Výstup na Gjaidtroghote

Nacházím se v rakouském městečku Lainach kousek od Lienzu. Dostal jsme nabídku od našich, jestli nechceme jet společně do Rakouska za lyžováním. Dnes už je to čtvrté ráno, kdy se probouzíme do nádherného prostředí uprostřed Alp. Předevčírem jsem měl možnost vytáhnout skialpy. Stalo se, a já si mohl vyšlápnout na vrchol hory Shareck (N 47°4.004′, E 12°51.641′) v nadmořské výšce 2606 m n. m. Při tomto výstupu jsem si vytipoval další vrchol a dnes je čas zdolat horu Gjaidtroghöte 2988 m n. m.

Po snídani ihned sedáme do auta vyjíždíme. Ostatní si berou sjezdovky do přilehlého lyžařského areálu, ale já už se od rána nemohu dočkat pořádného výšlapu. Věci už mám připravené v autě. Před snídaní jsem vše naložil a připravil. Chci být vysazen u odbočky k řece GrosseFleiss odkud vyrazím.

Výstup

Kolem deváté hodiny přibržďuje naše auto v serpentýnách (N 47°2.234′, E 12°52.177′) směrem k lyžařskému areálu. Já z této křižovatky vycházím směrem k chatě Alpengashof, ale ten směr budu držet jen chvilku. Po necelém kilometru a zdolání několika dalších serpentýn odbočím vlevo (N 47°2.380′, E 12°52.596′) nad řeku GrosseFleiss odkud už mě bude čekat kamenitý terén a budu doufat, že brzo narazím na sněhovou pokrývku, kde budu moc nasadit skialpy.

Konečně odbočuji ze silnice. Ono jít ve skialpových přezkáčích taky není žádný med, a ještě k tomu po asfaltu. Ted mě čeká zhruba sto padesát výškových metrů po pěšině a pak už by podle mapy v nějakých zhruba 1750 m n.m. mohlo být nasněženo. Cesta vede lesem a nemá cenu uhýbat z pěšiny do terénu. Kousek pod sebou mám řeku a kousek nade mnou by měla být nějaká zásobovací lesní cesta pro auta.

Po dalším kilometru vycházím konečně z lesa (N 47°2.759′, E 12°52.335′). Zde se setkávají podle mapy tři cesty. Již zmíněná zásobovací cesta, moje pěšina a další cesta co vede do kopce. Nevím kam, protože přede mnou se v kopci konečně nachází sníh. Odbočuji ihned do svahu na zavátou cestu a začínám ihned stoupat, ale zatím ještě po svých.

Čas na občerstvení

Po několika desítkách metrech už je sněhu opravdu dost. Sundávám tedy batoh a odepínám skialpové lyže. Trochu se občerstvím a sundám ze sebe větrovku. V lese to profukovalo, ale tady nad lesem bude za chvilku svítit slunce. Tedy až se převalí přes vrchol. Musím být tedy rychlý a na stoupat ve stínu co nejvíce metrů. Podle předpovědi mám být opět jasno a vyšší teploty. Myslím, že před vrcholem budu mít dost. Škoda že na něj nevidím, chybí trocha motivace, a ještě nějakou chvilku nebude, než vyjdu z údolí.

Jedu dál

Zazní klasické secvaknutí vázání, hůlky se zapíchnou do sněhu a svižným krokem vyrážím vstříc vrcholu Gjaidtroghöte ve 2988 m n. m. Jde se dobře, pásy pěkně zabírají. Sníh je dobrý a lehce umrzlý. Také je na začátek výstupu terén více příkrý, ale s tím se hravě vyrovnávám. Energie a odhodlání je hodně. Občas traverzuji a kličkuji mezi remízky stromů, které jsou ještě místy kolem mě. Průběžně zastavuji abych se mohl kochat okolím a udělat aspoň nějakou fotku. Někde za zády mám zmíněný lyžařský areál a po pravé ruce bych měl mít údolí kde teče říčka Kleinfleissbach z jezera Zirmsee. Bohužel to vše úplně nevidím. Jen za pravým ramenem vidím do údolí řeky Möll a přilehlých vesniček, ale co mě zajímá nejvíce je hřeben, který se přede mnou začíná objevovat (N 47°3.026′, E 12°53.042′). Přes něj vzhůru! Musím pokračovat dál, a tak nezbývá než jít. Dobré je, že motivace roste, přede mnou vystupuje pomálu v dáli vrchol, na který mám namířeno. Sakra to je dálka ještě!   

