Lampsenspitze 2875 m n. m. a Zischgeles 3004 m n. m. jsou vrcholy ve Stubaiských Alpách v rakouské spolkové zemi Tyrolsko. Je to pohoří ve středovýchodních Alpách Evropy.

Malé horské městečko Praxmar se nachází v údolí Lüsenstal a dostanete se sem autem po silnici Praxmarrer Strasse z města Gries im Sellrain (N 47°11.723′, E 11°9.349′).

Naše banda se rozhodla užít si ještě nějakého toho sněhu v půlce března a tak jsme vymysleli prodloužený víkend v této oblasti. Vyrazili jsme v sestavě Lůca, Verča, Kuba, Michal, Denny a já. Dvě auta, abychom pobrali vybavení a taky, aby byla pohodlná cesta. 

Pátek

Vyrážíme brzo ráno v 5 hodin z Plzně. Cesta jak už je známo vede přes Rozvadov na Mnichov, dále Garmisch-Partenkirchen, Mittenwald přímo do horské vesničky Praxmar. Na místo přijíždíme zhruba v deset dopoledne. Hned samozřejmě nastává problém s parkováním. Protože už je tu tolik turistů, běžkařů a skialpinistů, že se nedá nikde zaparkovat. Zhruba po dvaceti minutách se daří umístit obě auta na parkovišti a zaplatit poplatek za parkování v ceně tuším 5 eur na den.

Rychle se převléct, posbírat věci a honem k nástupu, který začíná u parkoviště. Všichni tedy hned skáčeme do vázání lyží a splitboardů a vyrážíme dle ukazatelů po trase 02A nebo 144. Je to letní, ale i zimní výstupová trasa právě na Lampsenspitze 2875 m n.m. Trasa křižuje několikrát bobovou dráhu Praxmar I Rodelbahn. Musíme tedy dávat pozor při každém přechodu téhle tratě. Celkem je to asi šestkrát. Mezi těmito úseky si výstup každopádně užíváme. Stoupá se příjemným terénem. Občas přijdou nějaké cikcaky a sníh je velice slušný.

První vyhlídkové místo

Nad bobařskou dráhou už se nastupuje do parádního skialpového terénu a taky je znát sklon svahu, který nabere na stoupání. Tři sta metrů ve svahu nad dráhou už se krásně otevírají výhledy a dostáváme se na první vyhlídkové místo (N 47°8.950′, E 11°6.995′). Na trase také potkáváme a zastavujeme u info tabulí, které jsou rozmístěny po celé trase. Je to takové divné, ale vzhledem k návštěvnosti téhle oblasti, je super, že se dají informovat lidi o této krásné lokalitě a skialpinismu.

My pozvolna a postupujeme dále. Postupně se rozdělujeme a menší skupinky podle výkonu, ale všichni máme dnes jeden cíl a to je vrchol Lampsenspitze 2875 m n. m. S Kubou a Michalem postupujeme rychleji a Lucka s Dennym na splitboardu a Verča na skialpech o něco pomaleji.

Od vyhlídky (N 47°8.938′, E 11°7.017′) postupujeme sněhovými platy. Cest je tu našlápnuto opravdu dost. Musí se tu vystřídat opravdu dost lidí. Ale rozmělní se to. Nejde se v dlouhé frontě.

Přichází cikcaky

Vystupujeme dále po trase 02A,144 a tak nějak kolem ní po takovém nevýrazném hřebeni. Někde se jde krásně. Výše pak v ostřejších pasážích přichází cikcaky. Jsme kousek pod sedlem Satteljoch 2737 m n. m. Zde se mi to zdálo jako nejtěžší místo. Jak jsme se vyhoupli na sedlo, je jasný, že to za to stálo.

S Kubou jsme tu první a po uvážení se rozhodujeme, že zde zanecháme lyže a na vrchol už dojdeme po svých. Cesta je dost rozšlapaná a všude vykukuje kamení. Takže sundáváme, připravujeme si věci na sjezd a fotíme. Mezitím nás došla jedna osamocená Rakušanka. Ta se chystala rovnou ke sjezdu. Kuba se jí ptá proč nejde až na vrchol. Odpověď byla tedy velmi rozumná, že neví jak to tam vypadá a nechce riskovat, když tam bude sama. Nabízíme tedy společný výstup. Toho se chytá, připraví si také splitboard na sjezd a po pár minutách už všichni společně po svých dupeme ke kříži.

Vypadá to tady nádherně

Výhled z vrcholu je krásný! Je vidět do údolí Gleirschtal (N 47°8.241′, E 11°4.862′). Opravdu zajímavé místo a skialpinisti tam jsou také,  takže se určitě tato oblast zapíše do seznamu. 

