Pohoří Nízké Taury leží na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko. Je to podcelek Schladmingských Taur, ale to bychom tu rozebírali zeměpis moc podrobně. Prostě jsou to krásné hory s úžasnými údolími, krásnými jezery a jezírky a spoustou možností si vyrazit na krásné vrcholy nebo se potulovat krásnou krajinou. 

My jsme si zvolili trasu Schladming Tauren Tail. Hledali jsme nějakou úžasnou túru v dobré dojezdové vzdálenosti z České republiky. Nebo spíš jsme si připravovali seznam na léto. No a Štěpána zaujala tato trasa. Jedná se o trialovou trasu, kterou údajně běhají maratonci za 12 hodin. No to si úplně nedokážu představit. Jinak trasa je totožná jako pro 5denní trek po stejné trase, kterou tvoří malé úzké cesty i drobné lanové jištění v exponovaných terénech. Nu a samozřejmě můžete na cestě narazit na sněhová pole.    

Jak se zabalit

Takže je čtvrtek večer a dohadujeme se co a jak. Po několika minutách je rozhodnuto. Odjezd v pátek po práci ve čtyři hodiny. Jsme tří, Štěpán, Petr a já. Povinnost je zabalit se co nejvíce na lehko. To zní jako výzva. V první řadě sleduji počasí a zjišťuji, že pokud nepadnu vysílením na trase tak umřu na horko. Ihned k malému 15 litrovému batohu vytahuji CamelBag s obsahem 3 litrů https://www.affekt.cz/p/pinguin-camelbag-pro/objem-hlavni-nadoby-3-0-l/ .

Jak si vybrat oblečení

Dále k oblečení. Na sebe samozřejmě boty pak po kuse od každého tričko, tričko dlouhý rukáv, běžecké šortky a legíny, přihazuji tenkou vestu a pro můj komfort aspoň jedny ponožky navíc. Do batohu cpu ještě nejmenší spacák co mám, stažený kompresním obalem do velikosti většího jablka. Volné místo dosypávám směsí ořechů a sušeného ovoce, proteinových tyčinek. Hůlky na batoh a zabaleno. 

Páteční cesta vede z Plzně na Domažlice, Straubing, Burghausen, Salzburg do Schladmingu. Přijíždíme v deset hodin večer. Parkovací místo pro auto volíme na parkovišti Untertalu (N 47°22.38083′, E 13°40.60385′). Je to dobré místo pro případ, že budeme potřebovat utéct z hor a zde v Utertalu se obě údolí spojují. 

Véču a spaní jsme si zařídili kousek od parkoviště. Za řekou je škola a tak jsme se ubytovali zde. Ráno stejně vyrážíme ve 4 hodiny. Chceme mít jistotu, že celou trasu projdeme a tak ještě večer po telefonu naháníme místní taxi, které nás vyveze po mautstrasse na oficiální začátek trasy z horní stanice lanovky Hochwurzen 1849 m n.m.

Sobota

Šílené ráno. Vůbec se mi nechce ze spacáku. Jenže hodinky prozrazuji, že zbývá posledních patnáct minut do příjezdu auta a musíme ještě přeparkovat. Věci jen naházím do auta, vytáhnu připravený batoh a obleču se. Ač je teplo, myslím, že to na hoře bude foukat.

Vrážíme nahoru

Popojíždíme autem na parkoviště, kde už na nás čeká týpek v dodávce a nechápavě kouká, že tu opravdu jsme a chceme v tuto hodinu nahoru. Nasedáme a vyrážíme. Cesta bude trvat půl hodiny, tak se pokusím ještě trochu zabrat. 

Probírám se na zmíněném vrcholu. Vystupujeme, řidič si dělá promo fotografii auta u restaurace a my sundáváme vrstvy oblečení, protože je neskutečný hic a vyrážíme na naši cestu. 

Čeká nás 10 kilometrů po hřebeni. Cesta se nám bude krásně vlnit, budeme stoupat i klesat. Ze začátku jsme se moc netěšil, ale jak tu stojím na našem startu a vychází slunce, jeho sluneční paprsky nádherně osvětlují vrcholky okolních hor, v údolí je ještě tma, prostě paráda. 

