Určitě znáte ty chvilky, kdy sledujete v zimě internet a vyhlížíte parádní počasí na našich horách. Je jedno, který den, prostě jen čekáte, sledujete oblačnost a srážky a doufáte, že to vyjde. Budete se moc zabalit a brzy ráno sednout do auta nebo na vlak vyrazit za parádními výhledy a hezkými zážitky.

Já trpím těmito chvilkami v zimě skoro každý den. Oči mám aspoň dvakrát denně na monitoru a sjíždím předpovědi. Modlím se v dobré počasí, hodně sněhu a volno, které si budu moc na rychlo vzít v práci. Kolegové už jsou na tyto mé raketové starty připraveni a já do dnes doufám, že jim to nevadí a ještě chvilku vadit nebude. Tímto jim chci všem poděkovat.

A protože takhle chvilka se před pár dny stala, mohlo vzniknout toto psaní o jednodenní skitouringové cestě po hřebenech Šumavy.

Plánuji cestu na Špičák

V úterý dopoledne je předpověď na středu velice výborná. Píši ještě kamarádovi Petrovi do Železné Rudy, který je členem Horské záchranné služby. Potvrzuje mi vše, co jsem našel a dohledal. Pomáhá mi připravit vhodnou trasu. Bohužel semnou jít nemůže. Celou středu má službu na stanici Horské služby – Špičák. Dobré je ale to, že o mně bude vědět a budeme ve spojení, kdyby se něco stalo.

Trasa je naplánována od nádraží pod Špičákem přes lyžařský areál na Čertovo jezero, kolem Jezerní hory při hranicích na Svaroh a dál až na Ostrý 1293 m n.m. Na konci dne mě bude čekat sjezd do údolí k nádraží Hamry – Hojsova Stráž. V podvečer po práci musím nakoupit nějaký proviant v podobě tyčinek a nějaké drobné svačiny. Večer pak balím celý batoh. V těchto končinách a na celé Šumavě lavinové nebezpečí nehrozí. Co ale nesmí chybět v mém batohu je lékárnička, kterou jsem si ještě trochu vylepšil a dal si do ní další potřebné věci jako náplasťové stehy, tlakový obvaz a pár dalších věcí navíc a také izotermickou folii. Důležitou součástí jsou také tekutiny a nic nezahřeje víc než horký zázvorový čaj s medem z termosky. V neposlední řadě musím mít v batohu nepromokavou bundu. Nepromokavé kalhoty si vezmu rovnou na sebe. Bude spousta sněhu a kalhoty si můžu po stranách vždy rozepnout a regulovat tak teplo.

Vstávám ve 4 ráno

Středa ráno. Vstávám na čtvrtou hodinu ranní. Věci už mám skoro všechny připraveny. Jen uvařit čaj dobalit batoh a pár minut před pátou už sedím v autobusu a mířím na vlakové nádraží v Plzni. Vlak na Šumavu odjíždí klasicky pár minut po půl šesté ráno. Takže běžím ještě v hale do pekařství pro obloženou housku a třetinku Coly na cestu. Štěstí, že mají otevřeno. Pak rychle na nástupiště. Zde už čeká můj vlak. Takhle ráno je ve vlaku vždy málo lidí a já se pokaždé těším, že budu mít kupé jen pro sebe. Po cestě ještě na chvilku usnu a trochu zarelaxuji. Čeká mě hodina a půl jízdy s jedním přestupem v Klatovech.

Nasazuji stoupací pásy a vyrážím

Na nádraží se pak rychle přezuji do bot na skitouring a na lyže nalepím stoupací pásy. Upravit oblečení, které mám na sobě a rovnou připravím hůlky. Čeká mi kousek cesty po svých do areálu lyžařského střediska Špičák.

Stojím pod dolní stanicí sedačkové lanovky. Je tu ještě absolutní klid. Nikde ani noha. Mám tak čas vyrazit po modré turistické stezce kousek po sjezdovce. Nad kioskem U Sekyrek pak odbočuji vlevo krs les na další sjezdovku číslo 1, dle plánku areálu. Zde se jde parádně. Povrch je urolbovaný a je na něm pár centimetrů nového prašanu. Po dvě stě metrech scházím ze sjezdovky na žlutou turistickou stezku, která mě povede lesem až na Čertovo jezero. Stezka je součástí jezerního okruhu. Po jednom kilometru chůze lesem, přes krásné lávky a navátý sníh, stojím na břehu zamrzlého jezera. Hladina je kompletně celá zamrzlá a zasypaná sněhem. Nad jezerem pak vystupuje stěna Jezerní hory. Během této odpočívací pauzy si tak můžu vychutnat absolutní klid a magické okolí.

