Přírodní rezervace Chosrov v Arménii

Jedno z nejstarších chráněných území na světě nabízí stopy dávné historie uprostřed divoké přírody. Během jednoho dne můžeme navštívit antický chrám, jeden klášter vytesaný do skály a druhý v troskách na kopci, kamenné varhany a řeku s osvěžující vodou.

Přírodní rezervace nazývaná také Chosrovský les byla založena už ve čtvrtém století, tedy nedlouho poté, co bylo křesťanství přijato za oficiální náboženství. Arménie byla první zemí na světě, která se stala křesťanskou. Dnes zde převažuje Arménská apoštolská církev.

Král Chosrov III. tu tehdy vysadil stromy a dovezl nové druhy zvěře, jež mimo jiné sloužily pro jeho zábavu při lovu. Dnes se nenechte zmást slovem les v názvu. Stromy tu sice rostou, ale o žádný prales se nejedná. Klima je suché a horké a každý keřík, co dává stín je vítaný.

Na dnešních 239 km² najdeme chráněnou faunu i flóru kavkazského regionu a několik turistických tras. Kempovat uvnitř parku se nesmí, pouze na vyhrazených místech na jeho okraji, kde se také platí vstupné.

Chosrovská rezervace není daleko od Jerevanu a během hodiny se sem dostaneme i hromadnou dopravou. Pro pěší túru je nejlépe přijet ke chrámu Garni, případně za další kulturou popojet až na konec údolí ke klášteru Geghard.

Chrám Garni je jedinou dochovanou antickou památkou na území bývalého sovětského svazu a také jednou z mála památek, kde se platí vstupné. Na první pohled se liší tím barvou. Narozdíl od chrámů, které známe z Athén je černý. V prvním století, kdy byl postaven museli povolat místní řemeslníky, kteří znali práci s tvrdým a těžko opracovatelným čedičem.

Chrám stojí na okraji hluboké soutěsky, na jejímž dně protéká řeka Azat. Její voda se používá k zásobování Jerevanu.

Přímo za chrámem se otevírá dechberoucí pohled na protější čedičové varhany. Můžeme k nim sejít cestou a pěšinou okolo chrámu (od vstupu vlevo dolů). V horkých letních dnech nabízí řeka příjemné osvěžení. Najdeme tu i přístřešek, ale pozor, je celý plechový, takže v létě čekejte spíš popáleniny, než potřebný stín 🙂

Pokračujeme po cestě proti proudu řeky a obdivujeme skalní útvary, Kamenná symfonie (Symphony of Stones) je tvořena vysokými šestibokými sloupci čediče, jenž připomínají obrovské varhany. Hejna ptáků našla útočiště a postavila si hnízda v převisech, tvořených jednotlivými píšťalami. Poletují kolem a švitoří, jak přináší potravu pro své ratolesti.

Procházka kaňonem trvá necelé dva kilometry, než dorazíme ke kanennému mostku ze 12. století. Tady se dá vycházka zakončit v blízké restauraci a vyrazit po silnici zpět do Garni.

Jdeme-li dál, přejdeme řeku a prudce stoupáme prašnou cestou na kraj soutěsky. Brzy dorazíme k malému tábořišti. K upravenému plácku se stolem a kadibudkou je přivedena trubka s vodou.

Nedaleko odsud, na příjezdové cestě údolím z druhé strany stojí domek strážce parku. Přivítá nás ovčácký pes a svým štěkotem jasně vyjádří, že bez zaplacení dál neprojdeme. Strážce v uniformě většinou umí aspoň pár slov anglicky a v jeho kanceláři si přečteme o místní ochraně přírody. Když už nebudeme mít štěstí na osobní setkání se vzácnými druhy zvířat, tady si je aspoň prohlédneme na obrázcích a to včetně jedovatých hadů.

Strážce nám ukáže další cestu smerem ke zřícenině kláštera Havuts Tar. Daleko před námi vidíme rozeklanou zříceninu na kopci. Dojdeme k ní širokou prašnou cestou. Většina budov kláštera pochází z dvanáctého století. Hlavní kostel stojí na krásném vyhlídkovém místě, odkud přehlédneme celou soutěsku s čedičovými skalami a vidíme i chrám Garni na jejím okraji. Ruiny, které se dochovaly jsou následkem zemětřesení před čtyřmi sty lety. Klášter, ani kostel postavený z červených a černých tufových kamenů nebyly obnoveny. Jeho stěny připomínají šachovnici.

Odsud je lepší se vrátit k řece nebo až do Garni a po silnici se dostat ke klášteru Geghard. Ten leží na konci skalnaté soutěsky a jeho stavba je do skály částečně zasazena. Jeho historie sahá do doby počátků křesťanství v Arméni, kdy zde byl založen jeskynní klášter Ayriavank. Hlavní kostel pochází z roku 1215 a název je odvozen od slova “kopí”. To které probodlo kristův boku tu totiž bylo podle legendy uchováváno. Dnes je v národní pokladnici v muzeu v Ečmiadzinu.

Dnes je pod klášterem velké parkoviště a podél silnice několik hospod.

Pokud bychom se rozhodli dojít pěšky až ke klášteru Geghard, čeká nás zarostlá, téměř neznatelné pešina, kterou skoro nikdo nechodí a prodírání pichlavou vegetací po úbočí Geghamských hor. Když už sejdeme suťovými svahy k řece, máme nejhorší za sebou. Vyprahlé louky v údolí, kde pod meruňkovými stromy hledají aspoň kousek stínu pasoucí se krávy a prudké svahy nad námi dávají dojem skutečné divočiny.

Za řekou míjíme několik stavení a ovocné zahrady, kterými po už znatelné cestě stoupáme k silnici. Závěr cesty ke klášteru už vede po asfaltu.