Přečtěte si článek Víkend na rakouských ferratách v okolí Hallstattu a jezera Attersee

Když se dostávám do 2300 m n.m. konečně se kolem mě začíná otevírat celé okolí. Údolí pod sebou sice nevidím, ale za to jsou tu krásné výhledy na Oberes Wetterkreuz 2759 m n.m. nebo se po mé levé straně začíná objevovat celý hřeben s vrcholy jako jsou třeba Hinteres Modereck 2930 m n.m. až po Noespitze 3005 m n.m. Dále zatím nevidím, ale co vidím, když se otočím přes levé rameno. Opět dominantní Grossglockner 3798 m n. m. Ta hora mi prostě bude provázet všude. Opět se zamyslím a zavzpomínám jaké to tenkrát bylo na vrcholu. Člověk by si tu tak sedl a kochal se celý den. No samozřejmě, tato myšlenka mi proletěla hlavou. Proč bych se trápil s lezením na vrchol, když je tady tak krásně. Slunce už se převalilo přes vrchol, a tak je tu i slušný horko. Jenže cíl je jiný a to vrchol! 

O pár metrů dál jsem překvapen, jak málo sněhu zde je. Musí hodně tát, protože na spoustě míst prostupují kameny a tráva. Napadá mě, že bych mohl trochu zrychlit. Půjdu chvilku po svých. Sundávám lyže a vyrážím svižným krokem po těchto roztátých místech. Určitě naberu nějakou časovou rezervu.  

Už začínám pociťovat únavu

Čas nelítostně plyne a cesta po hřebeni se zdá nekonečná, stále postupuji s lyžemi na batohu. Hůlky se tu a tam zaseknou mezi kameny, ale nic, co by mě vyvedlo z tempa. Od posledního zastavení se nyní nacházím zhruba ve 2550 m n. m. Zastavuji a koukám do mapy a porovnávám terén. Hřeben se přede mnou hodně zvedá a je ostrý. Obejít ho z pravé strany shledávám jako hloupost. Opět jsem tu sám a v případě nouze by to nebylo úplně v pořádku. Cestu přímo také odmítám. Je to lezecký terén a nemám parťáka. Mapa ukazuje, že pod hřebenem vlevo by se měla nacházet oficiální trasa pro ski touring. Hlavně na ní nyní celou vidím a přesně mohu naplánovat poslední třetinu cesty, která bude bezpečná až k vrcholu.

Strhnout pásy, nasadit lyže a traverzem sjíždím pod hřeben. Jak uhýbám od hřebenu vlevo, otvírá se přede mnou volný terén. Je rozježděný po freeridu a při sjezdu nacházím tu a tam i stopy od jiných skialpinistů.

Sjezd nebyl nijak dlouhý.  Pod vestou mám schované pásy, přichází čas je opět nalepit a pokračovat. Pod hřebenem je stín, a tak se tu i trochu ochladilo. Je to super, přijde mi, že je sníh lepší a není tak těžký. Díky větru je tu i nafoukaný drobný prašan. Určitě se to bude k vrcholu zlepšovat. Každopádně nastupuji do poslední pasáže. Vycházím celkem po rovině, ale stoupání na sebe nenechá dlouho čekat.

Traverz střídá traverz

Zastavuji ihned jak mi stoupání naznačí, že traverzováním to jinak nepůjde. Rychle do sebe natlačím proteinovou tyčinku zhltnu trochu pití a pokračuji dále. Traverz střídá traverz a já stoupám vzhůru kuloárem, který se více a více zužuje. Dávám si taky pozor na to, kdyby se někdo řítil shora. Nerad bych, aby mě sundal kousek pod vrcholem.

