Rozhodli jsme se společně s bandou a mojí přítelkyní, že pojedeme na prodloužený víkend do Německa. Cílovým místem je národní park Berchtesgaden. Nedávno jsme zde přelézali sami se Štěpánem celou hřebenovku pohoří Watzmann. S holkami tentokrát vymyslíme treky v údolích a kopcích a zkusíme si i obohatit vědomosti návštěvou hory Kehlstein a Orlího hnízda nebo se společně vydáme do solných dolů Salzbergwerk Berchtesgaden.

Plánování cesty

Plánování tohoto výletu není nijak těžké. Jsme čtyři. Štěpán s Petrou, Míša a moje maličkost. Jedno osobní auto a ubytování zařízené přes www.booking.com, které máme jen od čtvrtka do soboty přímo ve městečku Schönau am Königssee. Plán je totiž takový. Odjezd ve středu na noc a přespíme někde po cestě pod Bad Reichenhall, na divoko, jen tak někde venku u auta. Nezbytnou výbavou budou tedy spacáky a samonafukovací karimatky. Pak budeme mít ubytování a v sobotu večer buď pojedeme už domů, nebo přespíme někde venku a dopoledne strávíme ještě v národním parku nebo solných dolech. Takhle je rozhodnuto ze dvou důvodů. Ubytování není zrovna nejlevnější a počasí tvoří druhý faktor. Ze soboty na neděli hlásí předpověď celý den déšť.  

Kromě spacáků a samonafukovacích karimatek bereme ještě další potřebné vybavení. Čelovky, outdoorové nádobí na vaření, teplé a nepromokavé oblečení, boty na tůry a pro případ i plavky do bazénu, tedy spíše do lázní, které najdete kousek od centra Berchtesgadenu.  

Každopádně nejdůležitějším dnem celého výletu pak bude krásný trek údolím řeky Wimbach pod hřebenem celého pohoří Watzmann a Hochkalter přes horskou chatu Wimbachgrieshütte až do sedla Trischübel v nadmořsé víšce 1750 m n. m. To by ty naše ženy mohli dát. Celý tento trek by měl být dlouhý kolem třiceti kilometrů a měli bychom nastoupat něco kolem 1100 výškových metrů.

Středa a čtvrtek – cesta a první den na Kehlsteinu

Ve středu večer po deváté hodině tedy vyjíždíme společně na cestu. Míša udělala drobnou svačinu do auta s tím, že všichni předpokládají nákup potravin až na místě. Celá cesta až do cílové destinace je dlouhá 350 kilometrů s časem 5 hodin.

Naše spací zastávka započala někdy po 4 hodinách jízdy. Bohužel nemohu říct kde, poněvadž jsem v autě usnul a jediné na co si pamatuji je, jak jsem vypadl z auta na samonafukovací karimatku a zahrabal se do spacáku.

Ráno se nezdržujeme, nastrkáme věci na spaní do auta a ihned vyrážíme. V Centru Berchtesgadenu jsme rychle nakoupili a vyrazili na parkoviště ke komplexu Orlího hnízda. za poplatek 3 Eura zde můžete nechat odstavené auto celý den. Celý komplex se dá projít. Je tu museum, restaurace a také zastávka autobusu, který Vás sveze pod Orlí hnízdo. Nedoporučuje se chodit pěšky. A protože chceme něco vidět, kupujeme lístky a jedeme nahoru. Návštěva horské chaty Kehlsteinhaus, která je kousek pod vrcholem Kehlsteinu v 1881 m n. m., překvapí kdejakého návštěvníka. Výhledy jsou krásné.

Bohužel pro nás je jezero, které mělo být vidět pod chatou, v mlze. A protože na sever od chaty je vidět do údolí, rozhodujeme se k výšlapu turistickým okruhem Rundweg Kehlstein pro „nenáročné“. V nejodlehlejším místě přelézáme zábradlí a vydáváme se dále hřebenovkou Kehlstein – Hoher Göll über Mannlgratk vrcholu Höher Göll. Z počátku se jde velice příjemně a výhledy jsou nádherné, tu a tam se pod námi ukáže i zmíněné jezero. Jenže postupem času zjišťujeme, že se na vrchol zřejmě nedostaneme.

Problém by nedělala zajištěná cesta, ale obrovské masy sněhu, které jsme před sebou neviděli, protože byly schované tam, kde nesvítí slunce. Ocelová lana, která jsme viděli, mizeli pod sněhem, který byl v místech i umrzlý a klouzal nebo jsme museli slézat do odtrhových trhlin, které byli vyhřáté od slunce. Mezi skálu a sníh. Což je taky špatně. Během chvilky jsme mokří a víme, že dál nemůžeme. Otočíme to! Dobré je aspoň to že se nad jezerem vyjasnilo.Než se tedy vydáme zpět, usedáme na hřebenu, dáváme svačinu a kocháme se. Cestou zpět už nespěcháme, jediným úkolem v podvečer bude jen příjezd na ubytování a kochání se v přístavu u jezera Königssee.