Po společném vrcholovém focení. My fotíme pěknou Rakušanku, ona fotí pěkné české kluky 😀 😀 :D, scházíme zpět na sedlo. Zde se loučíme, skáčeme do lyží a vyrážíme. Cestou dolu zastavujeme u našich. Nejdříve Denny s Lůcou. Už jsou kousek pod sedlem takto chtějí dotáhnout na vrchol. Popojedem a o něco níže čeká už Verča. Otáčí s námi a Michal už je  taky na cestě z vrcholu a užívá si sjezdu. Ve čtyřech tedy míříme zpět do vesničky.

Začíná se dělat krusta

Sjezd je ze začátku naprosto parádní, ale jak zapadá slunce, tak se na povrchu sněhové pokrývky dělá krusta. Musíme co nejrychleji dolů! Jestli to přemrzne tak se v tom blbě pojede. Jenže než tahle myšlenka prolítla hlavou, tak se stalo a z krásného sjezdu se stala trochu noční můra. Takže od teď opatrně, obloučky jdou velice špatně a tak se pomalu šoupeme z kopce. S Kubou dáváme ještě pozor na tu Rakušanku, která jede kousek vedle nás. Taky s tím na splitboardu dost válčí.

Všem se nám povedlo dojet na zmíněnou sáňkařskou dráhu Praxmar – Rodelbahn (N 47°9.041′, E 11°7.190′). Teď už to bude dobrý. Denny ještě volá že už jsou na cestě zpět pod vrcholem, tak ho upozorňuji na stav sněhu a že vyrážíme po dráze zpět na parkoviště. 

Na parkovišti už čekáme jen na ty dva. Mezitím připravíme auta a počkáme v restauraci u teplého čaje. O skoro hodinu a půl později přijíždějí úplně hotový splitboardisti za náma. Denny a i Lůca samozřejmě vyprávěli o nejhorším sjezdu, který zažili. No probereme to večer na ubytování u nějakého občerstvení.

Sobota

Na dnešní ráno, po včerejším večerním sjezdu jsme si připravili dvě skupinky. Splitboardisti se trochu obávají o kvalitu sněhu a nějak nechtějí zažít co včera večer. Takže Denny, Lůca a Verča se rozhodli jet ke skiareálu Axamer Lizum, který se nachází kousek od Innsbrucku. Pravděpodobně tu vyjdou po skialpové trase do sedla Hoadlsattel 2260 m n. m. a dají si sjezd areálem. 

Já, Kuba a Michal se vracíme zpět do Praxmaru. O areálu vůbec neuvažujeme a chystáme se vyšlápnout na vrchol Zischgeles s nadmořskou výškou 3004 metrů (N 47°7.892′, E 11°5.700′). Také se jedná o vrchol Stubaiských Alp v Tyrolsku a údajně snadnou třítisícovku. Kopec to je pěkný a hlavně jde o to si dolů pořádně zalyžovat.

Sníh neklouže, není mokrý a vše jde jako po másle

Vycházíme z Praxmaru oficiální skialpovou trasou, která začíná nad parkovištěm v kopci. Hned na prvním rozcestníku doleva (N 47°8.929′, E 11°7.960′). Chvilku se jde po široké zapadané cestě. Ta se stáčí doleva a přecházíme po můstku řeku Schefalbach. Zde se pak cesta ztrácí a přecházíme do stoupání. Po levé ruce pak ještě vidíme starý barák, který sloužil pravděpodobně jako spodní stanice lanovky. Nu a teď už nás čeká jen cesta vzhůru. Sníh je parádní, není mokrý a pásy nekloužou. Napálili jsme to s Kubou napřímo. Michal jde pomaleji, spíš si vychutná výšlap, že na vrchol moc nemusí. To my dva zase nahoru chceme.

První skoro dva kilometry jdeme bez zastávky. Je to prvních pět set výškových metrů. Na takovém výběžku je  tam vidět tedy i podle map meteorologická stanice. U ní bude první občerstvovací zastávka.  

Povinná zastávka a kochání

Netrvá to moc dlouho a za chvilku jsme zde. Zastavujeme a kocháme se. Pod námi je nádherné údolí a kolem jsou vidět krásné skalní stěny zapadané sněhem. Směrem k Zischgelesu vidíme po pravé ruce vrchol Sattelschröfen s 2890 m n. m. Nad námi vlevo pak Oberstkogel s 2767 m n. m. Mimochodem, přes tento vrchol vede letní hřebenovka právě k našemu cíli. Může to být taky skvělá túra na léto.

