Nedávno jsme si udělali takový rychlý výlet do Rakouska. Slavil jsem narozky a nějak jsem se chtěl odloučit od těch všech hovorů a přání, která pak celý den otravují. Moje Míša uznala, že si takhle narozky užiju nejlíp.

Čtvrtek – odjíždíme do Rakouska

Víkend jsme tedy strávili v kaprunském údolí u vodních nádrží Wasserfallboden a Mooserboden s přechodem mezi kaprunskými vrcholy Kitzsteinhorn a Hohe Kammer přes sedlo Hohe Kammerscharte s nejvyšší nadmořskou výškou 2689 m n.m.

No a tehdy jsem ji poprvé spatřil. Věřte, že jsem se zakoukal na první pohled. Grosses Weisbachhorn 3564 m n.m. Už několikrát jsem kolem ní jezdil prstem po mapě, ale teprve pohled na celou její západní stěnu a hřeben, mě začal hnát k výstupu na její vrchol. Míše bylo hned jasné, co se v následujících několika víkendech stane.

A abych byl přesný, netrvalo to ani čtyři dny. Po narozeninovém víkendu hned ve čtvrtek ráno vyjíždíme se Štěpánem znovu směr kaprunské údolí s cílem dosáhnout v pátek vrcholu Weisbachhornu a v sobotu si dát ještě nějaký ten menší vrchol kolem. Počasí má být nejlepší z nejlepších tak není na co čekat.

Aby to hned od začátku bylo zajímavější, volíme trasu podle navigace přes Domažlice. Dále na Furth im Wald, Burghausen, Salzburg. Rovnou říkám, že touto cestou jsme jeli naposled. Radím „volte radši cestu klasicky na Rozvadov, Mnichov, Kufstein, Mittersill. Ušetříte si starosti, objížďky, nervy a spousty nadávek“. Za volant usedám já. Kolega má ještě nějakou práci, a tak se bude věnovat notebooku na zadních sedačkách.

Cesta se nám protáhla

Cesta se nám tak protáhla, že to Štěpánovi nedalo a začal zjišťovat poslední odjezd autobusu ze zastávky Kaprun Kesselfall. Tyto autobusy pendlují mezi údolím a horní přehradou. Autem se tam nedostanete. To se nechává v garážích pod zmíněnou zastávkou. Parkování je zdarma. Každopádně paní od autobusů nám sdělila, že poslední autobus vyjíždí v půl čtvrté. Naše navigace hlásí dojezd třičtvrtě na čtyři. S klidem také sděluje, že když ještě nějaký nahoru pojede určitě nás vezme. Dupu na plyn a Štěpán ze zadních sedaček, visící hlavou do kufru, balí do batohů zbylé věci.

Kroužím autem v patrových garážích a snažím se vyjet do nejvyššího patra, kde to budeme mít nejblíže k zastávce. Štíp stále visí přes sedačku, lítá tam jak hadr na koštěti a křičí že se mu dělá blbě. Brzda, výstup, obout se, batohy na záda. Snad máme vše a klusem k autobusu.

Zastavují kvůli nám poslední autobus

Závora se otvírá a poslední štace busů odjíždí. Paní z pokladny na poslední chvilku zastavuje poslední a říká řidiči, aby nás vzal nahoru. Za vysoké tepovky skáčeme do útrob a padáme na sedačky. Oroseni, uchváceni, ale vezeme se. A proč to vlastně celé podstupujeme? Cesta pěšky k horní přehradě trvá zhruba 5 hodin chůze a vede dosti nezáživnou cestou.

Přečtěte si také

Jaké jídlo si sbalit na cesty? | Affekt blog

Cesta zmíněnou dopravou trvá maximálně třičtvrtě hodiny. První autobus nás vyloží u lanovky Lärchwandschrägaufzug. Na horní stanici opět sedáme do dalšího autobusu, který nás veze na horní hráz.