Pátek – trek pod hřebenem Watzmannu do sedla Trischübel

Vstáváme ještě před řinčením budíku. Věci a batohy jsme si včera večer před spaním stačili připravit. Takže můžeme vyrazit ihned na trek, kvůli kterému jsme sem vlastně jeli. Vyjíždíme z ubytování a následuje rychlá zastávka na snídani. Poté přejíždíme na parkoviště, které bude naším výchozím bodem (N 47°36.167′, E 12°55.410′). Zde se opět platí 3 Eura za parkování na den. Nad parkovištěm nacházíme spousty restaurací, které mají ještě zavřeno. To nevadí, důležité budou při cestě zpět.

Z parkoviště se vydáváme po značené cestě AV Weg 411 a 421 Wimbachgries. Trasa je krásně značená a na turistických rozcestnících se udává čas do cíle, nikoliv vzdálenost. Když Míša vidí, co jí v následujících hodinách bude čekat, není z toho zrovna odvařená. Určitě to dá, důležité je kousnout se a jít. Je pravda, že cesta lesem, není nijak zajímavá, ale až se dostaneme výše a uvidíme na pohoří, všichni určitě změní názor.

Obrovské skalní masivy

Cesta od parkoviště okamžitě začíná stoupat. Jde se chvilku po asfaltové cestě a kličkuje se mezi budovami. Za nimi jsou už pak jen louky, kde se pasou ovce. Před námi je jen les a na jeho hranici se mění asfaltová cesta na štěrkovou. V lese je pak ihned značená soutěska Wimbachklamm. Je to údajně nejkrásnější soutěska Bavorska. Na tabuli čteme, že je otevřená od 1. května do 1. listopadu. Vždy od 7 do 19 hodiny. Má délku kolem 200 metrů a je tam krásný výhled na vodopády. Brána je zavřená, asi zde mají nějaký problém a tak pokračujeme dále po cestě. Les po 400 metrech řídne na levé straně a my už konečně slyšíme řeku Wimbach. Dále pak nacházíme most a z něj už vidíme na celé koryto řeky.

Má docela slušný proud a voda je křišťálově čistá. Ještě není vidět celé údolí, ale máme před sebou ještě hodně kilometrů. Po hodině se dostáváme k odpočívadlu, ze kterého už vidíme skalní masiv Alpelwand, který vystupuje nad řekou u paty hřebenu Watzmann. Cesta nám průběžně odhaluje všechny své krásy. Po dvou hodinách se dostáváme k chatě Wimbachschloss, kde najdete i občerstvení. Až sem chodí hodně turistů. Nad chatou pak počty lidí hodně prořídnou. Pokračujeme suťoviskem řeky Schlassgraben, která zásobuje řeku Wimbach. Protože nepršelo a není tu sníh, tak je koryto suché. Za suťoviskem opět vcházíme do lesa. Je to jen na chvilku. Podle mapy pak budeme moc jít znovu v prostoru koryta. Po třech hodinách chůze se na toto místo dostáváme.

Konečně můžeme obdivovat obrovské skalní masivy celého hřebenu. Po pravé ruce pak vidíme vrchol Hochkalteru. Je to nepopsatelné. Fotíme a holkám vyprávíme, jak jsme šli přes Watzmann. Pokaždé, když se ohlédnu vzhůru, hlavou mi proběhne celá cesta, kterou popisuji Míše. Hodí se to, aspoň nám to takhle rychleji uteče.

Jdeme dál

Přecházíme opět suťovisko nastupujeme do cesty nad ním. Jsou zde už jen malé kleče a charakter stromů se rychle mění. Po levé ruce vidíme vrchol Grieepitze. Celý tento výběžek obcházíme. Až vyjdeme z tohoto drobného porostu, budeme to mít jen kousek k chatě Wimbachgrieshütte, která leží ve 1340 m n. m.

Máme za sebou tři a půl hodiny chůze a v nohách 9,5 kilometrů. U chaty dáváme rychlou občerstvovačku, drobný odpočinek a pokračujeme dále. Za chatou už žádné turisty nepotkáváme. Cesta se mění už jen ve vyšlapanou uličku, která míří někudy vzhůru až k sedlu, které už v dálce vidíme. Vypadá to jako kousíček, ale teď přijde ta nejtěžší část cesty. Prostupujeme ještě drobnou klečí a vřesovišti a poté nás čekají jen pěšiny a kameny.

