Pátek 29.6. – Rozhodnuto a rychlá příprava

Na osmou ráno přicházím do práce. Sedám do kanclu a s kolegou si povídáme o tom co každý z nás bude o víkendu dělat. Nějak se nemůžu nikde motivovat a tak vymýšlím vše možné. Koukám na počasí, řeším místa po západních Čechách, ale i dále za hranicemi. Sháním známé s kterými bych chtěl něco podniknout, ale nikdo se nehlásí.

Před polednem se zaměřuji na Šumavu a napadá mi nápad přejít celý národní park. Od vodní nádrže Lipno po Nýrsko. Během pár hodin naplánuji cestu a nahrávám ji do hodinek. Veškeré vybavení mám doma, jen jsem se rozhodl sehnat filtr na vodu. Nechci tahat spousty vody v batohu. Bude zapotřebí dost pít, protože počasí má být perfektní.

Výbava na výlet

Hned po práci vyrážím do města koupit filtr SAWYER MINI . Teď už jen domů, začít balit a nakoupit proviant na celých pět dní. Počítám na každý den se snídaní a večeří. Oběd vyřeším nějakou tyčinkou, ale určitě bude na cestě dost kiosků nebo nějakého občerstvení. Večer tedy dobalím celý trekový batoh Pinguin Explorer 75.

Balím spacák, samonafukovací karimatku a sadu na vaření. Z ní vyndám pár nepotřebných věcí. Jdu sám, takže bude stačit kastrol, poklička, jeden hrnek s termoobalem na čaj a jedna miska a příbor. Do takto ořezané sady nádobí se dá umístit malá plynová kartuš a turistický vařič. Balím sebou ještě malý stan. K němu Beru jen čtyři kolíky. Odstrojuji z něj šňůry a nechávám doma i rozměrný obal. Stan se vždy zabalí a stáhne kompresním páskem a pruty připnu na batoh z venku. Bude to pohodlnější a budu mít jistotu, že kdyby začalo pršet, ihned mám kdekoliv rozbaleno.  Pak už jen trocha toho oblečení a poncho, kdyby přes den z ničeho nic začalo pršet a chtěl jsem jít dále.

Zbývá ještě jednou si pořádně projít celou mapu v počítači a koupit jízdenku na vlak. Zítra to může vypuknout. Nemůžu se dočkat. Jsem zvědavý, jestli to ujdu. Jestli nenastane nějaký problém a jestli vydržím sám se sebou pět dní.

Sobota 30.6. – Odjezd z Plzně a první den

Ranní vstávačka ve čtyři hodiny. Musím mít přece nějakou rezervu. Rychle se obléct a honem na autobus. Do vlaku nastupuji v pár minut po šesté ráno. Čeká mě cesta rychlíkem do přestupní stanice Číčenice a pak pokračuji dále s železničním dopravcem GW Train Regio do další přestupní stanice Černý Kříž. Z něho už je to jen chvilka do cílové stanice Nová Pec.

Je třičtvrtě na deset. Stojím na nádraží a mé malé dobrodružství může začít. Zapínám na hodinkách záznam trasy a vycházím. První den trasy je naplánován po Schwarzenberském kanálu s cílem Nouzového nocoviště v Novém Údolí.

Nabírám směr Nová Pec – Láz po zeleném značení. Během prvních tří kilometrů vymýšlím co vlastně krom celodenní chůze budu dělat. Není tu zatím ani na co koukat. Snad mě zabaví zajímavosti dále na trase. Do toho ještě stále ladím usazení batohu na zádech. Snad to doladím, člověk by nechtěl aby ho  začali bolet záda.

Jedno pivo, prosím!

Za Lází vcházím do lesa. Konečně se můžu schovat před ranním sluncem pod stromy. Také narážím na Schwarzenberský plavební kanál. Doprovází mě až na křižovatku, kde je akvadukt zmíněného kanálu a odbočka na Říjiště. Pokračuji dále. Na dalším rozcestí nacházím stejnojmenné občerstvení. Mám za sebou prvních šest kilometrů a občerstvení má otevřeno. Super! Začátek oslavím jedním vychlazeným pivkem. Žízeň jsem uhasil poměrně svižně a tak dál pokračuji po zeleném značení kolem prvního nouzového nocoviště. Hned se u něj zastavuji.

