Potápění v západních Čechách

Narozeninový dárek

Na začátku září mám narozeniny a tak mě napadlo, že si nadělím hezký dárek v podobě parádního potápěčského dne. Přemluvil jsem Štěpána, ať si udělá jeden den volno, s tím, že vše obstarám a zařídím. Souhlasil, nic jiného jsem vlastně ani nečekal.

Oblasti, které jsem vybral, jsou dva lomy v západních Čechách. Vím, že se v těchto lokalitách dá potápět, ale vše radši ještě prověřuji na webu. Využívám hlavně web www.stranypotapecske.cz. Nacházím zde kontakty na správce těchto objektů. Stačí pár chvilek a vše je domluveno. Do Mrákova musíme dorazit do jedenácti dopoledne. Správce už tam sice nebude, ale měli bychom předat vstupné jeho rodinným příslušníkům, kteří by tam měli ještě být.

Cena za jednoho potápěče je 150 Kč. Ve druhé lokalitě, Konstantinových lázních, to pak dělá 100 Kč na hlavu. Veškeré tyto informace jsou i na zmíněných stránkách. Teď už jen drobet připravit časový harmonogram a zařídit vypůjčení potápěčského vybavení od jednoho dobrého plzeňského potápěče, který má svojí vlastní půjčovnu. Láďa mi po telefonu ještě ujišťuje, že lepší bude vyrazit spíše v týdnu než o víkendu. Už prý kvůli tomu Mrákovu. Stává se, že je o víkendu nával lidí a dno je pak zčeřené. Samozřejmě si od něj nechám poradit. Má přece zkušenosti.

O pár dní později

Pár dní na to se všichni scházíme u Ládi, abychom si vyzkoušeli neopreny a naložili vše potřebné do auta. Během toho se bavíme a vyprávíme si zážitky z našeho potápění ve světě, které jsme zažili a taky jak to vidíme dále do budoucna. Láďa nám také nabízí potápění v Rakousku, kam pravidelně jezdí. Ne jen se potápět, ale také školit. Zní to skvěle! Hned se mi to vrývá do paměti. Jen tak na to nezapomenu a až přijde čas dalšího potápěčského dobrodružství, bude se to hodit. Po půl hodině máme vše vyřešeno a zabaleno.

Vyjíždíme směr Domažlice, máme něco před desátou hodinou dopoledne a cesta zabere z Plzně zhruba jednu hodinu jízdy. Máme malinkou rezervu a tak doufám, že na místo přijedeme včas. V autě pak rovnou vytahuji téma potápění v Rakousku na jezero Attersee. Rovnou hledám na mobilu nějaké informace a lokality na potápění. Najde se tam toho opravdu dost a to se mě ještě víc líbí! Štěpánovi bohužel moc ne. Jakmile vyslovím slova „rakouské jezero“, tak mu proběhne mráz po zádech, už jen z té myšlenky, že ta voda je neskutečně ledová. Prý do toho půjde jen, když si udělá zkoušky na suchý oblek. Jsem každopádně v klidu, on časem povolí.

Mrákovský lom

Po necelé hodině jízdy dojíždíme před bránu Mrákovského lomu. Je otevřeno a to je dobré znamení. Vjíždíme autem do areálu, kde ho na začátku zanecháváme a jdeme po svých obhlídnout terén a najít nějakého místního domorodce. U srubu, kde je občerstvení narážím na paní, která o nás už ví. Ptá se nás, jak je možné, že tu máme povoleno být, když tu pan správce není. Zmiňuji se o domluvě a o tom, že máme na dnešek půjčené věci od Ládi. Paní si dává dohromady pár jmen a souvislostí a nakonec řekne. „Musíte být dobří kamarádi.“ No je hezké si to myslet, ale byla to jen šťastná souhra náhod. Nakonec zjišťuji, že správce pan Zrůsta a Láďa jsou velice dobří kamarádi. Drobná výhoda pro nás. Budeme mít celý lom pro sebe.

