Před několika týdny jsme se s naší lezeckou bandou domluvili, že bychom mohli společně vyrazit za lezením do Itálie. Kam jinam jet než do Dolomit. V Italských alpách už jsem byl nesčetněkrát v zimní sezoně za sněhem, ale v létě za lezením ještě ne. Prostě nezbývá než potvrdit účast. Pár dní na to už na internetu vyhledám fotografie a lezecké oblasti.  Konečný výběr jen nechám na ostatních, kteří už zde byli. Nemá cenu si něco vymýšlet, když někdo jiný ví kam přesně jet a kde to bude nejlepší.

Pátek

V sestavě měli být tři auta, nakonec to část lidí odmítla, a tak vyrážíme v šesti lidech. Pavel a Helča jednou svým obytným Fordem Transitem a zbytek, tedy Vojta, Péťa, Štěpán a já osobákem. Odjezd je plánovaný na pátek odpoledne. Pavel s Helčou už vyráží o něco dříve. Mají čas a tak pojedou na pohodu.

Zabalit se navíce jak pět dní ve čtyřech lidech do sedanu je až skoro nemožný úkol, ale daří se. U Vojty před barákem ještě optimalizujeme lana a lezecké cajky. Vyhazujeme i nějakou tu lahvinku vína a doufáme, že se nám nákup potravin ještě někam vejde.

Hned jak vyjíždíme z Plzně , volíme směr Mnichov, přes Kufstein dále přes tunel u Matrei in Osttirol. Cena tunelu je standardně za projetí 11 Eur a Pak pokračujeme dále na Lienz a hranice Rakouska s Itálií. Cílové město Cortina d´Ampezzo.

U Mnichova nás zastihla kolona a tak je čas příjezdu velice špatný. Když se dostaneme až za Kufstein je devět večer a začíná silně pršet. Kousek za Kitzbühlem se potkáváme s Helčou a Pavlem na jednom odlehlém parkovišti. Rozhodnutí padlo na přespání, jenže když vylezeme z auta a celé se ho budeme snažit přeskládat, budeme pěkně zmoklí. nehledě na to, že já s Vojtou bychom spali venku. Rozložení bivaku by taky zabralo nějaký čas a vše by bylo mokré. Probíhá rychlá domluva a zamluvení penzionu na jednu noc. Helča s Pájou zůstávají na místě a mi se přesouváme na penzion, který se Petře podařilo ještě zamluvit.

Sobota

Zas tak špatný to není. Užívám si ranní sprchu. Parádně jsem se vyspal. Nezbývá než dát pořádnou snídani z terasy s výhledy na rakouské kopce. Zabaleno už mám, tak jen čekám na ostatní až společně naskočíme do auta a znovu vyrazíme.

Po cestě se telefonicky naháníme s druhým autem a domlouváme sraz na parkovišti u lanovky pod naším cílem Cingue Torri (N 46°30.536′, E 12°3.088′). Také ještě určitě přibrzdíme v Cortina d´Ampezzo a kupíme průvodce na zdejší lezecké oblasti.

Cinque Torri

Cinque Torri je skalní útvar s nejvyšším bodem v nadmořské výšce 2361 m n.m. nachází se právě mezi Cortina  d´Ampezzo a průsmykem Falzarego. Celý komplex se skládá z pětice strmých věží. Každá věž nese svůj název takže se v průvodci pak krásně zorientujeme.

Po několika hodinách jízdy konečně parkujeme na spodní stanici lanovky (N 46°31.109′, E 12°2.312′). Jsou dvě hodiny odpoledne. Balíme lezecké věci do batohů a dáme si výšlap. Půjdeme cestou pod lanovkou na horní stanici. Projdeme se tam a omrkneme skály, popřípadě si i zalezeme. Počasí pravděpodobně nebude moc přát, ale na druhou stranu je dobré být připraven.

Výšlap zabral skoro hodinku, ale stojíme u chaty Rifugio Scoiattoli (N 46°30.483′, E 12°2.805′). Právě teď zažívám WAUU chvilku. Tedy totální úžas nad famozní krajinou, krásnými kopci a výhledy, kterých se nemohu nabažit. Od chaty vidíme přímo Cinque Torri. Je to jak magnet, nezajímá nás nic jiného než jít prozkoumat všechny lezecké oblasti tohoto skalního skvostu. Jenže prohlídka se nekoná. Přicházíme pod věž Torre Grande – Cima Ovest a rovnou vytahujeme sedáky a listujeme v průvodčíkovi co polezeme. O pár minut později už jsme rozdělení ve dvojičkách a nastřelujeme se do sportovních jednodélek. Hned na začátek úžasná třicetimetrová 6a+ a hned třikrát po sobě. Parádní lezení. Úžasný vápenec. Vše drží, neklouže, jen tu a tam na policích leží drobné kamínky, na které je dobré si dávat pozor. Helmy jsou zde velice důležité, to ocení pak hlavně jistič.

