Nejlepší vycházky na „Konci světa“

Turistické trasy v národním parku Tierra del Fuego, daleko na argentinském jihu, na ostrově zvaném Ohňová země.

Text a foto: Lucka (www.outver.net)

Ohňová země je souostroví u nejjižnějšího cípu jihoamerické pevniny, administrativně rozdělené mezi Argentinu a Chile. Hlavní ostrov Isla Grande de Tierra del Fuego o rozloze 48 tis. km² je na východní straně ovládaný Argentinou, zatímco Chile patří západní část a ostrovy jižně od kanálu Beagle.

Své jméno dostalo souostroví od svých objevitelů, jež tudy v 16. století proplouvali a pozorovali ohně domorodých obyvatel. K rozvoji osidlování přispěl až rozmach chovu ovcí v devatenáctém století a zlatá horečka. I tak se ale do nehostinných končin osadníci příliš nehrnuli, takže se někteří stěhovali za trest.

Ushuaia

Ushuaia je strategickým přístavem pro kontrolu základen na Antraktidě. Díky své poloze je jedním z pěti mezinárodně uznávaných antarktických vstupních měst. V 50. letech chilská armáda založila Puerto Williams, aby čelila monopolu Ushuaia v kanálu Beagle. Nedávno se osada stala městem a Ushuaia tak ztratila své prvenství jako nejjižnější město na světě. Nicméně místnímu turistickému průmyslu to vrásky nedělá.

Ushuaia se nachází v široké zátoce, ohraničené na severu pohořím Martial a na jihu kanálem Beagle. Původně misionáři založená kolonie se později stala místem, kam byli do vězení posílání recidivisté a nebezpeční zločinci z celé země. Budova věznice z konce 19. století stojí dodnes a najdete v ní muzeum. Fungovala do roku 1947, později se stala součástí námořní základny. Vězni trávili svůj čas prací, stavbou města a také železnice, jež je dnes turisticky známá jako “Tren del fin del Mundo”. Útěk odsud byl velmi obtížný a vzhledem k odlehlosti města nedával uprchlíkům moc dobré vyhlídky.

Mezi turistické atrakce dnes patří národní park Tierra del Fuego a zátoka Lapataia. Do parku se lze dostat po “dálnici” nebo vlakem konce světa (Tren del Fin del Mundo). Oblíbené jsou také výlety lodí po kanálu Bagle za pozorováním mořského života. Ostrovy podél pobřeží obývají tuleni, tučňáci a další ptactvo a kolem se prohánějí kosatky.

Ushuaia má i letiště, kam se z hlavního města Argentiny Buenos Aires dostaneme vnitrostátním letem za necelé čtyři hodiny. Cesta autobusem z chilského Punta Arenas znamená celodenní přejezd. Jedenáct hodin v autobuse zahrnuje trajekt přes Magellanův průliv, hraniční přechod uprostřed rozlehlé pampy, krásné výhledy v závěru cesty a ztuhlé končetiny z dlouhého sezení.

Do parku dojedete nejlépe minibusem

Do Národního parku Tierra del Fuego se dá celkem snadno dostat v rámci jednodenního výletu. Vstupní brána do parku je jen 12 kilometrů od autobusového terminálu v Ushuaia. Mezi městem, vstupem a o dalších 12 kilometrů vzdálenějším koncem Panamerické dálnice živě pendluji minibusy několika společností. V rámci parku pak mají několik dalších zastávek, jako je návštěvnické centrum a nejjižnější pošta. Stačí si tedy zjistit odjezdy a výlet se dá naplánovat z jednoho místa na druhé.

Pokud chcete poslat pohlednici z nejjižnější pošty Jižní Ameriky (na nejjižnější poštu světa byste museli až na Antarktidu), tak se tam zastavte spíš na začátku výletu, protože brzy odpoledne zavírá.

Tren del fin de Mundo – Vlak konce světa

V roce 1994, 40 let po uzavření vězeňské železnice, byl vlak obnoven a zrekonstruován s moderním vybavením. Dnes je turistický historický vláček a prohlašovaný se za nejjižněji fungující železnici na světě. Na trati slouží mimo jiné parní lokomotiva dovezená z Anglie v roce 1995. Cesta do parku ze stanice Fin del Mundo (8 km západně od města) trvá asi 50 minut. Cílová stanice se nachází nedaleko odbočky k poště.

Národní park

Parque Nacional Tierra del Fuego byl založen 1960 a rozšířen o šest let později jako první národní park na pobřeží, který byl založen v Argentině. Na západě jej ohraničuje chilská hranice, na severu jezero Fagnano a na jihu pobřeží kanálu Beagle. Lesy antarktického buku, buku lenga a coihue v nižších polohách parku jsou domovem mnoha živočišných druhů. Žije tu 20 druhů suchozemských savců, včetně guanaka, andské lišky, severoamerického bobra, evropského králíka a ondatry. Mezi 90 druhy ptáků můžeme spatřit i kondora andského.

Na území parku je vyznačeno několik turistických tras. Za jednodenní návštěvu se dá obvykle stihnout kombinace jedné nebo dvou z nich.

