Ortler nebo také Ortles je nejvyšší hora pohoří Ortles. Nachází se v Italské provincii Jižní Tyrolsko v západní části pohoří. V hřebení Cattena di Zebrú. Ortler je také nejvyšším vrcholem Tyrolska.

Ortler je často navštěvovaná hora. Na jeho vrchol vede několik cest. Ty nejznámější jsou normálka a Hintergrat. Normálkou je to těžká vysokohorská a ledovcová túra. V této cestě se nachází jeden úsek v hřebeni Tabaretta. Je to zde zabezpečené řetězy a pak následuje jeden lezecký úsek obtížnosti UIAA II až III. Pokud se chceme vydat na Ortler lezeckou cestou bude to určitě výstup jihovýchodním hřebenem Hintergrat. Oficiální hodnocení je III. UIAA / AD s ledovými pasážemi 40 až 55°. V jednom místě je obtížnost IV. UIAA. Délka výstupu je cca 6 hodin k vrcholu. A pokud chceme přitvrdit tak je zde ještě severní stěna, která má několik variant.

Kolem hory je několik horských chat a bivaků jako je například Payer Hütte, Tabarettahütte, Hintergrat Hütte a bivaky Stella Alpina a Lombardi.

Náš lezecký výstup na tuto krásnou horu jsme si naplánovali přes chatHintergrat Hütteu  (N 46°30.094, E 10°35.001) a jihovýchodní hřeben Hintergrat (N 46°30.308, E 10°33.551).

Sestavili jsme skupinku šesti lidí. Dva Danové, Michal, Kuba, David a já. Abychom se vešli, jedeme dvěma auty. Materiálu potáhneme docela dost. 

Sobota

Sobotní ranní odjezd v brzkých hodinách je prostě zničující. Ale za střídání řidičů se to dá. Zbytek si ulevil tím, že jsme vyrazili v pátek na večer a přespali jsme v Rakousku kousek od Ehrwaldu. Nečekejte žádný komfort, prostě jsme v noci zalehli v noci do spacáků  u silnice za autem. Ráno jsme pak pokračovali do cílové destinace Sulden (N 46°31.644′, E 10°35.209), kde jsme měli sraz se zbytkem.

Jinak trasa z naší Plzně vede opět klasicky na Mnichov, Ehrwald, Imst, Nauders, italské městečko Glurns a pak přímo do Suldenu. Vcelku trasa zabere zhruba šest a půl hodiny jízdy autem, dle provozu.  

My přijíždíme zhruba v jedenáct dopoledne pod lanovku Seilbahn Sulden na parkoviště (N 46°30.879, E 10°35.813). Poplatek se zde neplatí.

Protože máme vcelku čas, tak si připravujeme v klidu věci a rozhodli jsme se skočit ještě na polévku do místní restaurace u lanovky. pak se pomalu vydáváme na cestu, aby nás mohla druhá polovina dojít po cestě k chatě Hintergrat Hütte.

Vydáváme se na cestu

Trasa začíná hned za parkovištěm na cestě zvané Madritsch (N 46°30.789, E 10°35.752). Široká prašná cesta nás vede údolím řeky Suldenbach. Po kilometru se pak dostáváme do serpentýn, kde nám ukazatel jasně udává směr již po turistické trase 2A Hans-Erti-Weg (N 46°30.286, E 10°35.758). Odbočujeme  tedy na úzkou, dá se říci, horskou pěšinu a pokračujeme ke krásné visuté lávce Ponte Sospeso nad vodopádem zmíněné řeky (N 46°30.237, E 10°35.738). Dále cesta nabírá na stoupání až do nadmořské výšky 2180 m n.m. kde nás rozcestník navádí k chatě.