Musím to obhlédnout, jak budou vypadat moje místa na přespání. Malý zelený palouček obehnaný malým plůtkem v podobě stlučených větví. Naprosto dostačující! Teď musím pokračovat. Terén nabírá na obtížnosti. Prostupuji stále po zeleném značení Jezerní stezkou. Je zde krásná cesta po kamenech. Ze stezky se pak dostávám přes kamenné moře přímo k Plešnému jezeru. Díky parádnímu počasí je co fotit. Nejsem tu sám, je tu spousty turistů co si sem z Nové Pece udělali jednodenní výšlap.

U jednoho z přístřešků pak zkoumám mapu a rozcestník. Když v tom okamžiku mi klepe na rameno místní správce parku. Trochu se lekám a hlavou mi okamžitě proběhnout dvě myšlenky. Co chce? Co jsem udělal nebo udělám špatně? Nakonec z něj vypadne jedna jediná věta. Jestli nepotřebuji poradit. Dávám tedy do placu moji trasu. Správce mi ji okamžitě mění a radí ať jdu hned tady za rozcestníkem naučnou stezkou Duch pralesa až k pomníku A. Stiftera přes Kučerovu vyhlídku na Plechý (1378 m. n. m.), dále hřebenem na Třístoličník (1302 m. n. m.) a při hranici s Německem po červené turistické cestě až do Nového Údolí. Je jasno a na hřebenu uvidím prý i Alpy. Schwarzenberský kanál je sice zajímavý, ale po pár stovkách metrů mě unudí.

Po krátkém rozhovoru se tedy vydávám doporučenou cestou. Netrvá dlouho, abych po pár chvilkách zmíněného správce proklínal. Naučná stezka je opravdu zážitková. Samý kořen, nohy vysoko a s báglem, který má kolem dvanácti kilo to taky není úplně ono. Dalších 45 minut je tedy opravdu výživných. Jenže když se vydrápu k pomníku a na Kučerovu vyhlídku nemůžu se nabažit krásnými výhledy na Plešné jezero a jeho Jezerní stěnu. Správce měl pravdu. Nyní bych se plahočil někde na cestě v lese. Tady je to mnohem lepší. Pokračuji hned dále až na vrchol Plechého. Zde už si dávám zaslouženou pauzu. Pár fotek a nádherné výhledy z vrcholu jsou povinností.

Nesmím se moc zdržovat, vyrážím tedy dále. Přecházím na vrchol Nad Rakouskou loukou 1373 m.n.m. a scházím do sedla Trojmezí. Míjím žulový trojboký sloup, který značí spojení třech států a pokračuji dále na Trojmeznou 1361 m.n.m. přes Vysoké hřeben 1341 m n.m. až na Třístoličník 1302 m.n.m. Celá tato trasa je strašně krásná, také zde za krásného počasí potkáte hromady lidí. Což se dalo čekat.

Od Třístoličníku začínám scházet dále po červeném značení a hranici s Německem z hřebenu. Ještě je chvilku vidět na českou stranu a pak už zacházím do lesa. Na této cestě pak narážím na potůček, který teče přímo v pěšině. Je to super, můžu se osvěžit a taky hned vyzkouším nový filtr na vodu. Doplňuji lahve a pokračuji na Trojmeznou cestu, která mě dovede kolem Rosenauerova pomníku až do Nového Údolí. Přicházím po čtvrté odpoledne a tak mířím ještě k vlakové zastávce, kde je otevřená hospoda. Jedno chlazené přece musím dát. Pak se přesouvám na nocoviště Nové Údolí. K mému překvapení je tu pár lidí. Rychle rozbaluji stan a spacák, abych urval nějaké pěkné místo. Pak zbývá už jen večere a uložit se ke spánku. Jde to docela rychle. Nohy bolí a únava je veliká usínám takřka okamžitě.

Neděle 1.7 . – Druhý den

Ráno je absolutně famózní. Všichni ještě spí. Využívám toho nechávám rychle vyschnout stan a využiji prázdného stolu k vaření čaje a snídani ovesné kaše. Nesmím moc otálet. Ráno je chladné a půjde se určitě mnohem lépe. Zabalím veškeré věci do batohu a vyrážím dále. Vycházím z Nového Údolí na Bučinu. To je můj další cíl. Jenže po pár desítkách metrech zjišťuji, že to tak lehké nebude. Neskutečně mě bolí nohy a chodidla. Přemýšlím z čeho to může být. Boty mám dobré, vyšlápnuté a pohodlné. Že by to byla ta váha batohu? Sundavám z batohu turistické hole a tak trochu doufám, že mě pomohou a nohy přestanou bolet.

