Ötztálské Alpy jsou významným alpským pohořím. Italskou stranou zasahují tyto hory zhruba třetinou své rozlohy, Zbytek je na území Rakouska. Také jsou nejmohutněji zaledněným pohořím východních Alp. Největším ledovcem je Gepatschferner, jeho délka je kolem 9,5 km. Je tu více jak 130 vrcholů s výškou větší než 3000 metrů a nejvyšší vrchol je Wildspitze se svými 3770 m n.m. V Ötztálských Alpách zůstaneme jen se přesuneme o nějaké to údolí vedle, kam jsme vyrazili užít si trochu skialpinismu, vrcholů a mohyl nalezených zledovatělých mumií. Tedy jen jedné, ale za to velice známé.
Naplánované jsou tři dny od soboty do pondělí. Bohužel i s cestou. Jedeme ve čtyřech jedno auto a plno srandy. Taky ji potřebujeme. Po několika týdnech dřepění doma, řešení osobních a neosobních věcí vás pěkně vyždímá a tak takovýto výlet vítáme všichni čtyři. Tedy Kuba, Dan a Dan, které budeme rozlišovat Malý a Velký. Posledním z osazenstva jsem já.
Sobota
Odjezd naplánován na šestou hodinu ranní z Plzně. Když nikdo nezdržuje, tak vše odsýpá. Lehce po šesté jsme na dálnici. Klasický směr Mnichov, Garmisch-Partenkirchen, Imst, Sölden s cílovým horským městečkem Vent (N 46°51.600′, E 10°54.880′). Trasa zabere 6 hodin včetně dvou zastávek s délkou zhruba 500 km.
Ve Ventu jsme docela překvapeni sněhovou pokrývkou. Žádná tu není! No, a to tu prý sněžilo. Zvláštní, tato zima. I tak si nekazíme parádní zábavu a výlet do hor.
Na parkovišti (N 46°51.578′, E 10°54.858′), kde se údajně nemusí platit připravujeme a dobalujeme batohy s vybavením. Nejsme tu sami. Okolo nás se připravuje hned několik skupinek. Takže skialpy, nalepit stoupací pásy, zkontrolovat mačky, cepíny, helmy, dostatek oblečení, výbavu na ledovec. Máme všechno a můžeme pomaličku vyrazit na chatu Martin-Bush-Hütte (N 46°48.064′, E 10°53.215′).
Cesta je jasná, pořád rovně
Trasa začíná nad parkovištěm za mostem v ulici Spiegelbachweg (N 46°51.511′, E 10°54.765′). Odtud pokračujeme přes most k lyžařskému vleku. Je zavřeno, a tak se vydáváme po kraji sjezdovky na cestu (N 46°51.248′, E 10°54.784′), která jako jediná vede z Ventu k chatě. Tady už nemusíme nic hledat v mapách. Cesta je jasná! Pořád rovně s odhadovaným časem tří hodin a sedm kilometrů.
První 2,5 kilometru je mezi stromy a klečí, pak se konečně začne otvírat krásné údolí. No a taky začíná vylézat slunce. Klasicky nabalený ze sebe shazuji snad všechny vrstvy. Neskutečné teplo! Trpím, radši zimu, prosím!
Produkty, které vám nesmí chybět
Na hranici 2150 m n.m. už vidíme do celého údolí a můžeme pozorovat ty parádní kopce kolem nás jako je třeba Steinmandl 3145 m n.m., Mutmalspitze 3528 m n.m., a vpravo od nás taky začíná vykukovat Kreuzspitze 3455 m n.m. To taky doufáme bude ještě dnešním cílem od chaty. Jak já se těším až si zajezdím. Jenže s přibývající výškou se sněhové podmínky nijak nelepší. Za další, cesta, po které jdeme, je zaříznutá do tohoto masívu a začíná být problematicky schůdná. Důvod je nafoukaný zmrzlý sníh, který kryje cestu a je šikmý s okolním svahem. Celou dobu stojíte a tlačíte do hran skialpů. Ani pásy moc nezabírají, protože více jak dvě třetiny každé lyže, jsou ve volném prostoru.
Hrozně to klouže, musím vytáhnout mačky
Po několika uklouznutích a jednom odsednutí se vzdávám. Lyže upínám na batoh a vyndávám mačky. Nemá cenu riskovat uklouznutí ne-li bobování s vybavením na batohu až dolů do řeky Schalfbach. Chůze tak bude mnohem pohodlnější a snad i rychlejší.
U chaty se ještě každý z nás několikrát propadne do nafoukaného sněhu, ale pohled na chatu nám kouzlí úsměv na už tak pěkně opálené tváři.
