Přechod Korsiky GR20 – praktické rady
Dálková trasa GR20 (Grande Randonnée) přechází francouzský ostrov Korsika od severu k jihu. Mluví se o ní jako o nejnáročnější trase v Evropě a také jedné z nejkrásnějších. Oficiální zdroje uvádějí vzdálenost 180 km a 12 000 metrů převýšení. S tzv. “alpskými” variantami to bude o dost víc. Náročnost spočívá nejen v převýšení, ale hlavně v obtížném terénu. Zejména hřebenové trasy často vyžadují zapojení všech čtyř končetin.
Náročnost a plánování
Již v úvodu bylo zmíněno, že GR20 je považována za nejnáročnější trek v Evropě a to hlavně díky velkému převýšení a náročnému terénu. Oficiálně je rozdělena do 16 etap. Podél trasy jsou rozmístěny Refuge a Bergerie, kde se dá přespat a doplnit zásoby vody i jídla. Jinde se spát ani nesmí. Etapy se dají rozdělit i zdvojit, možností přenocování je více.
Obecně se základní trasa GR20 dá stihnout i za kratší čas, ale záleží na počasí a na Vaší kondici a zkušenostech. Spousta turistů byla nepříjemně překvapena, když si “pouhých” 180 km rozplánovala na týden a zjistila, že v korsickém horském terénu stíhají denně sotva poloviční porce kilometrů, než očekávali. Určitě je třeba mít rezervy a počítat, že pohyb po hřebenových skaliskách nejde stejně rychle, jako procházka pěšinou v údolí. Odměnou vám budou nekonečné výhledy, kvůli kterým to štrachání stojí za to.
Vzhledem k povinné rezervaci v refugích spravovaných přírodním parkem je potřeba se plánování opravdu věnovat a pečlivě zvážit, jak daleko se dá dostat každý den. Šestnáctidenní itinerář může být dobrou výchozí inspirací, kterou si upravíme podle vlastních potřeb. Kdo má málo času, může absolvovat pouze severní nebo pouze jižní část trasy. Symbolickým dělícím bodam je Vizzavona, kam vede silnice i železnice a mnoho turistů tady svůj přechod ostrova začíná nebo končí.
Severní část je náročnější, s vyššími převýšeními a nadmořskými výškami. Tady také najdeme nejvyšší horu ostrova, Monte Cinto (2706 m). Jižní část zabere méně času a je neméně krásná. Ani tu není radno podceňovat.
Kdy vyrazit?
Hlavní sezóna se na Korsice pohybuje od června do září nebo poloviny října. Nejvíce turistů potkáte během letních prázdnin. Tou dobou funguje nejvíce infrastruktury a teploty šplhají do velkých výšek.
Konec května a začátek června slibuje kvetoucí louky, dostatek vody a zbytky sněhu ve vyšších polohách. Podle aktuální situace může být pro přechod vyšších sedel potřeba další vybavení jako jsou mačky a cepíny.
Podzimní sezóna je naopak sušší, barevná, ale s postupujícím časem se zkracují dny a může přicházet deštivé počasí. Zimní či skialpová varianta přechodu Korsiky samozřejmě existují, ale vzhledem k náročnosti rozhodně nepatří mezi běžné výlety.
Doprava
Na Korsice jsou celkem čtyři letiště: Calvi – Sainte-Catherine Airport, Ajaccio Napoleon Bonaparte Airport, Bastia – Poretta Airport a Figari-Sud Corse. Většinou se létá přes Francii, často s přestupem v Paříži. Další možností je využít trajekt do Bastie – z Livorna, Janova nebo Savony. Při příjezdu autem se dá nechat u přístavu na ostrově, případně už na pevnině. Na Korsiku jezdí dvě společnosti – Moby Lines a Corsica Ferries, jež mívá lepší hodnocení. Trajekty vyplouvají ráno a brzy odpoledne, plavba trvá kolem 4,5 hodiny z Livorna.
Například do Livorna se dá dobře dostat vlakem z Pisy, kam létají nízkonákladové společnosti přímo z Prahy. Cesta vlakem trvá čtvrt hodiny a do přístavu se dá dojet městskou dopravou nebo taxi.
Místní doprava po ostrově je jednodušší v prázdninové sezóně, kdy jezdí více autobusů. Větší města jsou propojena pravidelnými linkami. Z Bastie jezdí autobusy do Porto Vecchio, pro trasu GR20 je důležitá zastávka ve vesnici Sainte Lucie. Odsud jezdí místní autobus, případně specializovaní taxislužba na jižní konec GR20, do vesnice Conca. Dá se celkem snadno i stopovat.
Na severu začíná trasa GR20 v městečku Calenzana, asi 13 km od Calvi. Přímo z letiště se dá domluvit taxi, případně také stopovat. Mezi Calvi a Bastií jezdí autobusy i vlaky. Ve všech případech je potřeba před odjezdem ověřit jízdní řády pro danou sezónu. Větší spoje umožňují zakoupení lístků předem, ale nebývá problém ani na místě.
Chaty a tábořiště
Chaty a tábořiště rozmístěné podél trasy GR20 spadají pod správu přírodního parku Parc naturel régional de Corse. Říká se jim Refuge a obvykle sestávají z kamenné budovy s hospodou a zázemím, ubytovny s několika postelemi / palandami, trvale postavených stanů k pronájmu a míst pro vlastní stany. Kromě toho cestou potkáme i soukromé Bergerie. V místech, kde trasa přechází silnici, můžeme najít i luxusnější zařízení a hotely (Col de Bavella, Vizzavona, Haut-Asco…).