Z Údolí vycházím opět po červeném turistickém značení. Dnes mě bude provázet Krásnohorská cesta. Několik prvních kilometrů se v podstatě nic neděje a není na co koukat. Dolazuji turistické hůlky a soustředím se na nohy. Po pár kilometrech se dostávám na rozcestí, které kříží Prachatická Zlatá stezka. Jde se už o něco líp, ale odpočívat se musí. Na louce ulehám do trávy a protože mi zajímají i nějaké informace načítám z internetu zajímavosti o těchto Zlatých stezkách.

Po pauze se jde dál

Pauza opravdu pomohla a já plný energie se vydávám dále. Podle mapy mě čeká cesta kousek pod Žlebským vrchem směrem na rozcestí Dolní Cazov. Zde je naplánovaná zastávka u pomníku Bohumila Hasila, který zde byl smrtelně zraněn, když přecházel s bratrem Josefem, který je přezdívaný Králem Šumavy. Pokoušeli se tenkrát přejít do Německa. Chvilku zde setrvám, vyhledávám si informace a snažím se ulevit chodidlům. Hůlky dost pomohli. Trochu lituji, že už jsem si je nevzal předchozí den.

Od posledního rozcestníku Dolní Cazov pokračuji přes hlavní silnici. Tentokrát pod Obecní vrch, pod kterým vede Vimperská Zlatá stezka. Procházím kolem nouzového nocoviště Strážný. Mám nyní na výběr. Buď budu pokračovat po Světlohorské cestě, tedy červeném značení nebo přes obec Strážný na zelenou turistickou cestu s názvem Jelení stezka. Chvilku váhám a měřím kilometry. Ne že by se mi nechtělo delší cestou, ale musím se snažit aspoň dnes ulevit tělu.

Vybírám Jelení stezku. Bude více ve stínu a to se hodí. Při stezce teče říčka Častá. Během mírného stoupání po cestě pak také nacházím studánku U Mlýnku a o čtyři kilometry dále pak Žďárecký pramen. Tohle se hodí opravdu moc. Teplota je fakt vysoká a tak mám strašnou spotřebu vody. O kousek výše pak nacházím Žďárecké jezírko. Koupání! Další věc co potřebuji. Kousek jezera obcházím na protější břeh, abych mohl nechat bágl pod stromem na souši a mě čeká parádní koupačka .V tomhle horku to tělu opravdu pomůže. Hlavně se zchladit.

Ač bych tu klidně strávil zbytek dne, nejde to, chce se to zase pohnout. Nevybaluji ani ten můj mini ručník. Obléct, obout a pokračovat. Vše na mě stejně za chvilku uschne. Ještě budu pokračovat zhruba pět kilometrů lesem a pak už se konečně dostanu na Knížecí Pláně 1025m n.m.

Když vycházím slunce už je hodně nízko na obzoru. Na Bučinu to mám ještě nějaký kilometr, ale zastavit se zde na Hájence prostě musím. Poutač s nápisem gulášová polévka mě prostě nepustí dál. Během jídla kontroluji poslední zbytek trasy dnešního dne. Poslední čtyři kilometry. Je čas vyrazit.

Necelý kilometr za Hájenkou doháním dvojici s batohy na zádech. Zdravíme se a pouštíme se do rozhovoru. Vyprávíme o svých trasách a co máme ještě naplánováno. Dvojice vyšla ze Strážného a budou spát jen dnes večer na nouzovém nocovišti Bučina. Já se zmiňuji se o dnešním krutém ránu a cestě až sem na Pláně. Dvojice šla ze Strážného právě tou druhou trasou po červené turistické přes Horní Světlé Hory, bývalý Josefov a Stodůlky až na Knížecí Pláně k bývalému kostelu.

Restaurace Alpská vyhlídka

Docházíme až do Bučiny a jdeme si na chvilku sednout k restauraci Alpská vyhlídka. Dvojice mi pak ukazuje fotografie, které nafotili během dne. Jejich trasa byla fakt krásná. Přemítám v hlavě, jestli jsem neudělal chybu. Ne, že bych dnes neviděl nic hezkého, ale opravdu to měli lepší.