Od chaty se naše pohledy upírají na svah Kreuzspitze 3455 m n.m. I tady se sněhové podmínky nezlepšili, a tak je vrchol této hory na skialpech skoro nedosažitelný. Rozhodujeme se šetřit síly na nedělní výstup údolím kde vede Ötztalský Trek Etapppe 12.
Po ubytování na chatě v lágru probíráme se skupinkou Čechů sněhové podmínky výše nad chatou. Oni jdou čtyřdenní přechod a zrovna dnes přišli od Similaum Hütte (N 46°46.345′, E 10°51.276′) sem k nám na Martin-Busch-Hütte. Výše to je se sněhem mnohem lepší. Takže každý z nás je samozřejmě nadšen.
Tříchodová večeře a vynikající Weizenbier v kombinaci s historkami, povídáním a zábavou zakončují tento docela příjemný den. Až teda na tu cestu k chatě!
Neděle
A opět ten úžasný budík! Jak to, že se na těch horských chatách tak dobře spí?! No je šest ráno, jde se balit a připravovat. V půl sedmé už sedíme v jídelně a dáváme si snídani. Probíráme možnosti výstupu na první vybraný vrchol, kterým je Finalspitze se svými 3514 m n.m. Vše domluveno sraz před chatou.
Přečtěte si recenzi
Pánské Nepromokavé Kalhoty Mountain Equipment Saltoro Pant
Teda zima je po ránu slušná. Celé údolí je ještě schováno ve stínu, a tak je sníh pěkně tvrdý. Vyrážíme pár minut po sedmé ráno a pomalu začínáme stoupat po trase Ötztal Trek Etapppe 12.
Cesta údolím bude tak na dvě hodiny, než se před koncem začneme stáčet pod „Finálku“. Nasazujeme tempo, abychom se aspoň trochu zahřáli. Ze začátku i kecám, ale pak mi přijde, že každý z nás přechází do transu a jen dupe na lyžích krásnou krajinou. Na všech je každopádně vidět nadšení. Všichni občas fotí a občas někdo prohodí pár vět o tom co tu třeba vylézt příště.
Sníh je parádní, těším se na sjezd
Po dvou hodinách přicházíme dle mapy, a tedy i podle stop na rozcestí (N 46°46.941′, E 10°51.396′). Odbočujeme vpravo a začínáme konečně více stoupat. Tady začíná být parádní sníh. Osobně už se těším na sjezd. Před tím nás čeká domluvená Ötziho mohyla a zmíněný vrchol.
Nastupujeme pod Kreuzkamm a krásnými zasněženými pláněmi stoupáme ke takovému malému kuloáru, který se ve finální pasáži dost zužuje. Nedostatek sněhu má také za následek sousty vyčnívajících kamenů kolem nás. Nu to tedy bude zajímavý sjezdík, protože jinudy to stejně vůbec nepůjde.
A tak se postupně za sebou drápeme nahoru Já, Kuba, Malej Dan a Velkej Dan. Ve finále mě předbíhá Kuba a po několika desítkách metrech na mě čeká už u zmíněné mohyly (N 46°46.734′, E 10°50.389′).
Sundáváme lyže trochu svačíme a hlavně fotíme. Jo taky jsme od včerejšího poledne narazili na signál, takže se konečně odešle i nějaká ta zpráva domů, aby tam nezešedivěli. Kdo, no samozřejmě ty naše drahé polovičky.
Trocha infa k Ötzimu
Když dorazí ostatní, nikam nepospícháme a užíváme si nádherné výhledy do italských údolí. Musí se tedy nechat. Ötzi si uměl vybrat svoje místo posledního odpočinku. Jo a taky ho obdivujeme. Musím o něm pak najít nějaké podrobnosti. Co tu vlastně hledal nebo lovil? Jeho stáří se odhaduje na 5300 let a našli ho tu v roce 1991. Chápu, proč byl odtud odvezen. Ledovec už v tomto místě ustoupil, a tak by bato s ním nedopadlo dobře. Na místě nálezu je vybudována krásná velká mohyla s informační tabulkou. Nic víc tu nenajdete a nic tu nezanechávejte.
My zde jen tiše stojíme a představujeme si jaké to tu v Ötziho době mohlo vypadat. Jaké to asi bylo. Pohybovat se tu jen s kožešinami a vybavením odpovídajícím jeho době. Na rozdíl od nás, navlečených ve všem možném s připravenými vrstvami v batohu a konzervovaným jídlem, které přežije snad i nás. Ať už to byl kdokoliv, musí se mu nechat jeho odhodlání, pobývat v těchto horách.