První kroky

Svižným tempem ukrajujeme první metry. Hned z Hochwurzenu sestupujeme do sedla Hüttecksattel  do 1744 m n.m. V tomto sedle bychom se napojili, kdyby náš ranní start byl přímo od auta. Ano, s hrůzou dalších zhruba pěti kilometrů a několika hodinového stoupání jsme toto vynechali, ale podle průvodce a mapy jsme začali na správném místě.

Začíná být opravdové teplo

Ze sedla pokračujeme stoupáním na vrchol Rossfeld s 1919m n.m. Tady kluci opět zahazují další oblečení, já si zatím nechávám vestu a pokračuji dopředu. Před vrcholem také zastavuji a odkládám. Neskutečné horko a to je pátá hodina ráno! Na vrcholu zastavujeme a opět se kocháme východem slunce, který nemá konce. 

Hřeben je krásný, členitý. Jde se po úzkých pěšinkách. Stále se držíme horské cesty Wanderweg 60. Opět sestupujeme, čeká nás sedlo Latterfussattel v 1800 m n.m. Z Wanderweg 60 scházíme a u rozcestníku se napojujeme na Wanderweg 773 nebo-li taky na Gilach-Hohenweg. Ta nás vede na další z vrcholů našeho prvního hřebenu a to Guschen s výškou 1982 m n.m.

Musíme přidat do tempa

Tento pozvolnější terén nám také umožnuje jít nebo v určitých pasážích dokonce i běžet. Máme obavy, abychom to stihli do našeho prvního cíle na chatu Landawirseehütte. Vychutnáváme si proto každý vrchol a s každým klesáním přidáváme na tempu. Necelých 15 minut a je tu Schneider s výškou 2009 m n.m. Vrchol ani nezaznamenáváme a pokračujeme dále. Už je krásně vidět.

Před námi je Hochfeld se svojí výškou 2189m n.m. Cestu na vrchol samozřejmě vidíme, ale není v našem itineráři. Vrchol se podchází zprava a cesta pokračuje skalnatým terénem pod další vrchol Schiedeck 2339m n.m. Zde už fakt uvažujeme, že si nahoru vylezeme. Bohužel nám to nedá a jdeme se podívat kousek po cestě co nás čeká.

Před námi je Kampspitze, Grobfeldspitze a Rotmandlspitze

No a v tento moment máme jasno. Žádné odbočky! Před námi se z ničeho nic začali objevovat velikáni tohoto pohoří. Přímo před námi je úchvatný vrchol Kampspitze 2390 m n.m. naším pohledem mírně vlevo Grobfeldspitze 2358 m n.m. vpravo od ní Rotmandlspitze 2453 m n.m. zrovna jedna z cílů našeho treku. Vypadá to, že kopce si fakt ještě užijeme.

Pod Kampspitze 2390 m n.m. procházíme snad kolem nejkrásnějšího jezera které jsme kdy viděl. Brettersee. Zde fotím jak šílený, je to opravdu nádhera. Dále pokračujeme po Wanderweg 773 a začínáme scházet k chatě Ignaz-Mattis-Hütte (N 47°17.090′, E 13°38.915′) u jezera Unterer Giglachsee. Při sestupu v podstatě nevím kam dřív koukat. Jestli pod nohy nebo na tu krásu kolem nás. Chata už má otevřeno a tak ranní limča přijde vhod.

Pod chatou přichází nástup na zmíněnou Rotmandlspitze 2453 m n.m. Přecházíme na stezku Zentralalpenweg 02, která nás už bude doprovázet až do našeho cíle. Vrchol  Rotmandlspitze zdoláváme poměrně rychle. Z jejího vrcholu jsou nádherné výhledy na trasu, kterou jsme už prošli. Je neuvěřitelné co se dá za pár hodin stihnout. Nemá cenu setrvávat dlouho. Energie a chuť jít dále je. Horko tedy začíná být neskutečné, ale to jsme tušili a tak si tekutiny schováváme na později, stačí zatím pouze usrkávat.

Dodržujeme pitný režim a mažeme se opalovacím krémem

Scházíme k další chatě Keinprechthütte (N 47°16.477′, E 13°41.586′). Zde jen procházíme. Za chatou se do nás pořádně opřelo slunce a tuším, že nyní začnou být drobné problémy. Od chaty jsme vystavení přímému svitu do stěny Brettspitze 2412 m n.m. pod kterou procházíme. Několikrát zastavujeme pijeme a dochází i na použití opalovacího krému, který mi Míša zabalila sebou. Ona mi ho teda balí pokaždé a pokaždé přijedu sežehnutý. Jenže teď došlo i na jeho aplikaci. 