Tahle poslední část mi docela vyčerpává, únava už je opravdu znát. Připisuji to každodennímu lyžování. Nehodlám to ale vzdát. Jsem něco přes 2800 m n. m. Jak stoupám výše prostor pro traverz se zmenšuje, ale za to není terén už tak příkrý a budu moc opět vyrazit přímo k vrcholu.

Pár minut na to, konečně metry pod nohymi odsýpají! Hodinky hlásí 2900 m n. m. Dostávám se na vyhlídku (N 47°3.735′, E 12°54.556′), z které lze pozorovat kousek jezera Zirmsee. Nad ním se také tyčí vrchol hory Goldzechkopf 3042 m n. m. Konečně už je něco vidět. Když se podívám za sebe. Celý závěr trasy je utopen pod hřebenem, pod kterým jsem stoupal. Nebylo možno něco vidět, ale zase jsem se mohl zaměřit na rychlejší chůzi a správnou techniku traverzování. Ted už to bude jen třešnička na dortu. Zbývá pár desítek výškových metrů.

Kříž je konečně přede mnou!

Vrcholový kříž je přede mnou! Už tam budu! Zároveň se stále rozhlížím kolem sebe. Je parádní počasí, parádní viditelnost, a hlavně vidím všechnu tu parádu kolem sebe. Jsem skoro o čtyři sta výškových metrů výše než před pár dny. Je to tu parádní!

U vrcholového kříže ze sebe vyhrknu „Hurá, jsem tu!“.  Vrchol Gjaidtroghöte ve 2988 m n. m. Shazuji bágl, odepínám lyže a jdu sedám si na na bundu. Teď přijde zasloužený odpočinek. Je to famózní. Nikdo tu není! Úžasný klid! Sedím a pozoruji okolí s vědomím, že dnes už nikam nepolezu. Čeká mě jen sjezd, ale před tím si to tu co nejvíce užiji. Vše je jak na dlani. Hřeben od Sharecku 2606 m n. m. až po Hocharn 3254 m n.m. Celý tento hřeben se chodí! V hlavě se mi rodí další myšlenka na super trek. Na druhé straně vidím až na Hoher Sonnblick 3106 m n.m. Podle mapy tam jsou horské chaty a tím pádem určitě taky nějaké treky. Bude stát za to, sem do této oblasti co nejdříve vyrazit. Je to krásné!

Hranice se o půlnoci uzavírají? To abych si pospíšil

Bohužel z toho okamžiku mě ruší vlastní mobil. “Cože? Teď mě někdo nahání?!” pomyslím si. Vytahuji telefon z kapsy. Volá mi kolega z práce. Ptám se sám sebe, co může chtít. Těžko mu pomohu z vrcholu hory. Každopádně hovor zvedám. Ze začátku si příjemně povídáme a já popisuji dnešní zážitky, ale pak přejde konverzace do vážnějšího stavu a kolega mě upozorňuje co se během mé nepřítomnosti děje za opatření u nás v republice. Vyhlášení nouzového stavu, uzavírání hranic dnes o půlnoci. Koukám na hodinky a sděluji, že se mu ještě ozvu. Položím telefon a nestačím se divit. Výlet končí! Musíme se vrátit.

Radost a sjezd z krásného vrcholu Gjaidtroghöte už tak veselý není, celou cestu dolů si přemítám, co mi to vlastně kolega říkal. Při návratu z vrcholu jsem využil i níže položené sjezdovky areálu. Mám i to štěstí, že jsem natrefil a Míšu. Ovšem ji informuji. Voláme našim a dáváme si s nimi sraz u zubačky, která nás vezme na parkoviště k autu.

Hořkosladký konec

Zhruba hodinu a půl na to už sedíme všichni v autě na dálnici A10 a chvátáme zpět do české republiky. Máme jen pár hodin do uzavření hranic kvůli vyhlášené pandemii a mě je s Míšou předem jasné, že do Alp a jiných destinací se dlouhou dobu nepodíváme. Je to trpký konec jinak úžasného lyžařského a skialpinistického výletu. Teď jen doufat, že se vše rychle přežene a my všichni budeme moc pokračovat v našich malých výletech a expedicích za dobrodružstvím a samozřejmě skvělými zážitky.