U návštevnického centra, kde se mimo jiné dozvíme všechny aktuální informace o stavu stezek a na některé se musíme registrovat, začíná trasa Hito XXIV. Vede po břehu jezera Lago Roca až k hranici s Chile. Konec trasy a také argentinského území značí historický hraniční kámen. Zpátky se chodí stejnou cestou a dohromady to dá 9 km s poměrně mírným převýšením.

Naopak nejnáročnejší je trasa Cerro Guanaco trail. Převýšení je tu téměř kilometrové a náročnějším terénem, zato s krásnými vyhlídkami. Právě na tuto trasu je potřeba se registrovat v návštěvnickém centru a vyrazit před jednou hodinou odpolední. Za špatného počasí může být trasa úplně uzavřená.

Vrchol Cerro Guanaco je vysoký 973 metrů a odměnou nám budou daleké výhledy do hor i na zátoku Lapataia a kanál Beagle.

Výrazně nižší a jednodušší je trail Pampa Alta, kde se budeme rozhlížet z třísetmetrového vrcholku na moře před sebou a horu Cerro Guanaco za zády. Tahle trasa není příliš frekventovaná a je vlastně jen takovou variantou údolního Rio Pipo. Výstup lesní pěšinou na slunečnou vrcholovou mýtinu ale určitě stojí za to a nezabere tam moc času. Od odbočky z hlavní cesty a od kolejí je to necelých 5 km až k poště na břehu zátoky.

Údolím po štěrkové cestě vede trasa Rio Pipo, nazvaná podle řeky, kterou kopíruje. Tudy projíždí také závěrečný úsek turistického vláčku z konce světa. Svezení je jen pro zážitek a kochání se krásným údolím, než pro nějaké urychlení. Statnější babka s nůší by vlak předběhla – třeba proto, že neměla předem rezervované lístky a nezbylo na ní místo 🙂

Sjízdná silnice končí u jedoduchého kempu a pěšina pokračuje ještě asi kilometr k malému vodopádu Cascada Rio Pipo. Odsud se musí stejnou cestou zpátky, nebo právě se zpestřením přes Pampa Alta.

Velmi oblíbenou je trasa Costera. Vede částečně lesem a hlavne, jak název napovídá, po břehu Beagle kanálu. Nepřekonává přílišné převýšení, zato dává nespočet vyhlídek na protější hory. Na několika kamenných plážích se dá i vykoupat, ale jen pokud jste celou zimu trénovali u branických ledáren.

Osmikilometrovou trasu od pošty k návštěvnickému centru zvládnete za 2-3 hodiny. V závěru se trail napojuje na prašnou silnici. Tady se nabízí pokračovat dál, částečně stezkami, částečně po silnici, až na konec panamerické silnice. Od zátoky Lapataia procházíme kolem Laguny Verde a cestu si můžeme zpestřit několika krátkými značenými odbočkami k laguně Negra a Senda del Turbal.

Na konci štěrkové cesty se otáčí turistické minibusy. Tady končí panamerická silnice. Není tu žádná hospoda, ani stánek, dokonce ani přístřešek. Jen velká informační tabule, kolem které se v případě deště dokáže nahromadit docela dost turistů.

Podél břehu zátoky se dá jít ještě asi kilometr k majáku, ale to už je opravdu konec. Krátký okruh dřevěných lávek začíná hned u parkoviště a na vyhlídkách se dá příjemně strávit čas čekání na odjezd minibusu.

Pro jistotu si dáme i hrst modrých bobulí z trnitého keře Calafate, abychom se sem mohli vrátit. Říká se totiž, že kdo tyto plody ochutná, do Patagonie se vrátí. Tak proč si to nepojistit, že?

Smaragdová laguna Esmeralda

Sice už neleží na území národního parku, ale oblíbenou jednodenní túru by bylo škoda nezmínit. Výchozím bodem je parkoviště přímo u hlavní silnice č.3 a řidiči turistické dopravy už ho velmi dobře znají. Z centra Ushuaia je to necelých 20 km.

Laguna Esmeralda je smaragdově zelený ledovcový kar s působivými výhledy. Výstup k jezeru za poslední roky získal na oblíbenost a tím i na frekventovanosti. Rozsáhlé močály, přes které se dříve procházelo, jsou přemostěné dřevěnými lávkami a bobři, kteří dříve okusovali stromy a stavěli sofistikovaná díla na přitékající řece, se už raději někam odstěhovali.

Trasa je dobře značená a zpočátku vede po rovině. Po překonání bažinatého údolí stoupá pěšina lesem, a kosodřevinou k přírodní hrázi jezera. Celkové převýšení od silnice je 150 metrů na čtyřech a půl kilometrech. Jezero se dá obejít a pokračovat dál podél přítoku až pod ledovec Ojos del Albinio. Tady ale narůstá převýšení i náročnost.

Nejvíce stop po činností bobrů najdeme právě na řece nad jezerem. Na závěr si neodpustím dvě historické fotografie (2015). Prkna, poházená přes rašeliniště dnes nahradily bytelné chodníky se zábradlím a bobři, stavitelé i záškodníci, už tu několik let spatřeni nebyli.