžit. Kolem nás je bílá tma. Chlapci, tak ani tady dnes nebude vrchol… A je to tak. Zhruba 20 minut čekání, jestli se to zlepší nepomohlo. Spíše je to horší.

Trápí nás krusta

Během čekání jsme si aspoň připravili věci a na sjezd. Po zralé úvaze se všichni cvakáme do vázání a po sestoupání několika desítek metrů se s ladnou lehkostí a skvělým svahem pouštíme do sjezdu. Ze začátku nás trápí ta krusta, ale pod 3150 m n.m. se to lepší a sníh je přívětivější. Sjíždíme po dvojicích. Vždy když čekáme cvaknu aspoň nějakou fotku té nádherné zasněžené krajiny. 

Prolítneme přes plato u staré chaty Brizzihütte a skvělým svahem dále k naší chatě. Nepospíchám. Užívám si to. Někdy vlítnu do hlubšího sněhu, někde je občas plotna. Dává to trochu zabrat, ale zážitek je to super. 

Po příjezdu na chatu. Se to ve mně rozloží. Možná jsme mohli více zabojovat na hřebeni. Má to cenu riskovat nebo ne? Vidět jen kříž a okolo sebe bílou tmu. Jaké byli podmínky výše. No nikdo tam ten den nešel. Všichni ukončili na hřebeni. Každopádně sjezd stál zato!

Čas se zahřát a odpočinout si

My si teď všichni dáme společně polévku, zabalíme si věci a vydáme se po přístupovce od chaty zpět do Ventu. Klukům to bude se splitboardy trvat o něco déle. Tak aspoň dole s Danem připravme auto a přistavíme ho co nejblíže k dojezdu. 

Od chaty vyrážíme na lyžích. Nemusíme nikde sundavat a bude stačit jen pár odstrků hůlkami v několika úsecích. Samozřejmostí je sundání lyží v těch včerejších lavinových polích, ale nic co nás zdrží.  Nad Ventem se pak ještě hezky svezeme na sjezdovce a zamíříme s Danem rovnou k dojezdu. 

Kluci dorazí vzhledem k podmínkám pro splitboard s více jak hodinovým zpožděním, ale hlavně celý. Protože, stále si připomínáme Dannyho pád na té cestě kdesi minulý rok zlomil 4 žebra.

A máme to za sebou

Vyrážíme k domovu. Celé to bylo takové rychlé, zajímavé na terén a i na to počasí. Vrchol tentokrát nebyl žádný, ale důležité je si to náležitě užít a odjet bez jediného šrámu. To se povedlo a tak si máme společně na cestě domů o čem povídat. Danny už má tedy jasně dáno, že zde byl naposledy v zimním období. A já se přiznám taky. Sjezdili jsme zde opravdu skoro všechno. Já se budu každopádně ještě vracet na Hintere Schwärze, ale v letním období s tím, že konečně dosáhnu tohoto vrcholu, který mi chybí do mé sbírky. Tak doufám, že mě hora nebude moc trápit a bude to příjemný zážitek. 

Fotogalerie