Cesta se začíná nekonečně táhnout a v některých pasážích přichází docela velké stoupání. No musíme to někde nahnat, protože nám spousty výškových metrů chybí. Přicházíme až k rozcestníku Abzweig Watzmann Südspitze. Kde se střetává naše cesta s cestou AV Weg 441, kterou se dá jít na Watzmann nebo z něj. Toto místo poznávám. Zde jsme zastavovali, když jsme slezli z hřebenu. Je odtud vidět vrchol Grosser Hundstod 2593m n. m., který leží na hranicích s Rakouskem.

Také Kleines Palfelhorn 2073 m n. m. Také je vidět naše kompletní sestupovka z Watzmannu.Ukazujeme, kudy se šlo. Tam někde v 1850m n. m. je louka s názvem Schönfeld. Potkali jsme tam i kamzíky. Nyní ale musíme pokračovat dále. Naše cesta nám začíná traverzovat a stoupat. Procházíme ještě drobným porostem a přecházíme po různých lávkách pod krásnými skálami. Jakýkoliv pohled do údolí je famózní a jak už jsem se dříve zmínil, patří do kategorie „Wau“.

Po půl hodině se konečně dostáváme do sedla Trischübel v nadmořské výšce 1750 m n. m. a máme v nohách skoro 14 kilometrů. Stojíme mezi vrcholy Hirschwiese 2114 m n. m. a Graskopf 2094 m n. m. Konečně se můžeme pokochat nádhernými výhledy na jezero Königssee a za sebou vidíme celé údolí řeky Wimbach. Za tohle to opravdu stojí!

V sedle jsme se zdrželi dvacet minut a nyní se vydáváme na sestup. Není jiná možnost než jít tou samou cestou, ale když nekoukáte do kopce, ale z kopce před sebe, stále si můžete za chůze vychutnávat skvělé výhledy.

Cestu zpět nemá cenu popisovat. Fotografie určitě napoví. Jen jsme se zastavili opět na chatě Wimbachgrieshütte, abychom načerpali trochu energie. Jinak při sestupu fotíme, povídáme si a já přemýšlím, kdy zase nějaký takový trek půjdeme. Došlo taky na vykoupání našich lehce oteklých chodidel v řece.

Po příchodu zpět do vesničky, jsme se s Míšou ještě zastavili v restauraci Wirtshaus Hocheck (N 47°36.120′, E 12°55.431′) Na malé občerstvení a dobré pivko, které jsme si za ty kilometry a utrpení, jak říká Míša, zasloužili. Příjemné bylo, že jsme chytli i slovensky mluvicí obsluhu, se kterou jsme mohli pohovořit o našem dnešním výletu.

Sobota –  Plavba lodí po jezeře Königssee a pěšky na jezero Obersee k vodopádu Röthbachfall

Sobota ráno! Nohy trochu bolí. Míše jsem slíbil méně náročný den, a protože nám krásně vychází počasí, rozhodujeme se, že si koupíme lístky na plavbu lodí. Ta nás vezme po jezeře Königssee a dále se vydáme pěšky přes jezero Obersee až nejvyššímu vodopádu Röthbachfall, který je se svojí celkovou výškou 470 metrů nejvyšším v celém Německu.

Auto jsme zanechali na záchytném parkovišti u jezera a prošli jsme stejnojmennou vesničkou Königssee do přístavu. Už nyní jsme překvapeni, kolik je tu lidí. Trochu si neuvědomujeme, že je víkend a tak se sem vydá asi opravdu každý. Lístky jsme pořídili za cenu 20 Eur na hlavu. Je to lístek, za který Vás vezmou do zastávky Salet a pak zase zpět. Lodě jezdí v krátkých intervalech, takže zanedlouho nastupujeme a vyplouváme na pohodovou plavbu.

Na lodi nám průvodce v němčině povídá o jezerech. Bohužel tento jazyk si nepřeložíme a tak si jen tak vychutnáváme plavbu. První zastávka lodi je pak Anlegestelle St. Bartholomä. Je to nádherný kostel přímo pod hřebenem Watzmannu na břehu jezera. Také je tu pár restaurací a hlavně se odtud dá vyrazit na treky do pohoří. Hezký výlet zde může nabídnout stezka AV Weg 446 (Eiskapelle), která Vás zavede nejdříve ke kapli St. Johann und Paul Kapelle a pak dále až k jeskyni Eiskapelle, která je tvořena sněhem. Bohužel tohle vše jsem zjistil až po naší návštěvě, takže je aspoň další důvod sem zase vrátit. Co ale vím, je to, že nad touto jeskyní se nachází nejvyšší skalní štěna Východních Alp s převýšením 1800 metrů.