Jsme tu. Nikde ani noha. Autobus už bude svážet jen personál restaurací. Paní řidička nás ochotně ještě veze přes hráz k vrcholu malého kopce, který dělí hráz (N 47°10.143′, E 12°43.319′). Höhenburg 2108 m n.m. Dál už je to po svých. Konečně!

Máme dva problémy

Po vystoupení ještě přebalujeme batohy, abychom nešli jak vandráci. Tady narážíme na dva problémy. První, Štěpán má tolik jídla, že bude asi dělat zásobovače chaty Heinrich Schwaiger Haus (N 47°9.759′, E 12°44.331′), kam máme namířeno. A druhý problém. Já nechal veškerou vodu a láhve v autě. Ne, dolů opravdu nejdu!

Podívám se na první odpadkový koš v naší blízkosti. No, co vám budu říkat. Nerozmýšlím se ani minutu a už se hrabu v odpadcích. Nacházím dvě malé půllitrové lahve. Vím, že to stačit nebude, a tak o kousek dál hrabu v košíku jen na plasty. Nedá se otevřít tak rukama lovím v útrobách. Nacházím poctivou dvoulitrovku! Jásám jak malý kluk!!! Vodu naberu na druhé straně pod nástupem na chatu. Štěpán mezi tím zabalil proviant. Vyrážíme k chatě!

Ukazatel trasy u přehrady napovídá o čase dvou hodinového výstupu. Plni dobré nálady, že jsme stihli autobus, že máme lahve s vodou a jsme v podstatě čerstvý, si slibujeme, že výstup zabere hodinu a pul maximálně hodinu třičtvrtě. Omyl! Po hodině a půl v kopci uznáváme, že to je jeden z těch vydatných nástupů. Nálada nás ale neopouští. Teplota je stále dobrá. Slunce nám stále svítí do svahu a s věším počtem drobných zastávek, fotíme a vychutnáváme si západ slunce. Jen tak si lze cestu náležitě užít až k chatě Heinrich Schwaiger Haus ve 2802m n.m.

Přesně za dvě hodiny od nástupu jsme na chatě. Rychlá procedura s ubytováním, vybalení věcí a honem do společenské místnosti na večeři, pivko a plánování zítřejšího výstupu na vrchol. Na chatě najdete spousty inspirace, kam se v této oblasti vydat. Od jednodenních výletů až po několika denní přechody těchto krásných hor. Naším plánem je v pátek vystoupat na Weisbachhorn a v sobotu vylézt na dva menší vrcholy Hinterer Bratschenkopf 3413m n.m. a Klockerin 3422m n.m.

Pátek – za nádhernými výhledy z Oberer Fochezkopf

Ranní budíček v půl šesté. Letím udělat ranní hygienu, než se v koupelně nahromadí lidi. Jenže chata už je skoro celá vzhůru. Na pokoji rychle zabalíme vše potřebné, sneseme batohy k východu a v teple jídelny si dáme ještě malou snídani.

Na terase u chaty, dolaďujeme poslední detaily a vyrážíme. Nad chatou v kopci už vidíme lézt lidi s čelovkami. Sakra po cestě určitě chytneme pěknou „Stau“. Není na co čekat. Za chatou se hned nastupuje do krátké zajištěné cesty, která vás dostane nad první skalní úsek. Pak je to o hledání značek a stoupání po suťovisku. Moc se nerozhlížím. Jsem rozespalý, důležité je teď dávat pozor.

Nejen kvůli uklouznutí, ale kvůli padajícímu kamení nebo tomu, abych já něco neuvolnil a neshodil to na lidi pode mnou. Jen co to domyslím, tak nade mnou křičí Štěpán. Do něčeho strčili lezci nad námi a už se nám to kutálí dolů. Je to jak loterie. Kus skály mě mine ve vzdálenosti tak tří metrů. Křičím na ostatní pode mnou. Dvojice kluků také z Česka uhýbá a kámen mizí hluboko pod námi. Jen malé kousky jednoho z nich zasáhly do ruky. Jen tak si pomyslím „Už abychom byli na sněhu, tohle lego mě moc nebaví.“

Na konci tohoto úseku je další kousek zajištěné cest. Vylezeme koutkem k vrcholu a dostáváme se na takovou zasněženou polici. Zde je to jasný. Nazouváme mačky, bereme do rukou cepíny. Pod helmu se se snažím nacpat kapuci od mikiny. Docela tu fouká. Proč kapuci? Ano, protože čepice zůstala na parkovišti v autě.

