Aneb jak jsme jako „začátečníci“ dobývali nejvyšší horu Rakouska
Grossglockner je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur. Hora v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon.
V počátku je důležité říci, že nápadů na víkend bylo docela dost. Jura, lezení v Srbsku nebo na Kozelce u Nečtin. Když jsme zjistili, že má být velice krásné počasí, přišel můj lezecký kolega s nápadem na zdolání vrcholu Grossglockneru, nejvyššího kopečku v Rakousku s výškou 3798 m.n.m. Znělo to dobře, takže proč ne?! Kousnutí bohužel přišlo o pár hodin později ještě toho večera, když jsme si začali přeposílat videa lezců, kteří Grossglockner zdolávali lezeckou cestou Stüdlgrat. „Co s tím? Tohle sami asi lajznout nemůžeme jako úplní začátečníci…“. Do hry vstupuje naše kamarádka Mária, která už na Grossglockneru několikrát byla. „Chlapci, lezte to normálkou, i tak vás to bude bavit.“ poradila a nenechala se dlouho přemlouvat, aby jela také.
Ona jako zkušený instruktor, my tenkrát jako začátečníci s vysokohorskou turistikou a lezením v horách.
Den první – pátek – cesta a příjezd
Odjezd z Plzně v pátek po poledni se trochu nevydařil. Mája měla zpožděný vlak a naházení věcí do auta taky zabralo nějakou tu chvilku. Pak ještě zapůjčení chybějícího vybavení v Rockpointu a rozprava s jeho pracovníky, kteří chtěli probrat lezení, zmíněný kopec a jak správně a bezpečně dosáhnout vrcholu. Není třeba více to popisovat. Každopádně zdržení bylo velké a my už tušili, že pod kopec přijedeme ve večerních hodinách, což zas tak velký problém nebyl.
Jak se na Grossglockner dostat?
Cesta do Kals am Grossglockner trvá cca 6 hodin přes Regensburg, Mnichov a Kufstein. V Rakousku se projíždí Felbertaurským tunelem, který je zpoplatněn 11 eury za osobák. Na parkoviště k chatě Lucknerhaus se jede po cestě Kalser Glocknerstrasse, která je také zpoplatněna. Na víkend Vás to vyjde na 14 eur. Po 6 hodinách v autě se dostanete na parkoviště k Lucknerhaus.
Na výlet se může hodit
Odtud vyráží horolezci k vrcholu, pokud jdou „normálkou“ nebo chtějí lézt cestu Stüdlgrat. Ač by se na parkovišti spát nemělo, nejde to jinak, když dorazíte až před půlnocí. Vaříme pozdní večeři a připravujeme vybavení na zítřejší ráno a první úsek cesty k chatě Stüdlhütte. U večeře se kámoš trochu otrkává a začíná nás přemlouvat, abychom lezli jinou cestu než „normálku“. Nakonec a zaplaťpánbůh zůstáváme u prvního plánu, protože jsme si to sem hlavně přijeli užít, a ne zbytečně riskovat. Poslední tečkou dne je už jen naprosto famózní noční obloha. Jdeme spát a těšíme se na další den.
Den druhý – sobota – Stüdlehütte Winterraum a ledovec Teischnitzkees
Ten pocit, když se ráno v šest hodin probudíte s obličejem přilepeným k pneumatice je prostě k nezaplacení. Neměl jsem si lehat tak blízko k autu. O hodinu dřív mě málem ještě pošlapala Mája, když lezla z auta. Každopádně šumění alpské řeky vám vykouzlí úsměv i na nepříjemně otlačené tváři. Pak pootevřete oči, kouknete na luxusní kopce a skály, které vás obklopují – paráda! Teď ještě, jak jsou na tom ti dva. Mája zamknutá v autě a kolega za autem na ušlé nafukovačce. „Bude asi pěkně rozlámaný…“ usoudíme s Májou. Po chvilce snídáme, balíme a prvním cílem je chata Lucknerhütte.
Vycházíme z parkoviště a jdeme po cestě Glor-Berg k chatě, která je v nadmořské výšce 2220 m.n.m. Vede sem krásná prašná široká silnice, jež slouží k zásobování chat Erzherzog-Johnann-Hütte a Stüdlhütte, kam máme namířeno. Za chatou už je jen pěšinka, která se táhne bůhví kam do kopce, a my se můžeme jen nechat překvapit, jaké krásné výhledy nám nabídne. Z parkoviště je to cca pět kilometrů, pomalou chůzí dvě a půl hodiny. Nechvátáme, máme celý den.
Dorážíme na chatu Stüdlhütte ve 2801 m.n.m.