Ze začátku jsem měl trochu obavu co tu zrovna já polezu, ale zde si zaleze úplně každý. Je tu celá škála obtížností. Různě dlouhé délky cest, včetně vícedélkových. Když tak listuji v průvodci, tiše doufám, že se konečně dočkám vícedélkového lezení. Lehčí cesty jsou méně zajištěné a je doporučeno mít sebou vlastní jištění. V těžších cestách u je nýtů více a tak se dají lézt více sportovně. Teď už jen někoho přemluvit. Před odjezdem jsme si potvrdili, že bude i nejaká vícedélka. Vybavení máme. Určitě se to povede!

Po třech hodinách končíme

Po více jak třech hodinách lezení už toho máme dost. Myslím, že je vhodné nechat i nějakou sílu a kůži na prstech na další dny. Nemusíme se vyřídit hned první den.

Během balení ještě přichází nápad. Lana a těžký materiál bereme s Vojtou do batohů. Společně sejdeme jen s Vojtou z Cinque Torri na chatu Rifugio Cinque Torri (N 46°30.493′, E 12°3.285′). Pak na příjezdové cestě k chatě budeme hledat místa pro dvě auta a přespání. Údajně to tam jde. Zbytek party vyráží tedy po stejné cestě jako jsme sem přišli k nástupní stanici lanovky pro auta. S Vojtou máme tedy spousty času a tak obcházíme celý skalní masiv, fotíme pár fotek a scházíme cestičkou Giro delle 5 Torri k chatě. Od chaty je to už pak po asfaltu. Kecáme a hledáme místa na zaparkování. To se také daří. Teď jen počkat na ostatní.

Po příjezdu aut vybalujeme a vaříme večeři, vymýšlíme kde zítra polezeme a chystáme se ke spánku. Únava se dostavila docela rychle.

Na zítřek se těším moc. Lezení je tu opravdu skvělé. Noc bude taky super. Kousek nad auty mám připravenou hamaku s přístřeškem. To se bude parádně spát ve 2100m n.m.

Neděle

V noci trochu sprchlo, ale nic co  by překazilo lezení. Nehledě na to, že nahoře bude foukat a skála byla určitě rozehřátá, takže rychle vyschne a vyfouká se.

Po snídani míříme k chatě a po cestě, po které jsme včera s Vojtou scházeli, stoupáme vzhůru dalším lezeckým zážitkům.

Pod skálou vybíráme vhodný sektor. Volba padá na Torre Grande – Cima Sud. Trochu krkolomný nástup ke štěně, ale po chvilce jsme přímo u stěny. Vybalit, navléct na sebe vše možné a může započít druhý lezecký den.

Far Left za 6a+

S Péťou vybíráme cestu Far Left za 6a+ ze začátku položeným koutem, který se převalí až do převisu. Uvidím co mě tam bude čekat. Po dlouhých minutách mého boje končím pár metrů pod slaňákem. Péťa to zkouší také a končí sice o kousek výše, ale taky se jí nepodařilo dolézt. Bude to muset vytáhnout někdo jiný. Pouštíme se tedy sice do těžších cest na druhého, kde nám ostatní nechali lano a uvidíme jestli nám půjdou ještě těžší cesty.

Z výsledků jsme mile překvapeni, ani jsem nečekal, že bych se hýbal v cestách jako  Agrodolce 6b, Eguipe 84 také za 6b nebo Ci vuole un fisico best za 6b+.

V této části stěny vydržíme do odpoledne. Pak přichází drobné srážky a mrholení. S Petrou se přesouváme se ještě do sektoru Massi – West Face. Tady bohužel po vylezení jedné cesty začíná více pršet. Skála je dost mokrá a tak opět balíme a shodujeme se na nápadu, že se půjdeme společně s podívat na zdejší válečné muzeum. Je to kousek od masivu a opevnění s bunkry jsou zde rozesety po celém kopci. I se dozvíte pár zajímavých věcí. Hlavně jak se zde žilo italským vojákům za první světové války.