Co si přečíst
Jaké bylo potápění na Bali – Tulamben, Amed? | Affekt blog

Auto jsme si přistavili přímo k terase u občerstvení. Vyházet veškeré vybavení a rychle se obléct. Ať už jsme ve vodě. Svítí sice slunce, ale žádné teplo není. Ponor začneme z mola od travnaté pláže. Stojíme na něm a ukazujeme si, jak zhruba bude vypadat náš dnešní první ponor. Dobré je taky zmínit, že to bude náš první ponor ve sladké vodě. Je to zvláštní. Stojíte na molu a koukáte do vody. Sice vypadá čistě, ale z mola není vidět nic, voda je prostě tmavá. V zahraničí u moře tohle nevidíte. Je to takový krok do neznáma. Co tam dole vlastně je? Kamení, bláto? Jaká bude viditelnost? Je to moc otázek, lepší bude to rovnou vyzkoušet.

Voda nás nepříjemně překvapila

Navlékáme na sebe výstroj. Vzájemná kontrola a už jen jeden dlouhý krok z mola a jsem ve vodě. Štěpán mě následuje a první co vykřikne, když vyndá automatiku z úst. „Ta voda je ledová!“ No počítač mi ukazuje teplotu osmnácti stupňů. Tak mu jen říkám, že to přežije. Nezbývá mu nic jiného, už v tom stejně plave! Jdeme na to, jsem fakt zvědavý, co se pod námi nachází. Jediné co víme, že vlevo od mola je podvodní pozorovatelna, do které se dá přijít z povrchu suchou nohou a pak okénky pozorovat podvodní svět v tomto lomu.

Vypouštím žaket a začínám klesat. Voda je překvapivě krásně čistá, pod sebou zatím stále nic nevidím. Počítač ukazuje hloubku šesti metrů. Štěpána mám před sebou a po chvilce začnu pod sebou rozeznávat kamenité dno. Opatrně dosedáme na dno. Pár nádechů, rozhlížíme se kolem a zjišťujeme, že viditelnost je parádní.

Určujeme si směr a vydáváme se podle našeho plánu na průzkum. Chvilku plujeme při dně a jediné co se mění je hloubka. Jsme na sedmi metrech. Samozřejmě víme, že lom má hloubku maximálně do devíti metrů, ale pravděpodobně se dostaneme ještě o kousek níže. Před námi je zatím stále kamenité dno. Říkám si, že snad tohle neuvidíme celou dobu. Byla by to obrovská škoda.

Pár okamžiků na to mě Štěpán upozorňuje na natažený provázek. Přesně vím, k čemu slouží. Ukazuji směr a společně se vydáváme po provázku dále. Po několika metrech konečně přichází vzrůšo v podobě potopeného, motorového člunu. Sundavám ze žaketu kameru a snažím se udělat pár snímků. Světelné podmínky nejsou úplně nejlepší, ale kamera si s tím snad nějak poradí.

Jdeme prozkoumat vrak!

Nějaké to selfíčko a pak vrak pomalu prozkoumáme. Pořád se snažíme nezvířit dno. Od člunu pak dále pokračuje další navigační provázek, jenže Štěpán se všiml obrysu té vodní pozorovatelny. Opouštíme tedy člun a po pár tempech připlouváme ke spodní části pozorovatelny. Narážíme zde na ryby. Je tu spousta kaprů a dva jeseteři. Zpočátku se moc nepřibližují, a tak se jich nevšímáme a koukáme do útrob pozorovatelny. Rybám pak po chvilce otrnulo a my už si mohli vychutnávat jejich podvodní společnost.