K chatě je to ještě tak hodina a půl chůze. Jde se v klídku a je čas na klábosení a focení téhle úžasné krajiny. Jsou tu úseky kdy terén nabírá na stoupání, ale je to pohodová cesta a krásný výšlap. Ve 2600 m n.m. se vychází ze žlebu a otevírá se před námi celý hřeben i s naším zítřejším cílem. Prochází se kolem jednoho malého jezírka k většímu s názvem Oberer Gratsee (N 46°30.032, E 10°34.978). Taky za takovým skalním přepadem už se objevuje náš dnešní cíl horská chata Hintergrat Hütte. 

Skládáme batohy s vybavením k venkovnímu stolu a dáváme si malé občerstvení. Člověk se rychle rozsedí, ale ještě jsme se shodli, že by bylo dobré jít se podívat na náš zítřejší nástup do cesty k vrcholu. Materiál už odkládáme v chatě na domluveném pokoji a nalehko jdeme pod stenu Ortleru po cestě Gletsherweg až k rozcestníku na lezeckou cestu Hintergrat (N 46°29.962, E 10°34.385). Probereme a zhodnotíme terén v kterém se budeme za několik hodin pohybovat za tmy s čelovkami. Aspoň si uděláme přehled.

Jakmile zapadlo slunce začala se dělat zima. Dál nemá cenu zde otálet. Jdeme na chatu čeká nás večeře a pak rychle spát.

Neděle

Budíky budí celou chatu, která se přesouvá do společenské místnosti na snídani. Je to docela šrumec. Také to znamená, že ve stěně bude pěkně plno. Chce to vyrazit co nejdříve.

Venku na verandě a u venkovních laviček už se dávají dohromady jednotlivé skupiny lezců a postupně odcházejí pod stěnu. Vyrážíme také a snažíme se už od začátku předběhnout pomalejší skupiny, aby se nestalo, že nás budou zdržovat při lezení. To se z části daří. 

Sněhu moc není

Nastupujeme nad rozcestníkem z Gletscherweg po kamenité moréně k prvnímu nepříjemnému místu. Rozsypané kamení a vyšlapaná cesta. Kamení se pod nohama pohybuje a chce si to dát pozor, kam se šlape. Nad tímto bez mála stometrovým úsekem se svah pokládá a jde se mnohem příjemněji. Je před námi žlab, kde je prý normálně dost sněhu.

My máme štěstí, letošní rok byl na sněhovou pokrývku horší a tak se dá jít čistě v botách jen po malé vrstvě sněhu. Nikam se neboříme a výstup je poměrně rychlý. Zde se i naše šestičlenná skupina rozdělí na dvě lezecká družstva. Nad sněhovým polem, na konci žlabu už se začíná přecházet do skalnatého terénu (N 46°30.209, E 10°33.700). Musíme máknout. Dle průvodců je dobré být včas na vyhlídkovém místě (N 46°30.308′, E 10°33.553′). 

Je něco málo před šestou ranní a začínají se do nás opírat první sluneční paprsky. Chce se to tu na chvilku zastavit, protože tohle za to rozhodně stojí. Těch pár minut na vyhlídce už oželíme, protože tohle je snad jeden z nejkrásnějších východů slunce co jsem v horách viděl. Pod vyhlídkovým místem je celé údolí Suldental. Není vidět úplně, leží nad ním mraky z kterých vystupují vrcholy z druhé strany údolí. Je to třeba Cima Vertana se svými 3545 m n.m. Slunce se dere nad vrcholy velice rychle a tak se během chvíle opře do naší stěny. 

Obtížnost je čím dál větší

My se otáčíme s Danem a Kamilem zpět k našemu pokračování a vyrážíme přes sněhové pole Oberes Knott (N 46°30.363′, E 10°33.273′) k další lezecké pasáži. Žádné trhliny tu nejsou a cesta už je před námi našlápnutá. Jakmile dojdeme k dalšímu skalnatému stupni začneme lézt. Terén nabírá na obtížnosti. Musíme dolézt k takové skalnaté věži jménem Signalkopf 3725 m n.m. To se po desítkách minut daří.