Za ty výhledy to opravdu stojí

Pokračujeme, čeká nás stoupání po hřebeni z vrcholu Unterer Fochezkopf 2989 m n.m. Hřeben stoupá až k dalšímu vrcholu Oberer Fochezkopf 3159 m n.m. Místy je pěkně exponovaný a jsou z něj po celou dobu parádní výhledy do údolí a na vodní nádrže. Za zády se nám pak tyčí Kitzsteinhorn 3203 m n.m. a za ním se pak rozkládá lyžařské středisko Kaprun, kde jsme byli o víkendu. Jenže to nás nezajímá.

Náš cíl je před námi. Z Oberer Fochezkopfu už jsou vidět pod vrcholem Weisbachhornu závěrečné pasáže. Bude to mít pěkné finále. Sněhu je tu všude taky dost. Po minulém víkendu i něco nasněžilo. Celé krajina je tu už oblečena do krásné bílé přikrývky.

Po 500 metrech se dostáváme k místu kde se stopy rozdělují. Malá zastávka neuškodí a koukáme do mapy, jak si stojíme. Co nás ještě čeká, a hlavně kudy máme jít. Cesta po hřebeni zhruba ješte 150 metrů stoupá a pak lehce traverzuje na jižní stranu kopce. Druhá cesta nastupuje rovnou do traverzu, také na jižní stranu a pak začne stoupat. Tam se zase napojí na první variantu a zbytek už vede po stejné cestě k vrcholu.

Sníh a kameny

Volíme druhou variantu. Dávám se mírně vpravo a za rychlejší chůze pokračujeme čtyři sta metrů traverzem. Jsme ve 3300 m n.m. a na konci traverzu začíná poslední stoupání. Cikcakujeme vzhůru. V některých místech sníh není, a tak mačkami šlapeme na kameny. Občas se ozve to klasické zaskřípání kovu o skálu.

Nacházíme se lehce pod 3400 m n.m. Přichází několika metrová drobná lezecká pasáž, kterou si užíváme. Nad ní se dostáváme na poslední plošinu. Zde se taky zastavujeme a pořizujeme další fotografie. K vrcholu už je to jen kousek. Zdá se nám to celé nějaké rychlé.

Poslední pasáž k vrcholovému kříži už je celá po umrzlém sněhu. Cesta je parádní, je prošlapána od lidí co lezli před námi a stěna začíná mít pěkný sklon. V levé části je vidět kaprunské údolí a na druhou stranu celé srdce národního parku Hohe Tauern v pozadí s nejvyšší horou Rakouska Grossglocknerem.

Kousek před vrcholem se míjíme s tříčlennou skupinkou, kterou jsme viděli ráno s čelovkami nad chatou. Popřejí mám zbytek krásného výšlapu s tím, že si máme vychutnat vrchol. To mi nemusí říkat, už se hrozně těším.

Poslední metry a jsme tam

Poslední metry vedou po kraji hřebene. Před námi už vidíme kříž. Štěpán je na vrcholu první, jsem pár metrů za ním zdržuji se ještě focením. Pak docházím také. Podáváme si ruce, sundáváme batohy a trochu se oblíkáme. Docela to fouká. To je taková jediná vada.

A ten zbytek? Nic dokonalejšího snad není!

Na obloze je skoro vymeteno, viditelnost je obrovská a rozhledy parádní. Chvilku jen tak koukám do všech světových stran. Listujeme také v mapě. Hledáme další okolní velikány nebo aspoň směry, kterými by měli být. Nutno podotknout, že jsme tu také sami. Celý vrchol je jen náš. K tomu to ticho. Dokonalá kombinace všeho.