Po přesunu na nocoviště se večer loučíme a já konečně ulehám do spacáku. Pořád musím myslet na to jestli jsem dnes neudělal chybu. Zase na druhou stranu potřeboval jsem se šetřit. Slunce nemilosrdně pálilo a mám před sebou ještě spousty kilometrů a zajímavých míst. Po chvíli usínám s vědomím, že jsem určitě udělal dobře a vychutnal si dnešní část treku tak jak jsem si ho naplánoval.

Pondělí 2.7. – Třetí den

Probouzí mě ranní paprsky, které dopadají a ohřívají můj spacák. V noci jsem otevřel stan a lehl si hlavou do vchodu, abych si mohl hned po probuzení vychutnat svěží vzduch. V noci tu bylo i teplo. Takže rychle vstát, udělat snídani a vyrazit na cestu! Dnes mě čeká cesta z Bučiny na Poledník 1315 m.n.m. Cestou je spousty zastávek a chtěl bych dorazit na Poledník o něco dříve. Hlavně se podívat na rozhlednu a určitě před večerem využít občerstvení přímo na rozhledně. Cítím se velice dobře a včerejší bolest chodidel odezněla. Odpočívat se vyplácí. Dobaluji batoh a vycházím na cestu. Když opouštím nocoviště, mám ještě možnost pozdravit do krásného rána včerejší dvojici, se kterou jsem si v podvečer parádně pokecal. Přeji jim krásný den a spousty zážitků. Doufám, že čekají i mě.

Trasa z Bučiny pokračuje stále po červené turistické a když se po třech a půl kilometrech protíná z modrou, je čas na první zastávku. Pramen Vltavy. Byl jsem tu už hodně krát, ale dnes to má svoje zvláštní kouzlo. Zaprvé, nejdu sem z Kvildy od auta z parkoviště, ale krásným trekem. Za druhé, nekloužu se sem v zimě na běžkách a za třetí, je něco po půl deváté a já jsem tu absolutně sám. Není tu ani noha. Využívám toho a hned se trochu osvěžím a opláchnu.

Přelouskám z cedulí pár informací a vydávám se pomalu dále. Chvilku zpět po modré a pak už hurá vzhůru do kopce do 1260 m.n.m na vyhlídku nad prameny Vltavy. Na vyhlídce mi pak napadají myšlenky, že v zimě bych mohl vzít skialpy a podívat se sem třeba na vrchol Černé hory 1315 m.n.m nebo i o kousek dále na Lusen 1373 m.n.m. Tak tato myšlenka se mě bude držet celý den, aspoň budu moc plánovat něco dalšího. Každopádně po pár minutách se vracím na svoji trasu a pokračuji k Ptačím slatím po Vltavské cestě, která mě dovede až k Modravskému potoku.

Pauza na koupání a filtraci vody

Před polednem po sedmi kilometrech, které jsem si užil schovaný před sluncem v krásných lesích, přicházím k mostu přes potok. Je čas na oblíbenou ráchající se pauzu a doplnění vody. Takže svléknout a hurá do vody. Chvilku to štípe, ale tělo se přizpůsobí. Během toho filtruji a doplňuji vodu. Bude jí určitě zapotřebí. Za Modravou od Roklanského potoka už v kopcích žádnou vodu nenajdu a něco pro jistotu mít musím.

Po troše odpočinku a dvou kilometrech přicházím na Modravu a žasnu kolik je tu lidí. Modrava narvaná k prasknutí. Před restauracemi fronty a cyklostezka kolem Roklanského potoka praská ve švech. Zajímavý pohled. Asi jsem sem neměl vůbec chodit, ale když už tu jsem, tak ptám se obsluhy v jedné restauraci jestli mi nechají posadit třeba aspoň na zápraží restaurace. Chtěl bych si dát aspoň polévku. Zmiňuji se, že jsem sám a povídám jim o mé cestě. Servírka vysvětluje, že mě může posadit jen ke stolu a ty jsou nyní plné. Naštěstí náš rozhovor zaznamenalo starší osazenstvo a nabídli mi, že se mohu přidat. Nedá se to odmítnout. Všechny předběhnout, posadit se a dát si drobný oběd. Během toho vyprávím, ostatním u stolu o cestě, zážitcích a dojmech z putování.