V přístavu se loď se nijak nezdržuje a vyplouváme ihned do naší cílové stanice Salet. Plavba trvá už jen chvilku a zanedlouho vystupujeme. V přístavu je strašně turistů a tak se vydáváme co nejdříve na cestu. Než vyrazíme, ukazuji Míše sedlo Trischübel, kde jsme včera odpoledne stáli a kochali se směrem sem na jezero. Dnes to máme obráceně a je pěkně vidět, jak je sedlo vysoko. Budeme mít šanci to vidět ještě jednou, teď už ale vycházíme směr jezero.

Cesta není nijak dlouhá. Zhruba 30 minut přes louku po cestě AV Weg 424 (Röthsteig) k břehu Obersee. Celou cestu jsou to krásné výhledy a panoráma, které by člověk fotil. Takže se každou chvilku zastavujeme a couráme se. U jezera pořizujeme další várku fotek a pokračujeme po cestě, která obchází celé jezero z pravé části od našeho příchodu. Zde už je turistů rapidně méně a tak je cesta i příjemnější. Po zdolání kamenité cesty a různých lávek, přicházíme na louku, která je nad jezerem. Nacházíme zde další parádní výhledy a postupujeme dále. Cestu pak pohltí prořídlý les. Jsou zde vidět i známky po polomech, ale jak se příroda se snaží, tak vše zase krásně zarůstá.

Máme s Míšou v nohách necelých pět kilometrů, ale čas se nám neúprosně natahuje. Jsou to skoro tři hodiny chůze, když vcházíme na poslední louku, nad kterou už v horách vidíme náš vysněný cíl dnešního dne. Už první pohled Vás dostane do kolen. Vodopád Röthbachfall je opravdu neskutečnou podívanou, která je zasazena v nádherném zákoutí tohoto národního parku. Jak postupujeme loukou k vodopádu, po levé straně spatřujeme sice menší, ale taky krásný vodopád Landtalbach. Louka končí lesem, z kterého vytéká potok, který zásobuje jezera níže. Míša na mě čeká a já se vydávám proti proudu přímo pod vodopád. Daleko se bohužel nedostávám, vše je tu mokré a rozbahněné. Radši si vychutnám pohled z dálky než riskovat nějaké banální zranění. Vracím se tedy na louku s rozhodnutím delší zastávky a drobného „kochacího“ odpočinku.

Uběhlo skoro půl hodiny. Nechceme přijít do přístavu Salet pozdě a tak se vydáváme na cestu zpět. Když vycházíme nad jezerem Obersee na louku, všimla se Míša chaty Fischunkelalm. Vypadá to na otevřené občerstvení. Vypustil bych to, ale jakmile spatříme sedící lidi, kteří drží v rukách povědomé hnědé lahve, neváháme a rozhodujeme se ještě k jedné zastávce. A vyplácí se to! U malého okénka prodávají lahvové pivo z místního pivovaru. Cena je trochu natažená, ale když usedáme pod chatou do trávy a vychutnáváme si úžasné výhledy údolím přes jezero Obersee na tyčící se hřeben Watzmannu v pozadí s výborným pivkem, je Vám úplně jedno kolik zato dáte, protože tahle třešnička na dortu zato opravdu stojí.

Po naší druhé a trochu nečekané zastávce už se opravdu vydáváme zpět. Obejdeme jezero, vychutnáme si posledních pár pohledů a přes louku scházíme opět k jezeru Königssee. Loď nám jede za pár okamžiků, takže jen najít v batohu naší jízdenku a můžeme se vydat na plavbu zpět. Loď pak zastavuje ještě v přístavu Kessel, kde nabíráme dva turisty. Do vesničky připlouváme jako jedni z posledních.

Stánky a prodejny už zde pomalu zavírají a tak máme ještě poslední úkol. Musíme koupit po cestě na parkoviště ty obrovské Bavorské preclíky. Pak už jen usedáme na lavičku a čekáme na druhou polovinu naší sestavy. Ti dva se vracejí z treku na chatu Watzmannhaus a zpět za námi do vesnice.

Neděle – zastávka v solných dolech Berchtesgaden a cesta domů

V neděli ráno se jen přesouváme do Berchtesgadenu a jdeme navštívit solné doly s krásnou komentovanou prohlídkou a v poledne už se vydáváme směrem do České republiky. Prohlídka dolů je opravdu krásná a stojí za to.

Národní park Berchtesgaden mohu doporučit opravdu každému. Ať už se jedná o jednodenní tůry, nebo vícedenní přechody, které se dají spojit se spaním na divoko nebo v chatách. Určitě to také doporučuji rodičům s dětmi. Své si tu najde opravdu každý. V tomto národním parku jsem určitě nebyl naposledy a věřím, že budu mít další příležitosti k nějakému dalšímu parádnímu dobrodružství.