Na vrcholu strávíme necelých 15 minut. V závěru ještě pořizuji několik fotek. Batohy na záda a vyrážíme stejnou cestou dolů. Postupujeme rychle. Nikdo nás nezdržuje, a tak nasazujeme svižné tempo.

Jsme nazpět před tou malou lezeckou pasáží. Dáváme krátkou pauzu. Kecáme a podivujeme se. Při sestupu jsme prošli kolem dvou týpků bez helem a cepínů na zmrzlém sněhu. Cokoliv uvolněného z té hory jim může pořádně zatopit. Co kdyby třeba ujela noha a člověk by se měl klouzat. Turistickou hůlkou nic neubrzdí. Každopádně jejich hazard.

Vracíme se do traverzu ve 3300 m n.m. a protože máme dobrý čas rozhodujeme o dalším vrcholu. Hinterer Bratschenkopf 3413 m n.m. Z místa, kde se nacházíme to bude hračka. Vycházím tedy do sedla Wielingerscharte. Terén je skoro rovný scházíme pouze nějakých 100 výškových metrů. Ze sedla pak vidíme do stěny Hinterer Bratschenkopfu. Vyšlapaná cesta od týpka, který ji právě teď sešel. Super! Potkáváme se s ním a Štěpán zjišťuje podrobnosti. Týpek je v dobrém rozpoložení. Vrchol je krásný, jen cesta nahoru pro nás bude asi těžší. Sníh už povoluje. Bude to chtít více opatrnosti.

Výstup jde dobře

Přicházíme pod stěnu a rovnou nastupujeme. Výstup jde dobře. Sníh ještě drží, a tak první desítky metrů ukrajujeme docela rychle. Stěna má čtyřiceti procentní stoupání, a tak je i výstup zajímavý. V horních pasážích pak volám na Štěpána za mnou. Sníh tu je více povolený, a tak je nám jasný, že se zde nebudeme dlouho zdržovat.

Po zdolání stěny procházíme pod sedlem Bratschenkopfscharte. Je to vlastně hřbet mezi naším cílem a dalším vrcholem Vorderer Bratschenkopf. My se na hřebenu vydáváme vpravo a k vyššímu bodu.

Na vrcholu nás čeká dřevěný kříž a od něj další parádní výhledy. Samozřejmě, že na údolí a přehrady, ale taky na náš hlavní dnešní cíl, z kterého jsme před chvilkou sešli. I odtud vypadá Grosses Weisbachhorn překrásně. Je to opravdu krásný kopec, který zde v okolí dominuje.

K vrcholu je to už jen kousek

My se zde na vrcholu ještě rychle občerstvíme a rozhodujeme se vyrazit ještě o kousek dál. Máme výborný čas. Terén není nijak těžký. Dle průvodce, kterého jsme viděli na chatě, je to přes sedlo k dalšímu vrcholu jen kousíček. Čas navíc? Zhruba hodina. Zkusíme tedy prásknout ještě třetí vrchol Klockerin s výškou 3422 m n.m. Jestli to vše časově vyjde, jsme zde zpátky kolem dvanácté hodiny a pak už jen šupem dolů pod Weibachhorn a nazpět k chatě.

Rychle scházíme z Hinterer Bratschenkopfu do dalšího sedla s ledovcem Bratschenkopfkees ve 3250 m n.m. Traverzujeme stěnu a scházíme níž. Cesta je dána opět stopami od jiných dobrodruhů. Dnes tu jsme sami. Před námi ani na vrcholku kam vidíme nikdo není.

Pokračujeme přes sníh

Přes sedlo pokračujeme dále k vrcholu Klockerinu. Je to tu jedna velká sněhová planina. Není ani kam koukat. Sníh přede mnou, sníh za mnou. Hlavně na vrchol, takže se soustředím na chůzi a svižnějším tempem začínáme stoupat. Sníh ve stopách je pevný, a tak výstup není nijak obtížný.