Všichni mastní jako blázen, vyrážíme do dnešního posledního stoupání. Čeká nás sedlo Trockenbrotschrte ve 2237 m n.m. Tohle poslední stoupání proklínáme všichni. Cesta je sice prošlapaná, ale všude roste vysoká tráva, která je vám místy až po pás. Do toho opalovací krém štípe v očích. Proklínám tyhle výrobky. 

Po dosažení sedla všichni se spokojeným úžasem koukáme do údolí k řece Göriachbach a k naší chatě Landawirseehütte (N 47°16.262′, E 13°43.559′). Snad nejkrásnější pohled dnešního dne. Vpravo nad chatou v pozadí se majestátně tyčí vrchol Hochgolling se svými 2862 m n.m. Jde o nejvyšší horu pohoří Nízké Taury.

Odpočíváme u chaty

Sestup k chatě je pohodový. Už tu na nás čeká venkovní posezení, příjemná obsluha a spousta jídla a pití. Neostýcháme se, sice bude ještě večeře, ale hlad je neskutečný. 

Nezapomeňte si přečíst článek

4 tipy jak vybrat spacák | Affekt blog

Zbytek odpoledne ležíme před chatou, chodíme doplňovat tekutiny, já osobně v podobě výborného Weissbieru. Relaxujeme a vymýšlíme, jak bude asi vypadat zítřek a hlavně ranní výstup přes sněhové pole v sedle Gollingscharte 2325 m.n.m. pod vrcholem Hochgollingu.

Neděle

Budík v půl čtvrté je za trest. Věci mám přípravné jen se obléct a dobalit batoh. U vchodových dveří nám holky z obsluhy připravili pro každého balíček s jídlem. Vyrážíme brzo před snídaní, tak abychom aspoň něco měli sebou. Normálně to nepřipravují, ale když jsme jim včera večer řekli o naší trase, kolik jsme toho ušli a co nás ještě čeká, udělali výjimku. Nebo to možná bylo našim šarmem? Kdo ví! Každopádně balíčky jsou super, velká svačina, trocha ovoce a drobná čokoláda.

Zavíráme vrátka od terasy a vyrážíme. Nyní přichází příjemné klesání a sestupujeme po příjezdové cestě k chatě. Je to široká kamenitá cesta. U prvního rozcestníku (N 47°16.365′, E 13°44.297′) odbočujeme vlevo a držíme se naší cesty Zentralalpenwen 02. Zde začíná stoupání s výškou zhruba 550 metrů. Slušná ranní nálož, ale spíše mi dělá starosti to sněhové pole. Kluci včera prohlásili, že to je na pohodu, že to bude mírný svah. Já vám nevím… Vrstevnice na mapě ukazovaly něco jiného.

Radši používám aspoň jednu hůlku

No a jsme tu. Takže samozřejmě svah jak …,  radši to ani nenapíšu. Sníh tvrdý, že ani botou nešel udělat stup  a mačky uložené doma ve skříni, bezmála 300 kilometrů vzdušnou čarou daleko. Obcházíme pole zleva a stoupáme při jeho kraji. Zatím to jde bez problému. Klasické suťovisko. Pak přichází úseky, které lze přeběhnout. Stoupáme dále. Držím v ruce aspoň jednu hůlku. V případě pádu bych to snad ubrzdil. Nebylo by to zas tak nic dramatického. Jenže dolů se vám nechce. 

Zhruba v polovině suťovisko končí a přecházíme do konstantního lezení po skále přímo u sněhového pole. Pár úseků je opravdu nepříjemných s odlezem a následným traverz

em. Lezeme pomalu a opatrně. Chybí několik desítek metrů. Pak skála rychle mění svůj sklon. Už je o nebezpečné. Bez lezeckého vybavení se do toho nemá cenu pouštět. Jsem před klukama a volím postup takzvaně „na zmrzlého trekaře“. Ono nad sněhem u skály bylo docela teplo a člověk se tím lezením zahřál.