Zde narážíme na frontu před námi. Je zde místo kde je pár fixních jištění a lezci se zde dojišťují. Spousta jich začíná hned u prvního kruhu a tak musíme počkat. Jakmile se dostane řada na nás, sestupujeme pod věží z levé strany směrem k vrcholu. Nacházíme další fixní bod. Zde se tedy zajistíme. Neříkám, že by to nešlo přeběhnout bez jištění, ale takovou dobu nám to zase nezabere a taky kvůli tomu, že je před námi ta fronta. Nacházíme se totiž před nejtěžší pasáží cesty. A tedy ten 4 UIAA lezecký výšvih (N 46°30.511′, E 10°32.923′).

Stojíme na úzkém hřebeni a koukáme jak ostatní lezou tři metry vysoký otevřený kout. Dvěma slovy „velká tragédie“… Mezi tím tu vystojíme důlek. Když na nás přijde řada, lezu první. Drobným rozporem nastoupám přes metr ke spárce na levačku, chytnu pravou bočák, stavím to do nohou, ruce se uvolňují, plácám polici s řetězem dva kroky a jsem tam. Kluci jdou hned za mnou, pro jistotu je jistím. Jakmile to odlezeme, dostáváme se k dalšímu sněhovému poli se slušným sklonem. 

A teď se musíme kousnout

Řekl bych, že spíše je tohle to to nejtěžší místo. Sice se jde po vyšlapaných schodech, ale i tak bych z toho nechtěl vypadnout. To by totiž bylo horší než z toho otevřeného koutu. Na konci tohoto „schodišťového výstupu“ nás čeká poslední skalní úsek. Opět se tvoří fronta a tak se snažíme předběhnout. Lze se strašně pomalu. Někteří už nás pouští sami. Odpočívají a je vidět, že toho mají plné zuby. Borec přede mnou si dokonce dal cepín mezi záda a batoh a jak si chtěli odpočinout a sundal batoh, tak se cepín odporoučel kolem nás někam kamsi hluboko dolů do stěny. Jo, není nad to mít vše zajištěné.

Každopádně tohle byla poslední kapka, lezu stěnou vedle pomalých lezců využívám nýtů nebo i jejich presek, které procvakávám mými. Ano, není to zrovna metodické. Využívám také smyce a obhazuji je kolem skalních výstupků. Pálíme to rovnou nahoru. Vrchol je pár desítek metrů před námi. Před vrcholem už je to zadarmo, ale za to hezky exponované.    

Jsme na vrcholu!

Vrchol! Konečně no a jinak není nic vidět. Celý je zahalen v mracích, nevidíme nic, jen kus ledovce pod námi. Vyfotíme si s klukama aspoň vrcholovou fotku. Přebalíme batohy, něco sníme a nasadíme mačky. Navázání provedeme o pár desítek metrů níž na ledovci. Sestoupíme po hřebenu asi 70 metrů od vrcholu, kudy vede normálka k vrcholu (N 46°30.489′, E 10°32.676′). Navážeme se a hned vyrážíme po vyšlapané trase dolů. O padesát metrů níže se počasí umoudří a mraky ustoupí. Konečně je vidět. Cestou dolu tedy pořizujeme další krásné snímky, ale moc nezastavujeme. Ledovec Oberer Ortler Ferner bude ještě dost dlouhý. 

Nad bivakem Bivacco Lombardi (N 46°31.108′, E 10°32.472′) přecházíme několik nikterak velkých trhlin. Dlouhý krok stačí. Nad tím bivakem se odbočuje vpravo a schází se mezi skalní stěnou Felsrinne (N 46°31.085′, E 10°32.457′) a Bärenlochem (N 46°31.063′, E 10°32.374′). Sestup má docela sklon a voda tekoucí pod sněhem moc nepomůže když se propadnete. Pak se ledovec narovná a trasa nás zavede do místa, kde z ledovce vystoupíme. Toto místo je traverzem ve skále, které je zajištěné řetězy (N 46°31.211′, E 10°32.381′). Zabalit mačky. Smotali jsme si i lano, ale to nedělejte o kousek dál ho budete potřebovat.