Kapři vždy čekali až ploutví máchneme u dna, a jakmile se dno zvířilo, vyrazili se pokusit ulovit nějakou potravu a jeseteři nám pak krouží nad hlavami kolem pozorovatelny. Takovéto přiblížení se sladkovodní rybou jsem snad ještě nezažil. Domluvili jsme se, že se vrátíme ke člunu a budeme pokračovat po provázku. V nejhorším se vrátíme. Orientace ve vodě se zdá být dobrá a člun nacházíme ihned. Od jeho zádi se pak vydáváme dále. Chvilku plaveme. Po pravé ruce rozeznávám skalní stěnu lomu, ale neodplouvám od provazu, čekám, co dalšího ještě objevíme.

Dostáváme k položeným betonovým kanalizačním skružím, mají v průměru asi jeden metr. Jsou dvě za sebou a na nich leží nějaké desky. Skružemi se dá samozřejmě proplout a tak neváháme a pouštíme se po jednom do proplutí. První jde Štěpán a já pak za ním Na druhé straně se pak měníme a plujeme zpět na začátek. Uvnitř skruží je samozřejmě tma a tu pocítíte ihned, jakmile se rameny dostanete do skruže. Jediné, co je pak vidět, je otvor na druhé straně. Ač to není žádná délka, je to jako koukat z tunelu nebo třeba ze studny.

Jsme zpět u provázku, který vede ještě dále. Takže pokračujeme. Po pravé straně stále vidíme skalnatou stěnu, která se začíná stáčet doleva. Dle toho usuzuji, že zde bude konec lomu a tak budeme otáčet. Provázek se najednou opravdu stáčí doleva, navazuje na další, který nás dovádí po pár metrech k torzu stromu. Tady se mi taky líbí. Strom je opravdu velký, má i větve. Není to žádný kmen na dně. Prosím Štěpána, aby mě vyfotil, tuhle fotografii musím mít. Poté pak proplouvám kolem celého stromu a krz větvě. Pěkně opatrně, abych je nepolámal. Vydáváme se dále po provázku, který nás určitě zavede zpět k pozorovatelně. Cestou si ještě kontrolujeme zásobu vzduchu. V této hloubce je spotřeba opravdu malá a tak mám radost, že si to zde budeme moc ještě hodně užít.

Na výlet se může hodit

Slídíme okole kesonu

Plujeme a narážíme také na drobné věci v podobě sošek a plastik, které jsou rozmístěny po dně. Je to super, když je tu na co koukat. V dálce už rozpoznáváme pozorovatelnu, ke které se chceme vrátit a také keson, který sedí na obrovských betonových blocích a ze spodu je otevřený poklop. Asi se budeme moc podívat i dovnitř. Dopluli jsme a dali jsme si kolečko a trochu slídění kolem kesonu. Štěpán už to nemůže vydržet a po žebříku, který vede do otvoru, začíná stoupat. Vidím už jen jeho nohy. Musí už být aspoň hlavou uvnitř. Po několika vteřinách vylézá ven a posunky mi naznačuje, že to je pecka. Neváhám a vydávám se tam taky. Chytám žebřík a přitahuji se po jednotlivých příčkách. V průlezu už vidím hladinu vody. Keson tedy není zaplavený vodou. Vystrkuji hlavu a rozhlížím se. Samozřejmě, že je tu prázdno, ale prostor je velký, jsou zde po obou stranách lavice na sezení. Určitě se zde školí potápěči. do kesonu nevlézám a ani nevyndávám automatiku z úst a dýchám přes ní. Čert ví jak ten vzduch je tady dlouho. Dvakrát se otočím ještě dokola a pomalu začnu sestupovat tubusem zpět.

Okolo celého kesonu jsme ještě několikrát proplavali a vydali se vedle k pozorovatelně. Zde už na nás čekali známé ryby. Obhlížíme ještě celý tubus pozorovatelny, ryby kolem nás taky ještě několikrát obkrouží a poté se vydáváme směrem pod molo, které bylo vidět při pohledu k hladině. Potkáváme ještě sochu mořské panny a plechovou plošinu určenou pravděpodobně k výcviku. Poté už začneme pomalinku stoupat k hladině.