Místo horka je opravdu velká zima

Teď přecházím a norníkování v odtrhovce. Je to krásný tunel mezi skálou a sněhem, ale totální kosa. Tričko a šortky tomu moc nepomůžou. Odtrhovka je tak široká, že se do ní vejdeme a můžeme v klidu postupovat. Občas vykoukneme a zkontrolujeme vzdálenost, abychom věděli kolik nám ještě zbývá. Pár metrů před sedlem vylézáme a poslední metry už dojdeme po sněhu.

Hurá vybojováno! Jsme v sedle Gollingscharte 2325 m n.m. Akorát na východ slunce. Chvilku setrváme, vyfotíme pár fotek a jdeme zase dolů. Sestup zhruba 700 výškových metrů na mýtinu Gollingwinkel (N47°16.668′, E13°46.038′). Cestu tvoří klasická horská cestička a v 1800 m n.m. kousek od říčky Steinriesenbach vzniká kamenité pole. Zde je pohyb trochu obtížnější, ale k mýtině je to už kousek.

Takovou krásu jsem ještě neviděl

Tak tohle je snad to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Trávník na mýtině tak zelený, svěží a naprosto rovný, jak kdyby ho někdo přejel sekačkou. Prostě víc než anglický trávník v parku. Na mýtině je i stádo koní a jeden stan, z kterého právě vylézá frajerka s frajerem. Trochu to kazí tu idylku, ale chápu proč tady spali. Je to nejkrásnější údolí jaké jsem kdy viděl. Obléhají ho nádherné vrcholy. Nejvyšší Hochgolling 2862 m n.m. na západ Elendberg s 2672 m n.m. a jeho hřebenem a na východ od Hochgollingu pak celý hřeben s vrcholy až k Greifenbergu s 2618m n.m. a to je náš další cíl. Takže pokračujeme v horojízdě.

Údolím scházíme k chatě Gollinghütte (N 47°17.188′, E 13°46.163′). Tady fotím další kýčovité fotky. Ta scenérie mě nutí k tomu, abych sem v budoucnu zase vyjel. Opravdu nádherné údolís chatou. Před ní pak vpravo, držíme se stále cesty Wanderweg 702 nebo Zentralalpen 02 a stoupáme západní stěnou Greifenberu nahoru. Je to zhruba 1000 výškových metrů. Na cestě je už spousta čerstvě vyspalých, odpočatých a najezených horalů. Jenže my máme našlápnuto.

Po ranní rozcvičce se jeví 1000 metrů jako nic a tak přepínáme na autopilota a letíme vstříc vrcholu. Cestou vzhůru předbíháme a sprintujeme co to jde. Ještě že sem nesvítí slunce. Je chládek a jde se výborně. Ve 2400 m n.m. zastavujeme na malé občerstvení v závětří a pokračujeme dále k jezeru Sattelsee, které se nachází v podobné nadmořské výšce. Od nej je to už k vrcholu jen 150 metrů. 

Potkáváme krajany

Přicházíme ke kříži, skoro nikdo tu není. Potkáváme akorát dva kluky, taky Čechy. Zjišťujeme, že na parkovišti stojí naše auta vedle sebe, že jsou také z plzeňského kraje. Jdou stejnou trasu co my, jen obráceně a na více dní. Pokecáme a pak se loučíme, protože nám běží čas.

Z vrcholu scházíme na Klafferkessel k jezerům (N 47°17.654′, E 13°47.892′). Další nádherný kus země. Trasa prochází kolem úžasných jezer a jezírek mezi největší patří Oberer Klaffersee, Winkelsee, Törlsee a poslední Mittlerer Klippensee. Zde se jde na pohodu. Chvilku sníh takže mám plné boty a totální mokro. Chvilku po kamenech, ale také klasická vyšlapaná cestička. Na to kolik je hodin, je tu spousta lidí. Občas zastavujeme a fotíme nebo na sebe šplouchneme trochu vody.

Docházíme k sedlu Untere Klafferscharte ve 2280 m n.m. (N 47°18.068′, E 13°47.863′) a opět dolů k chatě Preintalerhütte (N 47°18.786′, E 13°48.795′). Skoro tři kilometry s klesáním zhruba 650 metrů. Hned pod sedlem potkáváme dvě česky a prohazujeme pár slov. Po rozloučení nabíráme a rychlosti a těšíme se na snídani ve zmíněné chatě. 