Po občerstvení vydáváme do naší druhé části cesty. Pomálu nastupujeme do kuloáru pod zmíněným hřebenem. Terén přidává na obrátkách. Do údolí už nevidíme a tak to teď vypadá jako v pořádných horách. Jen teda pohled do kuloáru nám to malinko kazí. Tady projelo snad milion skialpinistů. Všechno je rozježděné. Sníh je sice s přibývající nadmořskou výškou mnohem lepší. Nebál bych se ho prohlásit za prašan, ale terén není zrovna panenský. S tím se v této lokalitě musí počítat. Praxmar a přilehlé okolí je fakt rájem skialpinistů. Budeme to muset nějak kousnout. 

Ve výstupu se dostáváme do výšky 2700 m n. m. a zde už musíme ve svahu dělat cikcaky. Nic si nezkrátíme a tak postupujeme vyšlapanou trasou po ostatních skialpinistech k hřebenu (N 47°7.971′, E 11°6.131′).       

Vytahujeme cepíny a mačky

Pár metrů pod hřebenem se přechází do mírně stoupajícího traverzu, který nás přivede až k poslední části výstupu na vrchol. Necháváme připravené lyže připravené ke sjezdu pod touto poslední pasáží (N 47°7.924′, E 11°5.792′). Bereme do ruky cepíny a na nohy mačky. Terén není nijak obtížný. Stoupáme v klidu. Za pár minut už budeme u vrcholového kříže. V jednom místě je odhalený i řetěz ve skále, ale není to nic složitého a na konci pár rovných metrů ke kříži.

Tady to nabírá na obrátkách! Parádní počasí! Nádherné výhledy. Na jihozápad koukáme opět do údolí Gleirschtal (N 47°7.707′, E 11°4.756′), ale do nejzazší části. Jsou vidět našlapané stopy na vrcholy a jejich stěny. Hned samozřejmě s Kubou společně souhlasíme, že by bylo dobré také vyjet i sem. Během našeho setrvání na vrcholu si uděláme ještě pár pořádných fotek, dáme rychlou sváču a odebíráme se zpět na místo k zanechaným lyžím. Vlastně trochu musíme. Kuba má mokré rukavice a tak mu začínají mrznout ruce. U lyží se ještě přebalíme a připravíme na sjezd. Michal nám taky psal ze zůstal v traverzu. Až nás uvidí sjíždět, vyrazí také.  

Svoboda při jízdě je nepřekonatelná

Jakmile projedeme traverz pod hřebenem, vydáme se ještě kousek dál a zkusíme sjet mimo to rozježděné pole v kuloáru. Na sjezd vyrážíme zhruba z této pozice N 47°7.951′, E 11°6.415′. Z pravé strany kuloáru je ještě nerozježděný prašan. A hurá dolů. Chvilku mi to zase trvá než se rozjedu, ale po chvilce už dáváme parádní sjezd. Oblouček jeden jako druhý a užíváme si té „svobody“  na krásném svahu. Člověk se v tom ani nenadře.

V jednu chvilku i hulákám radostí. No a aby se neřeklo také se musím aspoň jednou pořádně vyválet. Takže při jednom zastavení cítím jak mi skluznice lyže chytne pravděpodobně o schovaný kámen, který mi pošle na pár metrů pádu. Super, že je tu taková peřina. Oklepu se, Kuba mě dojíždí a ptá se jestli vše ok. To je jasný, takže pokračujeme v krasojízdě.

Pod kuloárem už je pak sníh horší. Míjíme meteorologickou stanici a vedle výstupové trasy sjíždíme do výchozího bodu u parkoviště. 

Tady zabalíme a těšíme se na pozdní odpoledne. V plánu jsou k večeru lázně a sauna v Innsbrucku.            

Neděle

To by nebyl výlet, aby nás něco nepřekvapilo. Tak samozřejmě počasí… Takže poslední nedělní menší výšlap hodně zvažujeme. Holkám už se moc nechce. Kuba s Michalem stejně kvůli práci musí jet dřív a tak nastává změna plánu. Pojedeme na ranní kávu a procházku zpět do Innsbrucku. Odpoledne pak vyrazíme domů. Není to úplně top řešení, ale co naděláte, v mrholení ve svahu být prostě nechcete.

Ale, pokud se jedná o doporučení, tak oblasti a údolí kolem Praxmaru samozřejmě doporučuji všemi deseti. Stubaiské Alpy jsou parádním místem. Ne jen pro sportovní výkony, ale i pro jejich krásu. Na tyto místa se vždy rád vracím a vám doporučuji určitě vyrazit. Nemusí to být jen se skialpy, ale klidně i v létě na nějakou vysokohorskou turistiku.