Loučím se s novými kamarády

Po obědě se mohu rozloučit s úžasnou skupinou lidí, kteří mě přizvali ke stolu. Nechávám jim hotovost za moji útratu s obrovským poděkováním za tuto možnost a vyrážím dále.

Jakmile vyjdu z Modravy. Ozývají se opět trochu chodidla. Může za to kompletně vyasfaltovaná cesta. Okamžitě z ní scházím a moje kroky povedou hned vedle v měkkém povrchu vedle. Zjišťuji, že to má i výhodu. Je tu plno lidí, takže všechny předběhnu, nikdo mě nesrazí na kole a ani na bruslích.

Po hodině přicházím na Tříjezerní slať. Je to jeden z mých dnešních cílů, ale přes davy lidí, jen procházím kolem rozcestníku a po žluté a modré turistické stezce scházím k bývalé javoří Pile. Hlavou se mi honí spousty myšlenek. Chápu, že turismus je v tomto kraji důležitý, ale to co jme dnes viděl, to už asi nechci znovu zažít. Vše vyasfaltované, lidi se sami sobě pletou pod nohy, nějaká tolerance na stezkách vůbec neexistuje. Jsem rád, že už jsem pryč.

Nad Javořím potokem pokračuji dále po modré turistické stezce, protože červená je od tohoto místa uzavřená. Je to zřejmě kvůli Tetřívkovi a je to dobře, aspoň sem žádní lidi nebudou chodit. Po pár stovkách metrů uhýbám vlevo a scházím na cestu Tmavý potok. Musím se schovat před sluncem a před lidmi. Tady bude klid. A cesta vede krásně až k Poledníku. Cestou si vychutnávám klid a jemné šumění Tmavého potoka, který teče kolem cesty. Procházím také kolem Kaskád, ale nesnažím se dostat až k nim. Čas ubývá a můj cíl dnešní cesty je ještě kousek přede mnou.

Když po dvou kilometrech přicházím k rozhledně na poledníku, zjišťuji, že rozhledna už má zavřeno a místní stánek už skoro zavírá. Rychle něco koupit! Jídlo nemá cenu, dnes večer budu vařit mexické fazole, ale určo se k nim bude hodit nějaké pivko a možná ne jedno. Večer to tu vypadá na dalších pár trekařů a tak se dostane i na přípitek a posrkávání nad nějakým vyprávěním. Po rychlém nákupu se jdu aspoň podívat kolem celé rozhledny a pokochat se výhledy do krajiny.

Od stánku také zaslechnu, jak tam dvě holčiny žadoní, aby jim prodali nějakou vodu, že tu dnes spí a voda jim došla. Trochu mi zarazila reakce prodávajícího. Že prý už má zavřeno. Když pak procházím přes nádvoří před rozhlednou a vidím prodavače jak táhne barel s vodou, kde mu šplouchá ještě pár litrů vody, tak si pomyslím, že každé z nich mohl nalít trochu do lahve. Jo, ta naše lidská ochota. Na nouzovém nocovišti hned pod rozhlednou pak na holky volám, že vodu mám a popřípadě přefiltruji dešťovku, která byla v sudu vedle takové kůlny. Po večeři pak společně s dalšími lidmi sedíme u stolu a povídáme si. Všichni jsou utahaní a tak se jde i brzo spát.

Úterý 3.7. – Čtvrtý den a odjezd ze Špičáku u Železné Rudy

Je tu další parádní ráno. Dnes bych měl dorazit do Železné Rudy. Na nocovišti jsem zase první vzhůru. Potichu si odnáším věci i stan se spacákem dál, abych nerušil. Během balení snídám a vařím čaj. Super, že jsem vzhůru. Východ slunce je z poledníku nádherný.

Vyrážím hned jakmile mám dobaleno. Čeká mě cesta až k Černému jezeru. Někde za jezerem mimo zóny bych chtěl naposled přespat. Uvidíme jak to půjde. Dnes to bude taky se spoustou zastávek, tak abych dorazil včas.

Po necelé hodině a půl, kdy jsem vyrazil z Poledníku 1315m n.m. přicházím po už standardně červeném značení k Prášilskému jezeru. Chladné ráno hraje do karet a tak se hned od jezera vydávám dále do Prášil. Stezka od jezera je kamenitá a všude samý kořen. Na druhou stranu všude je klid.