Začíná mě bolet koleno, zpomaluji

V údolí Inneres Lämmerkar (N 47°18.379′, E 13°48.413′) u rozcestníku zastavujeme. Rychlá pauza. A tady se objevuje problém. Při příchodu si nesedám, jen postávám a cítím, že mě bolí levé koleno. Tedy zatím v něm jen tak trochu píchá. Kluci vstávají a vyrážíme dál. Mizí mi za první zatáčkou a já zjišťuji, že můžu jít jen s velkou obtíží. Třicet minut k chatě mi trvá necelou hodinu a ti dva si klidně někam zmizeli. Trochu mě to mrzí.

Pomalým tempem přicházím na chatu Preintalerhütte (N 47°18.786′, E 13°48.795′). Sedám ke klukům na terasu a zvažujeme možnosti, co s tím. Po jídle za chatou zkouším, jestli to půjde. Odpočinek prospěl, ale vzhledem ke zbývajícím výškovým metrům na posledním úseku trasy od chaty po hřebenu na vrchol Planai (N 47°22.135′, E 13°43.582′) to nebude žádná brnkačka. Chatař nás na to upozornil, že tam jsou i řetězy. 

Nemá cenu riskovat. Spíš mi naloží případná pomoc v údolí než někde nahoře zakopnout a zůstat tam se špatnou nohou. Takže drobná úprava plánu. Z chaty vyráží kluci do posledního úseku. Moje část se mění. Podle informací je to půl hodiny z chaty na bezpečnou cestu. Pak už to bude sestup po široké cestě údolím k našemu autu.

Koleno bolí, tak se loučím s kluky a jdu dolů

Loučíme se, přeji jim, aby vše klaplo. Vyrážíme! Vyletěli jak rakety, aby stihli být v čas na konci trasy. Já si dávám na čas a v klidu sestupuji z chaty k rozcestníku (N 47°19.100′, E 13°48.471′) po Wanderweg 777 Riesachsee. 

Po třiceti minutách jsem u něj a pro můj klid přichází slíbená široká cesta. Zbývá mi posledních 15 kilometrů. Jde se na to! Upaluji docela rychle na relativně rovném povrchu noha funguje a tak vím, že dojdu. Snad. Trasa vede kolem krásného jezera Reisachsee a chat Kaltenbachalm (N47°19.808′, E13°47.035′). Cestou pořizuji ještě fotografie. Pod jezerem jsou serpentýny k vodopádům řeky Riesachbach. Ty už vynechávám. Každý metr na víc by mohl přitížit.

Docházím na parkoviště a točnu autobusu. Ten sice jezdí, ale chci to dojít pěšky a tak vyrážím po asfaltové cestě a zhruba po 1,7 kilometru scházím na druhý břeh řeky Untertalbach k Sondlalm (N 47°20.256′, E 13°44.326′). Odtud už neměním směr a cestami v lese, kde je aspoň trochu stínu mířím ke svému cíli. To se mi daří s časem 3 hodin od chaty. 

U auta balím a jdu se vykoupat do řeky

Na parkovišti u auta přebalím věci, vyvětrám vůz a pořádně se vyráchám v řece pod parkovištěm. Čekám už jen na domluvený telefon od kluků, kteří si poručili vyzvednutí autem přímo pod Planai u horní stanice lanovky. Oficiálně tam končí trasa a chápu proč to dál nejde. Totální likvidace našich těl. 

Tento výkon jsem opravdu nečekal. Trasa je neskutečně krásná a náročná. Hodinky mi nakonec ukázali 57 km, asi to je tím, že údolím jsem šel dál a až k autu. Na druhou stranu, doladit ten trail posledním úsekem co šli kluci je taky hustý. Podle vyprávění to nebylo zadarmo. 

Teď už můžeme opravdu vzpomínat na pořádné zážitky, na nádherné scenérie Nízkých Taur, koupání v jezeře u chaty Landawirseehütte, na všechny krásné vrcholy, které jsme navštívili nebo viděli a spousty dalšího. Určitě se jednou budu vracet, sice už ne pro takový výkon, ale za krásami této úžasné oblasti.