Naučná stezka Sklářská

Dále od jezera pokračuji po červené turistické značce a naučné stezce Sklářská. V místě kde cesta hodně zatáčí doleva, tak moje stopy pokračují rovně. Začíná kus pořádného stoupání. Je tu dost navátého sněhu. Štěstí, že je pod nulou, aspoň není člověk ihned mokrý. Mělo by tak být celý den. Není nic lepšího, než několik stupňů pod nulou. Taky trochu doufám, že to je dnešní poslední velké stoupání. Když vystoupám z lesa, dostávám se podle mapy na Kamenné moře pod Jezerní horou. Je na ni nyní parádní výhled. Celá stráň je holá a posypaná parádním prašanem. Správně bych měl celou horu zespodu podejít až na Svaroh. Jenže jsem tak trochu „padouch“ a tak se vydávám vstříc vrcholu Jezerní hory 1343 m n.m. Koleduji si o pokutu, ale asi mi ty výhledy a panenská krása za to stojí. Těsně pod vrcholem sundávám stoupací pásy a ještě jako „větší padouch“ sjíždím nádherným prašanem přes hranice do údolí na německou stranu.

Jakmile se dostávám k lesnímu porostu, nasazuji opět pásy a vracím se zpět na svoji zvolenou trasu. Vystoupám až na vrchol, kde kontroluji čas, trochu fotím a dávám malé občerstvení. Nemá cenu se zde dále zdržovat. Hřeben mi bude ještě celý den nabízet super výhledy. Pásy  nesundávám a dlouhými odrazy se kloužu z mírného kopce k bývalé Juránkovo chatě a hned na již zmíněný Svaroh 1334 m n.m. Zde u krásně omrzlé skály s malým křížkem na vrcholu jsou skvělé vyhlídky. Narážím tu i na jeden německý pár, který si sem v tak krásném počasí taky vystoupal.

Traverz po hřebeni a skalní útvar Velký Kokrháč

Nyní už mě čeká jen dlouhý traverz po celém hřebeni. Abych nemusel stále koukat do mapy, povedou mě hraniční patníky, které vystupují ze sněhu. Musím dávat pozor, jsou bílé s modře nabarveným horním koncem. Jsou osazeny na krátkou vzdálenost, takže je snad neztratím.

Pokračuji dále po hřebeni, kochajíc se parádními výhledy jak na německou tak českou stranu. Sněhu je tu naváto opravdu hodně, některé patníky vyčuhují jen po okraj. Moje skialpové lyže Movement X-Series mě krásně drží a nepropadám se hluboko. Sníh je stále parádní a teplota je také na super hodnotě.

Jen pár stupňů pod nulou. V prašanu se jde parádně. Celý hřeben do toho není nijak náročný. Většinou je to rovina občas nějaké mírné stoupání. U klesání nemá ani cenu sundávat stoupací pásy, Colltex Race se pěkně sklouznou i ze svahu. Dostávám se tak ke skalnímu útvaru Velký Kokrkáč ve 1229m n.m. od výchozí pozice to je časově tři a půl hodiny. Není to špatné. Na to že se kochám.

Na Kokrháči se moc nezdržuji, začíná tu strašně foukat a tak to balím. Balím pásy a kusek pod hřebenem sjíždím stále podél hranice níže. Ztráta nadmořské výšky je zanedbatelná, ale aspoň se kousek sklouznu a nechám odpočnout nohy.

Malý Kokrháč

Jenže dlouhého trvání to nemá. Minul jsem další skalní útvar a to Malého Kokrháče 1169 m n.m., kde mě zastavil fakt hluboký sníh. Teď nastává prekérní situace. A samozřejmě si za to rvu vlasy. Musím vystoupit z vázání a na každou lyži opět nalepit pás, jinak se nikam nedostanu.

Takže vypínám pravou nohu, šlapu vedle lyže a zajíždím nohou do hlubokého sněhu. Rozepínám i levou a můžu rovnou říct, že jsem po pás ve sněhu. Slušný! Rozepínám větrovku, pod kterou mám pásy schované a jeden po druhém nalepuji. Udělal jsem si kolem sebe trochu místa, abych se mohl dostat zpět na lyže a cvaknout se do vázání. Chvilku s tím válčím. Trefit malé dírky v předu v botě do vázání, je v některých podmínkách prostě peklo. Oklepat ze sebe sníh a může se pokračovat dále.

Teď už to bude na Ostrý jen lesem. Aspoň tu nefouká. Mohu tak sundat větrovku a nechat na sobě jen tričko s rukávem a vestu. Při balení větrovky také rovnou z batohu vytahuji moji navigaci. Tyto místa neznám, jak je vše zapadané sněhem, tak to vypadá všude stejně a hraniční patníky se mezi stromy ztrácí. Nemusím tu zbytečně zabloudit.

Gipfelkreuz

Dalším cílem je Gipfelkreuz. Je to ohromný kříž na sklaním masívu na německé straně. Dá se podejít a tak se může naskytnout úžasný pohled na toto místo. Já bohužel stojím na druhé straně a představa, že budu muset kousek dolu a pak zase šlapat kopec nahoru, mě totálně odrazuje. Přiznávám to, cítím trochu únavu. Teď musím být zvlášť obezřetný. Jeden kilometr vzdušnou čarou od tohoto místa už je můj cíl. Ostrý! Už vidím, jak vylezu nahoru k chatě, odpočnu si a něco sním.