Skvělý ponor

Luxusní ponor. Sice v malé hloubce, ale to nehraje roli. Viděli jsme opravdu pěkné věci a zažili úžasných skoro padesát minut pod vodou. Teď to vše ze sebe sundat, naházet věci do auta a pokračujeme do další destinace.

Cestou se zastavujeme pro drobnou svačinu pití v Domažlicích. Dále pak směr Horšovský Týn, přes Kladruby do Konstantinových Lázní. Cesta trvá něco málo přes hodinu. Nezdá se to, ale je to přes šedesát kilometrů. Cestou si společně povídáme o ponoru, který dopadl nad očekávání.

Konstantinovy Lázně

Po hodině přijíždíme k otevřené bráně lomu u Konstantinových Lázní. Za bránou se snažíme dohledat nějakou osobu, která nás pustí dovnitř a bude po nás chtít vstupné. Nic se bohužel neděje a z budovy o kousek dále na nás ze dveří mává starý pán. Když mu říkáme, o co nám jde, posílá nás směrem k lomu a že prý nemáme nic řešit. Ok, sedáme do auta a vyjíždíme až ke druhé báně, přímo před lom. Máme trochu na spěch, bojíme se, že slunce sestoupí níže a až budeme pod vodou, nebude tam vidět. Takže rychle se navléct zpět do mokrých neoprenů. Nasadit žakety. Vzájemná kontrola a už lezeme do vody. Z břehu na nás sleduje jedna rodinka, která se sem pravděpodobně přijela podívat. Sluší se na oplátku zamávat. Z toho mají děti radost a my také. Aspoň ten dobrý pocit zahřeje, když ne ta voda. Počítač totiž ukazuje čtrnáct stupňů. Uvidíme, jak na tom budeme dole.

Přeplavali jsme dvě třetiny lomu po hladině až k plovoucímu molu, které je zakotveno někde u dna. Plán je takový. Zanoříme se podél lana na dno. Pod molem se rozhlédneme. Prý by tu měla být maketa rakety a také plošina na dně. O kterých jsem se dočetl na internetu. Poté se vydáme ke skalnaté stěně, která vede podél skoro celého lomu.

Začínám klesat

Tak jo, automatiky do úst a jdeme dolů. Vypouštím žaket a začínám klesat. Na povrchu se viditelnost zdála výborná, jenže už ve čtyřech metrech ztrácím lano od plošiny a Štěpán, který byl přede mnou, se mi taky začal ztrácet. Vidím jen obrys. Koukám na počítač, který hlásí hloubku osmy metrů, ještě dva metry a měli bychom být na dně. Nehledě na to že se zde už fakt ztrácí viditelnost, nevidím na třicet čísel od sebe. Deset metrů, vidím Štěpánův obrys, jak se zastavil, je na dně. Jenže já klesám stále níž. Divné!

Začínám zlehka kopat nohama a pouštím do žaketu trochu vzduchu k vyrovnání. To už ale počítač hlásí skoro dvanáct metrů a já cítím ploutvemi dno. Jsem v nějaké díře, protože kolega určitě stojí nade mnou. Zabírám tedy a vyplouvám výše. Viditelnost se o něco lepší a já mám Štěpána zase před sebou. Koukám opět na počítač. Hloubka deset metrů a teplota vody na devíti stupních. No je trochu cítit chlad. Ukazujeme si tedy směr a vyplouváme rovnou ke skalnaté stěně. Abychom se neztratili, držme se za předloktí a plujeme kupředu. Jediné co rozeznáváme je kamenité dno s obrovskými balvany. Nic víc, ani ryby, jen zakalená voda. Po chvilce se rozhodujeme pro vynoření. V pěti metrech nás zastavuje počítač k bezpečnostní zastávce, kterou absolvujeme.

Nový rekord v hloubce?