Jakmile sestoupíte z ferraty, dostanete se na skalní plato. Když budete mít štěstí, rychle slaníte skalní schod a nebo budete čekat jako my než odlezou slabší a vysílenější kusy. Místo je zase zajištěno nýty a slaňovacími oky.

Ještě 2 hodiny před námi

Slaňuje se zhruba 6 metrů skály. Teď už nastává ta chvíle zabalit i lano a vydat se po svých do míst na trase pod názvem Kettenwand. Opět je to místo zajištěno řetězy. Nejistíme se, slézá se to dobře, ale je to výška, o tom žádná. Dále nás čeká sedlo (N 46°31.335′, E 10°32.518′), pak krátký výstup pak opět sestup a zase sedlo (N 46°31.416′, E 10°32.536′). Cesta stále pokračuje po trase č. 4. to číslo nikde nenajdete, jen občas nějakou tu značku nakreslenou na kameni. Trasa vede pak vrcholem Tabarettaspitze s 3128 m n. m. Vrchol se obchází zleva. Pak už nás čeká jen pár metrů vzhůru do takového průsmyku (N 46°31.529′, E 10°32.483′). jakmile jím prolezeme spatříme chatu Payerhütte (N 46°31.662′, E 10°32.605′). K ní je to 5 minut rychlé chůze. A co nás čeká na chatě? No jedno vítězné, teda ne tak docela. Jsou před námi ještě tak dvě hodiny sestupu.

Po drobném odpočinku se vydáváme dále. Procházíme sedlem Passo della Tabaretta ve 2903 m n.m. (N 46°31.842′, E 10°32.531′) dále pak přes dřevěný můstek až k sedlu Forcella dell´Orso ( N 46°32.107′, E 10°32.487′). Přiznám se popisuji tak rychle, jak jsem šel. Výhledy jsou sice stále dokonalé, pár fotek si cestou dolů pořizuji, ale vzhledem k přívětivému terénu spíše chvátám dolů. A nejen já, ale i kluci. Máme mezi sebou sice mezery, ale vidíme na sebe. nehledě na to je tu milion dalších lidí mířících ještě na chatu Payerhütte.

Pomník obětem nám připomene to důležité

My přibíháme k chatě Tabarettahütte ve 2550 m n. m. Zde na terase se převlékám do kraťasů. Rychlé občerstvení a dále do sestupu vyznačenou a vyšlapanou trasou č. 4. Pod chatou na rozcestníku nacházím ještě pomník obětem Severní stěny a výstupu na Ortler (N 46°31.646′, E 10°33.242′). Chvilku postojím. Položím ruku na kámen na kterém jsou fotografie a datumy lezců, kteří mezi námi už nejsou. Mlčky pozdravím a podívám se na tu krásnou stěnu (N 46°30.751′, E 10°32.739′), která se jim stala osudnou. Možná jsme blázni, možná riskujeme a hazardujeme, ale jedno víme určitě. Žijeme tím, žijeme pro ty krásné okamžiky v horách a skvělé pocity svobody, které nám tyto výstupy umožnují. Prolítne mi hlavou rozloučení „Nebudu vás kluci zdržovat, asi někde nahoře společně lezete“. Mlčky odcházím a nechávám za sebou celou horu a tento skvělý výstup. Třeba se zase někdy vrátím. 

Moje trasa pokračuje dále po trase do údolí vyznačenou cestou až do údolí Suldental. Tady už spíše sprintuji. Za první skupinou našich až na parkoviště (N 46°31.474′, E 10°35.351′). Zde se setkáváme u aut. Vybalujeme vyprávíme si a čekáme na dva opozdilce. Pak už jen naskáčeme do vozidel a míříme zpět domů.

V hlavě si po chvilkách promítám celé dva krásné dny strávené v nádherných italských horách v pohoří Ortleru. Pokud budete mít možnost neváhejte tento krásný výstup uskutečnit. Odnesete si krásné zážitky a úžasný sportovní výkon, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. A nezapomeňte, užívejte si hory dokud to jde.