Prášily škrtnu a jdu stále po červeném značení až k Frantovo mostu. V údolí u řeky je stále příjemně, ale podle oblohy usuzuji, že až se dostanu někam na otevřený prostor, upraží mě slunce. To se přesně stane o pár desítek minut déle, když se dojdu na bývalá Horní Ždánidla. Zastavuji se na malý odpočinek u Litinového kříže a pokračuji cestou Gsenget na jezero Laka. Všiml jsem si zde taky cedulí, která uzavírají tuto cestu pro pěší. Zrovna teď se mi nechce točit nazpět a tak doufám, že po cestě projdu bez úhony a nikoho nepotkám.

O necelé dvě hodiny déle přicházím přímo k odpočinkovému místu na břehu jezera. Prošel jsem. Potkal jsme jen jednu duši. Taky nějakou turistku, která šla opačným směrem. Na jezeru si dávám pauzu. Vzduch je tu o něco vlhčí a je tu příjemný stín. Mohu si aspoň schladit nohy. Není tu zase ani živáčka a to mě dokonale vyhovuje. Koukám taky do mapy a řeším, kudy jsem mohl jít, abych neriskoval chycení správci parku na uzavřené cestě. No samozřejmě. Všem co se chystáte do těchto končin. Lepší je jít z Prášil po zeleném znační, tedy Vintířovou stezkou na rozcestník Vysoké lávky a pak po žlutém značení na Hůrecké údolí tedy k bývalé Staré Hůrce. Odtud se dá pak pohodlně dojít k jezeru a určitě toho cestou uvidíte více. Lituji mého ranního rozhodnutí v Prášilech pokračovat dále po červené. Nic s tím už neudělám a tak si tedy bývalou Starou Hůrku nechám na jindy. Každopádně je to veliká škoda.

Od jezera Laka to je do Rudy zhruba deset kilometrů. Jde se po Polomské cestě, kterou dobře znám ze zimního období. Jsou tu totiž super běžkařské tratě. Nyní v létě to tu vypadá úplně jinak. Hlavně mi překvapuje, že celá cesta je vyasfaltovaná. Na cestě narážím na oblíbené odpočívadlo a kousek dále na krásné výhledny směrem ke Grosser Arberu. Zde pak cesta začíná klesat do lesa. Nabírám tedy tempo a svižným krokem mířím až do Debrníku a z něj kousek po naučné stezce přímo do Železné Rudy.

Jakmile se dostávám do centra města, kontaktuji mého kamaráda Petra. Jel s kolegou ze služebny na oběd. Máme sraz u návštěvnického centra Šumavy. Když přicházím na místo srazu. Petr s Alešem už na mě čekají. Nejde jen o pokec, ale také se jim ukazuji kam se chystám dále. Petr celou moji trasu sleduje, byl jsem s ním každý den ve spojení a pokud by se mi něco dělo, zařídil by, abych mohl být někde naložen. Taková pomoc se vždy hodí. Chvilku si povídáme ukazuji kam chci jít dál. Kluci mi rozmlouvají další den. Pokud jsem tak brzo v Rudě navrhují mi, abych pokračoval dále až na Černé jezero a pak se otočil a vrátil se na Špičák. Důvodem je, že za Černým jezerem už je jen vodopád Bílá strž a do Nýrska už je pak jen vyasfaltovaná cesta a nic zajímavého. Rozhodnutí padne až na jezeře.

Z Železné Rudy vycházím směr Špičák. Hned za městem míjím krásnou kapli svatého Antonína a svaté Barbory a pak ihned scházím z hlavní silnice po zelené turistické cestě. U viaduktu narážím na Základní nivelační bod. Je to jeden z dvanácti bodů, které jsou umístěny v geologicky stálých lokalitách a jsou chráněny pomníkem. Je tu i dřevěný kříž, který označuje pohřebiště Barabů a na tabuli zde najdeme mnoho informací.