Po prohlídce se přesouváme zpět za ostatními. Stále jsou v sektoru do kterého jsme přišli ráno. Dáváme si ještě poslední cesty  na druhého k dolezení. Jsou v mírném převisu, takže stále suché. Postihuje nás únava. Moc toho už dnes nevylezeme. Osobně se těším na pořádnou večeři, kterou si uvaříme, trochu vína a lenošení v hamace. Jsme tu přece taky za odpočinkem.

Pondělí

Krásné ráno. Balím spaní a po sedmé se protahuji a rozcvičuji kousek od našeho bivaku. Po probuzení ostatních je na programu jako vždy snídaně a start do lezeckého dne. Cestou si s mojí lezeckou parťačkou Péťou vybíráme lehčí oblast. Kousek nad tou včerejší. Tedy sektor Cima Ovest, Southwest Face, kde jsou cesty od 5c do 6a+. Usuzujeme, že nám to bude stačit a tak se trháme od ostatních a přesouváme se do námi zvoleného místa.

Počasí je dobré a nám na stěnu dopadají ranní teplé paprsky slunce. Co víc si přát! Projedeme naposled průvodčíka a lezeme jednu cestu za druhou. Pěkně zleva doprava. Začínáme v lehčích a krásně nám to obtížnostně stoupá. Cesty jsou krásně kompaktní a to Vápno je strašně příjemné do rukou. Cesty jsou krásně odjištěny. Možná někde až moc. To nevadí, občas v lehkých pasážích vynecháme nějaký ten nýt. V těžších cestách jsou pak zajímavé nástupy. Jsou to trochu hlavolamy. Člověk přemýšlí jak to vylézt bez odsednutí. Spousty bočáků a spoďáků. Bude to chtít občas i nohy vysoko. Prostě paráda. Společně řešíme různé způsoby. Vždy se nám to daří a tak padá jeden on-sight za druhým. V poslední cestě Rosamunda 5b, která zase zlehka, se tedy trochu zapotím. Cestu lezu v plotně a občas na hraně. Daří se dosáhnout topu nám oběma a tak s velkou radostí dáváme pauzu a malý oběd. U jídla tedy ještě rozebíráme obtížnost poslední cesty a usuzujeme, že je určitě těžší a nebo jsme to blbě lezli.

Odpoledne chceme pokračovat tam, kde nás včera vyhnal déšť. Tedy opět na Massi West Face. Jenže dnes počasí chytá stejný scénář. Vytahuji cestu Tetto Marcello 6b s těžkým převisem. Ten jsem bohužel nedal. Jedno odsednutí. Pak po pár metrech výše mě opět chytá déšť. Cestu rychle dolézám a Péťa ji rychle leze na druhého. Nezbývá než pak opět zabalit věci a přesunout se za ostatníma. Jsou ve stejném sektoru jako včera.

Rifugio Cinque Torri

Začalo hodně moc pršet. Péťa před nějakou dobou odešla směr Rifugio Cinque Torri. Já si tu dal pěkně dlouhého šlofíka na kameni, mezitím co se ostatní pokoušeli lézt v totálně vlhké stěně. Mají to dobrý, aspoň se zahřejí. Za to já jsem pěkně promrzl. Nezbývá jen chodit pod tím malým převískem sem a tam, poskakovat a snažit se trochu zahřát tělo. Bohužel jinam se jít nedá. Prší sakra hodně a vylézt do tohohle nečasu by bylo ještě horší. No hlavně že mám „emergency“ pláštěnku v kufru auta.

Uběhlo pár hodin a déšť hodně polevil. Máme teď šanci se dostat zpět k chatě a k autům. Vyrážíme ihned. Tempo máme svižné a zhruba za půl hodiny jsme u aut. Když teď neprší, je šance se vrátit k chatě a pod ní se nachází malý potůček. Beru tedy ručník a vyrážíme se vykoupat. Od chaty se schází loukou která je pěkně rozmočená, zpět to bude na boso.

Docházíme k potoku. Jsem fakt promrzlý a tak zvažuji jestli tam vůbec vlezu. Nakonec se tedy přemluvím a doufám že mě to postaví na nohy. Rychle se namočit, opláchnout. Voda není tak studená a tak si to i docela užívám a ostatní také. Tohle hodně pomůže. Cestou k chatě Rifugio Cinque Torri stoupáme bosí a u chaty máme možnost umýt chodila a obout se.