Konečně na vrcholu Klockerinu. Shazuji batoh, tahám nějaký proviant a kochám se naším dnes posledním vrcholem. Čeká nás už jen cesta zpět přes sedlo Bratschenkopfscharte. Sice to znamená vylézt ještě jednou do 3378 m n.m., ale nad tím teď nechci přemýšlet. Ted si chci jen vychutnat těch pár minut klidu.

Kocháme se, ale už musíme dolů

Po pauze a kochání se, vyrážíme na cestu zpět. Už nemá cenu se dále zdržovat. Do sedla na ledovec se schází hůře. Sníh povoluje. Jdeme radši ve vyšlapané cestě. Ta nás dovede přímo pod sedlo Bratschenkopfscharte. Poslední výlez dne! Na této straně je sníh stále umrzlejší jak do něj méně svítilo slunce. Volíme variantu přímo vzhůru. Krok za krokem ukrajujeme poslední nastoupané metry.

Sedlo jen přecházíme. Samozřejmě dělám ještě pár fotek. Přes Grosses Weisbachhorn se ženou akorát mraky. Každopádně, cílem je teď slézt tu čtyřiceti stupňovou stěnu. Pak už budeme v klidu. Koukám na hodinky. Přesně poledne. Nejvyšší čas!

Stěnu scházíme stejnou cestou, kterou jsme lezli vzhůru. Nad nejprudším svahem se otáčíme čelem ke stěně a celou ji slézáme. Už je to v některých místech špatné. Některé vyšlapané stupy už se pode mnou bortí. Pomáhám si cepínem, kdyby mi náhodou ujela noha.

Poslední ohlédnutí

Štěpán je dole první, já hned v závěsu. Naposledy se ohlédneme do stěny. Teď už jen vykročit přes ledovec Teufelsmühlkees a sedlo Wielingerscharte do traverzu k naší nástupové cestě, která vedla k Grosses Weisbachhornu. Tam se napojíme na sestupovku a čeká nás už jen cesta k chatě.

Jsme opět na západním hřebenu Weisbachhornu. Sníh je tu mnohem více zmrzlý a tak se schází výborně. Míjíme pár lidí, kteří jdou směrem nahoru. Pouštíme je a pomalu se dostáváme na polici u vrcholu Unterer Fochezkopf. Zde sundáváme mačky a připínáme cepíny na batohy.

Slézáme krátkou zajištěnou cestou do stěny, kde jsme ráno uhýbali létajícím kamenům. Zde chvilku bojujeme v sestupu. Místy je tu ještě sníh, ale nic těžkého to není.

Jsme u první cesty a dáváme si pauzu

Zanedlouho jsme u první zajištěné cesty. Zde dáváme pauzu a čekáme až skupinka lidí před námi z ocelového lana sleze, abychom tam nemuseli zbytečně stepovat. Poslední metry už ukrajujeme za rychlé chůze na terasu chaty.

Na chatě se domlouváme s paní, že zrušíme druhou noc. Sice nás to každého stojí 10 Eur, ale když se nám to dnes povedlo slézt všechno, není důvod zůstávat.

Pak na verandě chaty balíme věci z chaty a batohy. U toho vychutnávám ještě jedno točené pivko i s výhledy, které se tu nabízejí. Jsou vidět všechny tři vrcholy, které jsme dnes navštívili. Celé údolí, do kterého už se vlil dnešní sluneční svit. Je to prostě parádní den, který stál a stojí za dnešní námahu. Nemyslím si, že jsme tu naposled. Jestli někdo bude chtít jet, rád se na tyto vrcholy nebo do údolí opět rád podívám. Teď už jen zbývají ty dvě hodiny chůze zpět k nádržím.  Ač vím, že to budou ještě dvě vydatné hodiny, zážitky z dnešního dne dnes opravdu nic nezkazí.