Jenže realita je trochu jiná. Když docházím k masivu, který se předemnou začíná zvedat do výše, dělám chybu. Nepodíval jsem se do mapy a celý hřeben Ostrého začínám obcházet z pravé strany, tedy té české. Z počátku to jde, ale pak přichází pořádný sráz a opět spousty sněhu. Nemám chuť už ani nic fotit. Přes stromy vidím, že se stejně kazí počasí. Napovídal tomu už ten vítr, když jsem byl na Velkém Kokrháči. Musím se teď hlavně dostat z tohoto srázu. Jak jím prostupuji, sklouzávám na lyžích vždy o kus níže. Nedá se v tom prašanu zahranit a shora se na mě valí sníh. Takto to pokračuje zhruba nekonečných sto metrů, až se mi podaří dostat na modrou turistickou značku hned pod vrcholem ostrého.

Udělal jsem chybu

Tady mi to vše pak nakonec dochází! Měl jsem jít z německé strany, vždyť je tam normální cesta a ne tohle sněhové peklo. Dál už pak sklouznutím vyjíždím z lesa a vrchol mám přímo za sebou. Rozhodně nahoru už nejdu. Jedna věc je, že jsem unaven, ale ta horší věc je počasí. Strašně rychle se zatáhlo a fouká opravdu ledový vítr. Musím do sebe dostat trochu tekutin a obléct se. Takže bundu na sebe, trocha čaje na zahřátí, mezitím také píšu Petrovi, že jsem dosáhl Ostrého a chystám se na sjezd.

Plán byl přímo rovnou lesem z vrcholu do údolí k potoku Ostrý a do Hamrů, ale píši mu, že měním plán. Sněhu je v nížinách stále dost a tak pojedu po modré turistické až na rozcestí Bílý potok a dále po žluté turistické, kolem Vodního zámku přes louky, kde by mohlo být ještě na nějaký ten oblouček, kolem Lukášova vodopádu přímo do Zadních Hamrů. Mám za sebou pět hodin dupání a tak jako tak si sjezd musím ještě užít. Sundat pásy, batoh na záda a honem dolů!

Zpět v lese

Vjíždím po modré turistické zpět do lesa. Kolem mě je parádně bílo a pěšina, které se snažím držet je zavátá. Necelý kilometr freeridu v lehkém sněhu mezi stromy. Pak ale sranda končí. Zde už se nachází lesní cesta, která je mírně pod úrovní terénu. Potřebuji se držet cesty a tak tedy volím sjezd přímo po ní. Je také zavátá, jen mám pro jízdu něco kolem tři a půl metru šířky. Dostávám se až na rozcestí, kde křižuji červenou turistickou cestu. To je ta, která vede přes celou Šumavu. Já se vydávám dále po modré. Kde dojíždím k rozcestníku Bílý potok. Pak po žluté na již zmíněný Vodní zámek. Přede mnou se otevírají krásné louky.

Teplota tu ale přes den určitě byla nad nulou a teď jak se zase ochladilo, tak sníh udělal na povrchu ledovou krustu. Už je to těžší lyžování, ale jede se stále dobře. Přejíždím Tolarovu cestu a další louka.

Zadní Hamry, chata Horník

Už to nemá takový sklon, ale stále jedu! Pak zpět na žlutou, prolítnu lesem a vyjíždím nad Zadními Hamry. Objíždím po další louce statek. Pár posledních obloučků a dojíždím k silnici nad Chatou Horník. Zde už pokračovat dále nemůžu. Sundávám lyže a připínám je na batoh. Boty přepnout na chůzi a vyrážím pomalu směr nádraží. Píši Ještě Péťovi, že už jsem dole a kontroluji jízdní řády vlaků zpět do Plzně. No, paráda, jede to za deset minut a přede mnou je stoupání po Stuiberově cestě. V podstatě je to přes pole a lesem do kopce. Nastavuji si hůlky a snažím se hnout tělem. Už fakt nemůžu a doufám, že to stihnu, další hodinu a půl se mi tedy na nádraží nechce čekat.

Překračuji koleje, ještě naposled kontroluji hodinky. Mám ještě dvě minuty. Jdu kolem nádražní haly, když v tom se ozve megafon, že vlak na Plzeň tu bude co nevidět. Docházím na nástupiště a jediné, co  stíhám, je sbalení hůlek. Pak už rovnou nastupuji do vlaku. Mám štěstí, i na cestě zpět budu mít kupé pro sebe. Vlak vyjíždí ze stanice. Já už jen přebalím batoh, přezuji se, vše poklidím a ukládám se do křesla s výhledem. Cestou na Zelenou horu je z okna vidět celá trasa, kterou jsem dnes absolvoval.

Bylo to krásné, s parádními výhledy i unavující, ale zážitků si z toho odnáším dost. Tak zas někdy! V podstatě už se znovu těším.                             

Základní informace a vybavení

Délka – cca 18 km

Nastoupáno – 908m

Sklesáno – 1008 m

Batoh – Pinguin Boulder 38 – starší typ

Lekarnička – mám vlastní postavenou v obalu od Singing rocku https://www.affekt.cz/p/singing-rock-lekarnicka/, každopádně vybavení je skoro totožné.

Termoska – mám přímo uvedený typ