Později při vaření večeře se zase rozpršelo. Takže postáváme kolem stolku a vařiče, popíjíme čaj a vyprávíme se zážitky z lezení. Já už jen čekám až se déšť na chvilku uklidní, abych mohl rychle zavěsit hamaku a plachtu. Večer se budou určitě čerti ženit, takže potřebuji chvilku, abych si připravil spaní.

Úterý

Probouzím se do dost vlhkého rána. Slunce nesvítí a je pěkný opar. Poslední den na tomto místě. Tohle není dobré. Skála bude asi  pěkně mokrá. Balím svoje spací místo a scházím k autům. Krom Vojty ještě všichni spí. Dáváme tedy společně ranní cvičení a protahování. Po půl deváté se všichni probouzejí a u snídaně přemýšlíme co dělat. Nenecháme se jen tak odradit. Plán je vyrazit znovu ke skalám a tam se uvidí. Balím tedy do batohu veškeré věci co mám a co by se dali využít i ve vícedélce. Ubalení se také pokouším přemluvit Štěpána jestli tedy do nějaké nastoupíme. Má také zájem něco zkusit. Pokud to nebude mokré. Paráda, měníme tedy lezecké dvojice.

Stoupáme k Torre Grande jako každý předešlý den. Jsme pomalejší než předchozí dny. V batohu mám snad šutry. Listujeme v průvodci a špekulujeme, do které vícedélky nastoupíme. Jdeme se podívat na cestu Finlandia v sektoru Cima Nord, East Face je za VI+ UIAA. Jenže v cestě jsou lezci a další čekají na nástupu. Rovnou to se Štěpánem vzdáváme. Ve stěně je bude těžké předběhnout a předpovědi počasí také moc věrohodné nejsou. Čekat nemá cenu. Obcházíme tedy celé Grande na Cima Ovest k cestě Via delle Guide. Je to klasika, tedy spíš extrémně populární cesta. Také to je vidět. Narváno! Měli jsme vyrazit mnohem dříve. Poslední šance. Padá návrh na západní stranu Torre Grande. Jdeme.

Onorevole Cicciolina

První délku už jsme lezli. Budeme tedy pokračovat dále. Jsme pod nástupem cesty Onorevole Cicciolina s délkami 6a, 6a, 6b+ a lehký výlez na vrchol za 4+. Něco kolem 90 metrů. To by šlo! Jdeme na lehko, sebou pár vklíněnců a nějakou smyčku. Ihned nastupujeme, protože se to tu zase začíná hromadit dalšími lezci.

Štěpán nalézá do cesty a dá se říct, že ji sprintuje. První délka za 6a. Dosahuje štandu a když vidí, že je nad ním kousek další, vydává se k němu. Máme šedesátku lano, je to kousek, takže za pár okamžiků na mě křičí, že je v odsedce na štandu další délky a já mohu začít lézt. Obouvám lezečky, Štěpán si dobírá zbytek lana a já jdu na to. Cestu jsem lezl před pár dny a tak si vše pamatuji. Po druhé se to leze mnohem lépe. Za pár minut dolézám k prvnímu štandu. Štěpán je ještě tak o osm metrů výše u dalšího. Ten jeho nevypadá tak nově, spíš už tady nějaký ten pátek je. Pro bezpečnost štanduji, natahuji si od Štěpánovo lano a on vyráží dále. Cvaká pár presek a pak se zasekává. Cesta se mu nezdá a nevidíme vůbec žádné nýty. Vrací se tedy kousek níže a začíná nad štandem uhýbat vpravo. Lezení mu jde, občas hledá, ale prostupuje bez jakéhokoliv problému. Když už pak vidí další štand, je vyhráno. Je to paráda, opravdu prostoupíme touhle skvělou stěnou.

Štěpán ve třetím štandu dobírá lano a já se pouštím do krátké druhé a třetí délky. Úsek nad mým štandem se leze parádně. Opět příjemné lišty, hezké bočáky a nohy kam se podíváš. Tahle sranda bohužel za pár okamžiků končí. Míjím druhý štand a vydávám se za lanem, které je nacvakáno v preskách v pravém traverzu. Nad štandem vycvakávám první a ke druhé začínám přibližovat. Traverz mi bohužel dává zabrat a s každým dalším krokem je čím dál míň dobrých chytů. V tom momentu to už mé prsty nedávají a vypadávám. Naštěstí mi chybělo tak půldruhého metru. Pád – spíše zhoupnutí – je v pořádku, jen ten první moment je v takové výšce neskutečný.

