Castro prohlásil po třetím pivu onu osudnou větu: ,,Na penězích nezáleží, hlavně když se nadřem. Přece nepůjdeme kolem Manaslu, kde je komfort lodžijí každé noci a už vůbec ne kolem Annapuren nebo pod Everest. To si budeme šetřit na důchod. “
Je rozhodnuto
Tak bylo jednomyslně rozhodnuto. Jedeme do oblasti Dhaulágiri v Nepálu. My, Husákovi děti musíme přece konečně zúročit, co nás ve škole naučili. Ne nadarmo jsme na pochoďácích chodili v pionýrkách s plynovou maskou s chobotem, běhali Partyzánský samopal, stavěli áčka (stany z pořádného matrošu) na pionýrských táborech, … Dhaulágiri trek je totiž jednou z mála vysokohorských nepálských oblastí, kde je stan a vlastní jídlo nezbytností. Takže hurá do akce. Než si to zase někdo rozmyslí, že nemá čas nebo peníze.
O dva měsíce později
Ani ne za dva měsíce stojíme v městečku Beni a zoufale se snažíme nacpat do přeplněného busu. Kdo se nevejde dovnitř, putuje na střechu. Jen je třeba dobře se držet. Je nás nakonec celkem sedm, kteří jsme se dali dohromady v cestovce Rajbas, a Pasanga s bratry coby průvodce a nosiči. Nosiče jsme původně vůbec nechtěli, přece se chceme nadřít, ale všeho moc škodí a tak stateční zase nejsme.
Po asi třech hodinách jízdy vystupujeme v Darbangu (1 100 m). Dáváme si náš první dal bath – typické nepálské jídlo, které nás bude sytit téměř denně.
O něco výše – Dharapani (1560m) – krásná vesnice na strmých svazích himálajského podhůří. Tuhle noc spíme zde u místních, stejně jako tu další v Muri (1 720 m). Naštěstí zde ještě není nastavěno tisíce lodžií a krajina je fascinující. Stráně pokryté rýžovými políčky, bambusové či dřevěné chýše… Oblast je turisticky poznamenaná jen málo, ale všude potkáváme vlídné domorodce, děcka s nudlí u nosu škemrající o „bombo“, stáda vodních buvolů,… To všechno se člověku nesmazatelně vrývá do paměti.
Milí a pohostinní lidé
Hlavní část treku vede podél řeky Myagdi Khola. Když jsme dole, rostou kolem banány a je takové vedro, že se v noci ve spacáku nedá vydržet. A pivo je ještě docela levné. Se zvyšující se nadmořskou výškou se krajina mění. Nyní naše cesta vede nádhernými rododendronovými lesy a bambusovými porosty. A stejně milí a pohostinní lidé, kteří nám rádi uvaří, jsou stále všude. Zásoby našeho jídla z domova tak zůstávají netknuty.
Na výlet se může hodit
Po pár dnech dorážíme do Italského base campu ve výšce 3 660 m. Je to poslední místo, kde se dají dobít akumulátory a povečeřet z místního menu. Potkáváme zde Japonce (65 let), který je obklopen sedmičlennou skupinou průvodců a nosičů. Tomu se říká servis.
Můžeme obdivovat neskutečnou 4 500 m vysokou západní stěnu Dhaulágiri, která se zvedá přímo z base campu. Zůstáváme zde nakonec dvě noci. Chceme podniknout aklimatizační výstup do výšky cca 4 200 m. Počasí sice není úplně ideální, ale vyrážíme. Prší a výš i sněží. Odměnou je nám setkání se stádem vzácných modrých ovcí – blue sheep. Večer pak se šerpy probíráme Yettiho. Vůbec to pro ně není legrace. Naprosto vážně tvrdí, že v této oblasti nežije, ale že jeho stopy spatřili v oblasti Makalu a prý byly 45 cm dlouhé, … No, asi to vidíme jinak.
Ve čtyřech dnech, které následují, se ukáže, jak dobré spacáky jsme zvolili a je-li naše fyzička dostačující.
Base campy
Japonský base camp zdoláváme nejdříve, později se dostáváme do Daulágiri base campu. Všude kolem je spousta čerstvě napadaného sněhu. Prachové laviny se sypou z prudkých svahů Dhaulágiri každou chvíli. Stěna Dhaulágiri nás opět uchvacuje a lámeme si hlavu, kudy se horolezci můžou dostat nahoru. Pro nás, amatérské trekaře, je to nemožné. Jsme okouzleni i dalšími vrcholy – Dhaulágiri II – IV, Sita Chuchura (6 611 m). Noční teplota jde k –20°C. Ve dne je ale slunečno, modrá obloha, prostě paráda. Nejvyšším bodem našeho treku je Francouzské sedlo (5 320 m).
Zdoláváme ho v pohodě za pohodové dřiny (kvůli té jsme zde) v panoramatu horských velikánů – co více si přát. Někteří nosiči si to tak neužívají – nemají pohorky, ale jen tenisky a v nich totálně zmrzlé nohy. My zhýčkaní turisté, bychom si v jejich obuvi odvezly řádné omrzliny, ale chrabří nosiči se tváří, jako že pohoda (což jim moc nevěříme). Dnešní nocleh trávíme v Hidden Valley Campu (5 140 m) – naprosto úžasné místo. Moc sice nespíme – venku vichr a teplota kolem –25°C, ale ta nádhera kolem za to stojí. My a himálajské štíty – Tukuche West (6 848 m), Dhaulágiri (8 172 m), Sita Chuchura (6 611 m), Dhampus Peak (6 012m). Údolí řeky pokračuje dál do mystického Mustangu. Tam snad naše kroky zamíří někdy jindy.
Sestup
Příští den šlapeme přes další zasněžené sedlo (5 244 m) a po deseti hodinách pochodu, už za tmy, sestoupíme do Marphy (2 670 m). Sestup byl drsný a skoro necítíme nohy. Výborné jídlo, postel, pivo, to je zasloužená odměna. A navíc dnes začíná nepálský svátek Tihár a v kamenných uličkách opravdu živo.
Ráno se probouzíme do slunečného rána a je nám trochu smutno, protože naše jedenáctidenní putování se blíží ke konci. Zbývá nám do odletu ještě několik dní. Využijeme je k návštěvám hinduistických a budhistických klášterů v Muktináthu a Jhongu. To nám dokresluje celkový obraz o životě místních v údolí řeky Kali Ghandaki. Ležíce mezi vrcholy Annapuren a Dhaulágiri, je údajně nejhlubším údolím na světě.
Trek byl úžasný. Chcete-li si užít Himaláje v jejich klidu, síle a kráse s jedinečnými výhledy, využijte jednu z posledních možností, kdy se zde můžete pohybovat v přítomnosti jen minima turistů! Vřele doporučuji.
Žádné komentáře