Cesta k této chatě je bezproblémová, dobře značená a díky zástupů lidí i patrná. Vzhledem ke krásnému počasí, dáváme oběd a rozhodujeme se, že se odpoledne půjdeme projít na ledovec Teischnitzkees, který je nad chatou hned u nástupu cesty Stüdlgrat. Vystoupáme do zhruba 3150 m.n.m., zkoušíme si pohyb po ledovci a simulovanou záchranu z trhliny. Zde nastává první „ohrožení“ na životě.
DCIM100GOPROGOPR2200. DCIM100GOPROGOPR2289. 
Kolega skočil na kraji ledovce do příkrého svahu (nebudu psát okrajové trhliny, protože to byl spíše sněhový svah a nebyl nijak nebezpečný, na ukázku výborný). Zalehávám cepín, abych ubrzdil pád. To se povedlo. Mája buduje kotevní bod. Já ležím na cepínu a sluním se. Kolega to má horší, když ho začínáme vytahovat, cepín v kotevním bodě se rozhodl trochu povolit a zachraňovaný kolega propadá o kousek hlouběji. Nejenže prodělal málem srdeční zástavu, ale taky tam dole začal pěkně mrznout. Každopádně systém kladky a prusíků je jasný, a tak ho tam dole moc dlouho netrápíme. Nutno podotknout, že od tohoto prvního pokusu o simulovanou záchranu už jsme společně nacvičili a vyzkoušeli několik variant záchrany a já to mohu doporučit i ostatním lezcům. Teorie je jedna část, praxe druhá.
Na výlet se může hodit
Zpět do chaty
Sestup k chatě je pak už rychlý. Večer jdeme brzo spát, abychom byli na ráno dost čilí. K mé smůle se mi to nějak nepovedlo. Spali jsme ve Winterraumu. O půl noci jsem se probudil a nemohl zabrat, v chatě bylo na mě strašné horko a vydýcháno. Jo, na ploše 150x50cm se prostě nevyspím. Nechápu, jak se tam ti dva mohli naskládat. Na Winterraumu pro 16 lidí nás bylo asi o polovinu více. Nejspíš to krásné počasí přilákalo spoustu lidí. Radši péřový spacák a spát venku. Zjistil jsem, že v kuchyni je volný celý stůl a čerstvý vzduch, což mi zajistilo pár hodin spánku.
Den třetí – Grossglockner
Je to tu! Jdeme na to! Hodinky oznamují pátou ranní. Probouzím se v kuchyni na jídelním stole. Vstáváme! Během chvilky se kuchyňka plní ostatními horolezci. Pouští se vařiče, dělá se čaj a nikdo se snaží nezdržovat – už chtějí být na cestě. My vycházíme před tři čtvrtě na šest z Winterraumu a po pár desítkách minut nastupujeme na ledovec Ködnitzkees po vyšlapané cestě. Stoupání jde dobře, firn je pevný, mačky se do něj pěkně zakusují, a tak můžeme rozjímat nad úžasným východem slunce. Když dorazíme pod chatu Erzherzog-Johann-Hütte, slunce akorát začíná vystupovat v dálce nad hřebeny. Nepopsatelný, úžasný a dechberoucí zážitek. Nezdržujeme se, k výše zmíněné chatě nás čeká pár zajištěných úseků lanem, není třeba žádného ferratového setu, převýšení je kolem sta metrů. Rychlá svačina a míříme k vrcholu, zbývá nám 400 výškových metrů. Postup přes firnový hřeben a příkrý ledovcový svah Glocknerleitl (sklon 35 stupňů) na začátek skály jde velice dobře. Dále postupujeme kolem kovových tyčí, s možností zajištění se, vzhůru na Kleinglockner.
.
Dolů podél ocelového lana do sedla mezi velkým a malým Glocknerem. Pokud je na těchto vrcholech moc lidí, je tohle sedlo mezi oběma vrcholy opravdu kritické místo! Je dobré jít postupně a jistit se lanem. Když koukáte v tom sedle do Pallaviciho kuloáru, je to fakt hodně exponované (viz foto). Vrchol už byl třešničkou na dortu. Jednoduše nádhera. Kocháme se úžasnými výhledy, svačíme, fotíme vrcholovou fotku a pak sestupujeme dolů.
Sestup
Při sestupu volíme trasu Mürztaler Steig 712A, která vede pod chatou Erzherzog-Johann-Hütte a zajištěnou cestou na ledovci, takže se ho jen mírně dotýká. V tak krásném slunném dni nechceme na ledovci riskovat, teplota už lezla vzhůru. Cestu na parkoviště nevnímám a jen si užívám výhledy, které si snažím uložit do paměti.
Žádné komentáře