Uf, převis

Sedím v laně. Skálu mám kousek od sebe. Ono je to dokonce převislé! Když to tu teď tak sleduji. Z tohoto místa bohužel nic neudělám. Přímo přede mnou je plotna. A tak mi Štěpán uvazuje fixní lano a já za pomoci Tibloca stoupám kousek výše k nýtu s preskou. Zde odsedávám a vše uklízím na sedák. Snad už nevypadnu. To se sice dál v cestě neděje, ale ještě zastavuji před štandem na jedno odpočnutí. Po dolezení pak řešíme obtížnost. Třetí délka 6b+. To už jsou čísla, která tak dobře nelezu. Jinak to taky umocní ta výška ve které jsme. Pak jsme to taky lezli asi trochu více zprava. Další délku pak lezeme už jak se říká „na pohodu“. Za několik desítek minut jsme na polici u obrovského štandu.

Ještě chvilku váháme jestli je to konec cesty nebo máme někam dále pokračovat. Nic označeno není zkoušíme nadlézat nad štand, ale nic nevidíme. To nám nevadí, protože tady kde stojíme je taky parádně. Když se otáčím přes rameno vidím něco neuvěřitelného. Takové výhledy. Taková krása. Ten klid, co tu je, to je něco výjimečného a úžasného. Pořizujeme pár fotek a ještě chvilku rozjímáme. Taky se pomalu připravujeme ke slanění.

A jedeme dolů. První Štěpán a já pak za ním. Dojíždím ke štandu, kde už na mě čeká v odsedce. Je tu taky Pavel a chystá se dobírat Helču, která je pod námi na štandu. Nechceme zdržovat a tak protahujeme lano kroužkem, na koncích děláme bezpečnostní uzlíky, bereme GriGri a slaňujeme synchronně ke štandu níže. Doslaňovali jsme až k prvnímu štandu. Během toho jsme potkali Helču, která se chystala lézt. Nechceme jim překážet, tak rychle stahujeme lano a na stejný způsob slaňujeme zbytek skály. U batohů už jen balíme věci a jdeme si sednout kousek dál od skály, tak abychom viděli během oběda na Helču s Pavlem, jak jim to půjde.

Po jídle na Torre Inglese

Po jídle se ještě přesouváme na Torre Inglese z jedné strany jsou jednodélkové cesty. Vylézáme jednu z nich a pak se přesouváme na jinou stranu věže k cestě Via Normale s délkou čtyřicet pět metrů v lehčím lezením za IV-. Je to dvojdélka.

Hned po nástupu se ozývá Štěpán z komína a křičí, že to je první komín co leze. Víte co, i bych mu to věřil. Stejně je hustý ho vidět v cestě, která má více jak třicet metrů a pouze dva kruhy. Na štandu mě dobírá. Prolézám komínem za ním. Opět jistím a pak dolézám za ním k vrcholu věže druhou délkou, která je stejné klasifikace. Nic těžkého to nebylo. Vylézt sem za to každopádně stojí. Sedíme ve štandu a koukáme kolem sebe. Tady je to snad mnohem krásnější než v předchozí vícedélce. To co tato věž nabízí je nejkrásnější pohled co jsem snad viděl. Úžasné výhledy do údolí. Kolem sebe pak vidíme například Col dei Bos 2559m n.m., Tofanu di Rozes 3225m n.m. nebo Punta Anna 2731m n.m.

Po sestupu se už  vydáváme celým skalním masívem zpět. Nacházíme ještě jeden sektor Sasso Cubico. Je to skalní útvar co vypadá jako kostka, kterou sem někdo hodil. Jen je trochu nakřivo. Délku má podle původce šestnáct metrů. Štěpán si vylézá ještě po nacvičení cestu Cliffhanger za 8a já pak cestu La danza Left za 6a+. Tímto už opravdu náš den končí a s tím také lezení na celém Cinque Torri.

Rozhodně doporučuji

Parádní zážitek. V této italské oblasti najdete mnoho zábavy, treků, ferrat a samozřejmě krásného lezení. Přijde si tu na chuť opravdu každý. Pro mě by to nebyl problém, být tu dalších pár dní. Nádherné skály, úžasné kopce a panorámata, která jen tak nikde neuvidíte. Doporučuji každému ať si do Dolomit jede zalézt nebo třeba prochodit nějaký krásný trek s ferratou. A jak už jsme se asi zmínil, určitě tu nejsem naposledy.