Jídlo na cesty
Dále se nebudeme zdržovat a vydáváme se od pomníčku do sedla Hauslabjoch 3250 m n.m. Opět nás omezuje nedostat sněhu, a tak sundáváme lyže a přes sedlo přecházíme po svých. Za ním pak máme možnost lyže opět nasadit a projet těsně pod hřebenem kolem malého zamrzlého jezera (N 46°46.879′, E 10°50.243′) pod nástup do stěny Finalspitze.
Lyže necháváme hned u nástupu (N 46°46.913′, E 10°50.202′). Jsou tu i další lidé, kteří už dnes měli šanci vystoupit na vrchol. Nasazujeme mačky, připravujeme cepíny. Jakmile jsme připraveni, společně začínáme stoupat.
Po několika minutách se dostáváme na hřeben pod vrchol. Ten traverzujeme pod posledních pár závěrečných, za to těžších úseků. Dolézáme pod vrcholový kříž na úzkém hřebeni.
Jsme na vrcholu
Jsme tu! Přichází gratulace, ale jen malé. Máme respekt a můžeme být rádi, že nás hora na svůj vrchol nechala v klidu vystoupit. Podání rukou je samozřejmostí. Nastává ta úžasná chvilka kochání a focení. Bavíme se a jsme rádi, že tu můžeme být. Po několika minutách ses vrcholem loučíme a sestupujeme stejnou cestou zpět k odloženému vybavení.
Teď už to jde rychleji. Samozřejmě je to tím, že jsme na sestupu. Lyže jsou připraveny na sjezd, jen zabalíme lezecké vybavení. Po chvilce začínáme sjíždět zpět k sedlu, kde opět přenášíme lyže. Pod sedlem opět nasazuji a vrhám se z kopce ke kuloáru. Ten se projíždí velice obtížně. Všichni tu kličkujeme mezi kameny. Jakmile to jde pouštím to přímo do údolí, kde je parádně nafoukaný sníh.
Na takovém malém patestu čekám na ostatní. Jakmile se tu sejdeme vyrazíme společné na parádní cestu úžasným prašanem. Malej Dan jede napřed, aby nás mohl natočit dronem. Což se povedlo. Pak už zbývá jen údolím až k chatě.
Parádní den! Teď už jen běžná rutina na chatě, a hlavně se těšit na další a pro nás poslední den.
Pondělí
Máme ráno. Počasí trochu horší. U snídaně se probírá dnešní cíl. Je to hora Jménem Similaun 3606 m n.m. Trasa je stejným údolím, akorát, že tam kde jsme včera odbočovali na „Finálku“ budeme pokračovat dále ještě pod chatu Similaun Hütte, kde pak odbočíme vlevo před sedlem směr ledovec Niederjochferner.
Velký Dan s námi dnes nepůjde. Chápe, že si chceme vylézt tento vrchol, ale on už tam byl dvakrát. Takže si prý udělá pohodový den a nebude chvátat. Prý si v klídku sejde a zajezdí si ve Ventu na té sjezdovce a skočí na oběd a pivko. Dobrá tedy.
Balíme a připravujeme věci, aby na pokoji nic nezůstalo. Vše nepotřebné necháme v lyžárně. U chaty se loučíme. Dan se samozřejmě směje, protože je ještě větší zima než včera a on si dopřeje do desáté hodiny ještě trochu spánku v teple, čaj s medem a nějaký desert v jídelně.
Příšerná zima, ale nefouká
Vyrážíme. Dnes už opravdu nikdo při výstupu nemluví. Zima je fakt velká. Ještě, že nefouká. Jdeme tedy celým údolím až pod Similaun Hütte (N 46°46.419′, E 10°51.384′), kde začneme uhýbat vlevo. Po několika desítkách výškových metrů se neuvěřitelně rozfouká ledový vítr. Následuje okamžitá zastávka a rychlé oblékání. Nu dnes to nebude zadarmo, uvidíme, co se bude dít na ledovci.
Nastupujeme na ledovec Niederjochferner (N 46°46.232′, E 10°51.489′). Netuším, jestli to je tím, že vystupujeme z údolí, ale vítr je silnější a silnější. Uvidíme, jestli to půjde a nebudeme nuceni to otočit. Trasa je jasná, v případě nepřízně nějaké oblačnosti nebude takový problém, popřípadě otočit. Zatím tomu dáme šanci.
Pokračujeme dále po ledovci. Pod Malým Similaunem 3363 m n.m. vítr stále neustává, ale trochu se zklidnil. Dohlednost se také zlepšila, asi se to rozfoukalo. Za to ta zima je větší. Chybí nám zhruba 400 metrů do nástupu vrcholové pasáže a pak se zahřejeme chůzí a lezením.