Hygienické zázemí chat je jednoduché: pár suchých nebo eko-záchodů a studená, někde i teplá sprcha. Elektřina většinou ze solárních panelů a vaří se na plynu, který se případně používá i k ohřevu vody. Častou jsou i přístřešky pro vaření na erárních vařičích, kde je i kohoutek s vodou. Zdroj pitné vody (source) je označený někde v blízkosti chaty.
Chaty spravované přírodním parkem ( https://pnr-resa.corsica/ ) jsou tyto:
Site d’Ortu di u piobbu, Refuge de Carozzu, Refuge d’Ascu stagnu, Refuge de Tighjettu, Refuge de Ciottulu di i mori, Refuge de Manganu, Refuge de Petra piana, Refuge de l’Onda, Refuge de Prati, Refuge d’Usciolu, Site d’Asinau, Refuge de Paliri
Na začátku a na konci, ve vesnicích Callenzana a Conca, jsou také vybavené kempy, nazvané Gite d’etape. Častěji se začíná v Callenzaně, v obecním kempu, kde se spíš můžeme dozvědět info o trase.
Voda
Každá chata nebo tábořiště má vlastní zdroj pitné vody (source). Ke sprchám nebo přístřeškům na mytí nádobí pak může být přivedena voda z jiného zdroje. Na různé studánky a udržované zdroje pitné vody narazíme i podél trasy. Bývají značené v mapách, ale jejich kvalita nemusí být spolehlivá, zvláště v pozdním horkém létě. Naopak na začátku léta nebývá nouze i o drobné potůčky. Vzhledem k tomu, že v některých místech se pohybuje i dost zvířat, je lepší vodu z neověřených zdrojů raději filtrovat.
Obecně na hřebenech a ve skalnatých částech vodní zdroje nejsou, takže je třeba počítat s dostatečnou zásobou v batohu. Takovým úsekem je například celá etapa mezi Refuge d’Usciolu a Refuge Prati, která vede přes skalnatý hřeben a několik vrcholků. V údolích a na úbočích hor se dá doplnit častěji.
Části trasy vedou kolem potoků a řek, kde se dá v horkém létě velmi příjemně osvěžit. První ve směru od jihu, nebo poslední při klasické trase zeseveru jsou tůňky pod Cascade de Punta Pinzuta. Oblíbené jsou Cascade des Anglais nedaleko Vizzavony, které jsou ale hodně navštěvované. Neméně krásné jsou Cascades du Manganello mezi chatami Petra Piana a Refuge de l’Onda na stejnojmenné řece. Mnoho dalších ani názvy nemá, což jim vůbec neubírá na kráse.
Co s sebou
Určitě se vyplatí se dobře zamyslet při balení, případně nákupu vybavení. Terén je opravdu náročný a těžký batoh na pohyblivosti nepřidává. Trasa se dá absolvovat s “plnou polní” a tábořiště využívat pouze k noclehu, případně dokoupení zásob. Tato varianta je nejlevnější a také nejnáročnější. Podle kondice vaší peněženky se můžete na chatách stravovat v podobě polopenze a odlehčit batoh o vařič a zásoby potravin. Další variantou je nechat doma stan a pronajmout si místo v trvale postavených stanech u každé chaty, případně odložit i spacák a s dostatečným předstihem si rezervovat postel v noclehárně. V takovém případě se z hygienických důvodů doporučuje aspoň vložka do spacáku.
Na sebe pohodlné a rychleschnoucí oblečení s variantami do letního horka i do sněhové vánice. Od slunečních brýlí, kloboučku a opalovacího krému můžeme rychle přicházet do nepromokavé bundy a teplého spodního prádla. Večery můžou být studené, takže přibalte i zateplovací vrstvu (lehká péřová bunda). To vše by se mělo vejít do nepříliš velkého a odolného batohu spolu s lékárničkou, čelovkou a základním bezpečnostním vybavením.
Obutí bych v letních měsících doporučila spíše lehčí, dobře padnoucí a hlavně s kvalitní podrážkou do členitého terénu. Velkou pomocí jsou trekové hole.
Vzhledem k omezeným možnostem nabíjení zvažte powerbanku, případně menší solární panel, ale pozor na značnou hmotnost veškeré elektroniky. Na většině trasy budete bez mobilního signálu, takže offline mapy jsou potřeba, ikdyž červenobílé značení GR20 je velmi přehledné. Papírové mapy jsou k dostání na některých chatách, případně se dají koupit i předem v ČR. Oficiální mapa GR20 mě svým provedením bohužel příliš nepřesvědčila.
Na větších refugích a místech kde je silnice se dá dokoupit i nějaké vybavení jako náhrada za rozbité, případně ztracené kusy. Samozřejmě se na to nedá spoléhat a je nutné počítat s vyššími cenami za nižší kvalitu.
Celkově se přechod GR20 dá pojmout mnoha způsoby od téměř nezávislého, pouze s využitím míst pro postavení vlastního stanu, až po kompletní využití veškeré infrastruktury, kterou trasa nabízí. Nižší váha batohu usnadní pohyb náročným terénem, ale i tak je neradno podceňovat hory a nezapomínat na základní vybavení.
V roce 2024 jsme zvolili začátek června přes hlavní sezónou a předem jsme počítali se zbytky sněhu na mnoha místech. To byl také jeden z důvodů volby směru od jihu na sever.
Celé vyprávění najdete zde: https://www.outver.net/post/gr20-z-jihu-korsiky-na-sever
Žádné komentáře