Na hladině na sebe trochu nevěřícně koukáme. Štěpán kvůli zimě a já, kvůli tomu, že jsem asi v tomto lomu udělal nový rekord v hloubce. Trochu se tomu smějeme, ale pravděpodobně jsem musel vplavat do nějaké díry. Co teď? Stále máme skoro plné lahve. Snad nepojedeme domů. Štěpán vytváří nový plán. Doplaveme ke skále a ponor bude do maximální hloubky sedmi metrů. Tam bylo ještě vidět a voda by mohla být teplejší.

U skály se tedy zanořujeme znovu a sestupujeme podél stěny dolů. Celá ta skalnatá stěna je pěkná, bohužel bez jakéhokoliv života nebo nějaké zajímavosti. Kopírujeme celou stěnu a hledáme aspoň nějakou zajímavost, která by nám zvedla trošku náladu. Bohužel, krom dvou uhynulých ryb a spousty plechovek od piva, které sem pravděpodobně nahází lidi, kteří se tu v létě koupají, tu opravdu nic není.

Hele, horské kolo!

Ani žádná štola nebo nějaký předmět. Pokračujeme dál, hledání raketové makety a plošiny už jsem vzdal. Zanedlouho do mě klepe můj buddy a ukazuje před sebe. Hele, horské kolo! Tedy aspoň torzo. Je pěkně šprajclé mezi kameny a zrezlé. Zkoukneme to a pokračujeme dále. Podle toho, jak se celá skalnatá zeď stáčí, usuzuji, že jsme v levé části lomu a za chvilku se začne hloubka zmenšovat, jak se budeme vracet k pláži. Před sebou poznávám trubku, která vedla z pláže do vody. Ukazuji to tedy Štěpánovi a pomalu se vydáváme po této trubce jako vodítku, které nás vyvede přímo na naše nástupní místo. Kamenité dno se začalo měnit v písčité a při pohledu k hladině už to byl opravdu jen kousek. Teď už jen vynořit a dojít na pláž. Vzhledem k zimě jaká byla dole, neleníme a snažíme se hýbat. Takže všechno mokré rychle dolů, usušit se a obléct. Ještě, že jsme si vzali péřovky. Začal foukat i dost studený vítr. Nemá cenu se zdržovat. Už se i lehce stmívá. Věci rychle omýt, vyklepat od drobného písku, naskládat do auta a vyrazit směr k domovu.

V autě už moc tento ponor nerozebíráme. Spíš se bavíme kam vyrazit do zahraničí za potápěním a taky se ujišťujeme v tom, že nemá cenu si kupovat kompletní výbavu, když se dá u nás v republice zapůjčit pro nějaký ten občasný ponor v našich zatopených lomech.

Mrákov doporučuji každému

Mrákov doporučím každému, kdo se bude chtít potápět v západních Čechách. Konstantinky na druhou stranu určitě ne. Můžu si aspoň říct „byl jsem tam“. Tím samozřejmě nechci nikoho odrazovat, ale věřím, že se jinde v České republice najdou hezčí místa na potápění. My vzhledem k času zvolili tuto variantu, které samozřejmě nelituji a těším se, až se zase vrátím do Mrákova nebo vyzkouším jiný z lomů třeba ve středních Čechách.

Starý Klíčov – http://www.stranypotapecske.cz/lokality/lokaldet.asp?lok=196

Vstupné – os. 150 Kč Super zázemí, občerstvení a plnění lahví

Konstantinovy Lázně – http://www.stranypotapecske.cz/lokality/lokaldet.asp?lok=1097

Vstupné – os. 100 Kč pokud by to po vás někdo chtěl, v létě občerstvení,

Cesta: https://mapy.cz/s/lopabececa

Plzeň – Mrákov : 62 km cca 1 hodina

Mrákov – Konstantinovy Lázně : 68 km cca 1:15 hodina

Konstantinovy Lázně – Plzeň : 42 km cca 45 minut