Zanecháváme připravené lyže přímo u nástupu (N 46°45.908′, E 10°52.601′) na vrchol. Opět nazout mačky, cepíny do ruky a jdeme. Cesta není nijak obtížná, stěžuje ji akorát zmíněná zima a opět začalo foukat.
Chvilku stoupáme přes suťovisko, chvilku po sněhu. Střídá se to. Tempo máme velice dobré. Vrchol není nijak příkrý ani nijak lezecky obtížný. V jeden moment přecházíme i ledové pole (N 46°45.870′, E 10°52.772′) kousek pod vrcholem. Ten už je jen kousek od nás vidíme i vrcholový kříž.
Na vrcholu je příjemný klid
Jsme tu! Okolo vrcholového kříže je plato, kam se vejde spousta lidí. Ale dnes jsme tu jen my. Máme možnost si vychutnat ten klid. Všichni jen obdivujeme ty parádní výhledy. Je to pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp a sedmá nejvyšší hora v Rakousku. Takže zase parádní zážitek.
Jak tak koukáme a fotíme narůstají nám pod nosem rampouchy a to doslova. Nemá cenu se zdržovat déle. Cesta domů je ještě dlouhá, takže můžeme v klidu vyrazit. Scházíme k lyžím. Zamykám boty, skáču do vázání. Čekám na kluky. Jakmile jsme připraveni začínáme sjíždět. Držím se výstupových stop, které postupně začínají mizet. Občas nafoukaný prašan, občas ledová plotna. Pod Malým Similaunem svah nabírá na strmosti. Lyžovačka je to parádní! Když se svah začne znovu narovnávat, vidím malého Dana, jak nekontrolovatelně letí a sotva stojí na lyžích. Rozhodili ho takové ledové boule v podobě hříbků. Je jich tu mraky. Nezbývá než zpomalit a prokličkovat mezi nimi.
Pod chatou Similaun Hütte už najíždíme do známých stop, které nás vedou údolím zpět k chatě. Jezdíme postupně a čekáme na sebe, abychom si v případě pádu nebo nějaké nepříjemnosti mohli pomoc.
Z vrcholu nám to trvá asi hodinu. U chaty nás čeká malá pauza, vyzvednutí věcí z lyžárny a přebalení. Poté vyrážíme zpět do Ventu.
Cesta dolů byl naprostý HOROR
A zas ta prokletá cesta. Dolů scházíme bez maček. Kuba se rozhodl to jet na lyžích. Do toho se nám s Danem moc nechce. Kameny a několika místech bez sněhu. Když dorazíme na hranici, kde začíná růst kleč, opět skáčeme na lyže. Teď už to bude jen kousek. Kousíček se svezeme a budeme u auta. Mám i signál tak píšu Danymu, že za chvilku jsme na parkovišti. Odpověď přišla rychle. Dan už čeká u auta. Ve zprávě píše, že sebou praštil o zem. Tak snad s ním nic není.
Nu, co budu povídat, zbytek cesty hrůza. Samý led. Letící čtyřkolka, kterou ani nezajímá, že na této cestě se pohybují lidi. Prostě nekonečná cesta. Jakmile přijedeme na kraj sjezdovky, zbývá posledních pět set metrů k mostu, kde to pro nás končí. Posledních pár obloučků a už oprašuji lyže.
Máme zraněného
U auta pak probíráme, co se stalo Danymu. Upadl na té nástupové cestě. Kousek před tou sjezdovkou. Sekla se mu hrana od snowboardu. Padl tak nešťastně, že nějakým zázračným způsobem slisoval tělem lahev na vodu. Nu nevěříme vlastním očím, když lahev osobně vidíme. Domů tedy řídím, protože Dana bolí celé tělo.
Údolí nad Chatou Martin-Bush-Hütte mohu vřele doporučit. Je tu spousty nádherných vrcholů a treků, které můžete absolvovat. Já se tu určitě ukáži za pár měsíců znovu. Čeká nás vrchol Hintere Schwärze se svými 3624 m n.m. a doufám, že ho vylezeme severní ledovou stěnou. To ale příště. Vy se nenechte odradit od této oblasti a zastavte se tu na nějaké to dobrodružství se svými přáteli.
Edit: Pár dní po příjezdu do Plzně máme Danyho lékařskou zprávu. Verdikt tři zlomená žebra a pohmožděná plíce. Přátelé, je to nemilé, ještě že se nestalo nic horšího. Tak na sebe dávejte pozor.
Žádné komentáře