Já pokračuji na rozcestí Špičák – Čertův mlýn a vydávám se po naučné stezce Sklářská. Doufám, že mě cesta zavede brzy do lesa, už je zase neskutečná výheň. To se po pár desítkách minut opravdu děje. Míjím ještě jednu kapli u bývalého Jiříkova dvora a vcházím do lesa po Spodní jezerní cestě. Na rozcestí modré a žluté turistické trasy se vydávám po pěšině kolem Jezerního potoka, který mi dovede až k Čertovu jezeru.

Pohled na Čertovo jezero snad nikdy neomrzí. Je to nádhera. Stěna za jezerem je úžasná a nad ní se tyčí vrch Jezerní hory. Je tedy schovaný za stromy, ale já vím, že tam je. Trochu ochladím nohy a vyrážím dále. Musím se dostat na Rozvodí.

Nastupuji na trasu Jezerní okruh a po chvilce začnu stoupat do kopce. Je tu zase strašně lidí. Bohužel těm už se dnes nevyhnu. Jezera jsou hojně navštěvována a tak mi nezbývá než kličkovat mezi hloučky. Po cestě procházím kolem studánky, znám ji. Značí to, že za chvilku se dostanu na Rozvodskou cestu, která mě provede kolem televizního dokrývače a kousek za ním na rozcestí Rozvodí, kde začnu scházet k Černému jezeru. Je to patnáct minut z kopce totálně vyšlapanou stezkou. Samozřejmě se znovu začínají ozývat nohy. Dnešní asfalt jim dává zabrat.

Na hrázi jezera je opět obrovská spousta lidí. Přecházím hráz a pokračuji po kraji jezera po cestě k bývalé chatě u Černého jezera. Je tu parádní odpočinkové místo s takovou velkou lavičkou, na které se dá dobře zevlit, jenže ta je opět plně obsazena. Jdu pryč a pod Jezerní stěnou zatáčím doprava po červeném turistickém značení a jdu se podívat na Jezerní jedli. Údajně je stará přes sto sedmdesát let. Chvilku strom obdivuji, je to opravdu kolos. Kousek za jedlí pak stezka navazuje na cestu o které se zmiňovali kluci. Prvních pár kroků na asfaltu mi od dalšího pokračování odrazuje a tak se po chvilce otáčím a rozhoduji se, že moje cesta povede zpět na hráz Černého jezera a dále po Jezerní cestě (Horizontálce) sejdu až ke Špičáckému sedlu.

Na cestě mám ještě pár zastávek. Je tu krásná Boží skalka a o kousek dále pak Pramen Svobody. Z cesty  je ještě pár vyhlídek na hřeben Pancíře a do údolí k Brčálníku. Před Špičáckým sedlem pak uhýbám vlevo do lesa pokračuji do lyžařského areálu Špičák. Zbývá už jen sejít po sjezdovce ke spodní stanici lanovky. Oba kamarádi už jsou na stanici horské služby, a tak se těším na pokec a zbytek odpoledne v dobré společnosti.

Péťa mi vyndal na zápraží židli. Já si mezi tím skočil pro jedno chlazené. Teď už tu sedím a vychutnávám si zasloužený odpočinek. Vyprávím mu o celé cestě, o tom co jsem viděl a co se mi přihodilo. Bereme to okrajově, mohli bychom probrat skoro každou zastávku nebo vyhlídku, na které jsem byl. Taky přichází řeč na vybavení, spoustu by se toho dalo nahradit nebo nebrat vůbec. Je to o tom prostě nachodit nějaké kilometry a vyzkoušet co je potřeba.

A co vlastně já na těchto pár dní strávených v překrásné přírodě? Chodí zde opravdu hodně lidí. Musíte občas počítat, že s nimi potkáte. Jinak stejnou (má měřila 118 km) nebo podobnou trasu určitě doporučím každému, kdo by se na něco takového chtěl vydat. Buď sám nebo ve společnosti dalších lidí. Trek jsem si osobně užil, odpočinul jsem si, viděl krásná místa a objevil pár zajímavostí spojených s historií Šumavy. Opravdu si odnáším mnoho poznatků a taky trochu bolavé nohy, spálený krk a ruce. To je hodně malá cena za krásný výlet, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

O nějaký čas později mě Petr odváží na nádraží Železná Ruda – Špičák, loučíme se a já nasedám do vlaku. Už se jen svezu do Plzně. Únava na sebe nenechá dlouho čekat, ale před tím než usnu se v mojí hlavě rodí myšlenka na to, že by se takto dali přejít další české hory.