Na jihovýchodě Bavorska se v národním parku Berchtesgaden mezi městy Schönau am Königssee a Ramsau bei Berchtesgarden nachází skalní masiv Watzmann. Nachází se zde třetí nejvyšší hora Německa. Východní stěna této hory je nejvyšší skalní stěnou Východních Alp s převýšením 1800 metrů. Vyhlídka z této stěny je impozantní, o tom ale více v článku.

O vylezení Watzmanna a traverz všech jeho vrcholů po hřebeni jsme začali uvažovat už před rokem. Tehdy jsme zde navštívili s přítelkyněmi národní park Berchtesgarden a přilehlá městečka. Pohledy na tento masív nás nenechaly klidnými, a proto jsme se po roce vrátili, abychom slezli celý hřeben.

Den první – jezero Königssee, ferrata Grünstein a večerní nástup k horské chatě Watzmannhaus

Plán byl prostý. V pátek před víkendem byli ještě nějaké neodkladné věci, a proto jsme odjížděli v sobotu ráno. Do Berchtesgardenu jsme vyjeli z Plzně směr Cham, Straubing, Eggenfelden, Burghausen, Bad Reichenhall. Cestu jsme volili bez placených úseků s délkou více jak tři sta kilometrů s časem kolem 4 hodin. Ve městě se dal samozřejmě nakoupit všelijaký proviant. Bylo kolem jedné hodiny, a protože jsme opět jeli v našem složení já a můj parťák, nezdržovali jsme se zbytečnými zastávkami a hnali jsme na parkoviště (GPS N 47°35.250, E 12°59.190) k jezeru Königssee, které je kousek od nástupu na ferratu Grünstein.

Když jsme si měli užít víkend, tak i s nějakým tím rozehřátím na „sportovní“ ferratě. Ta je v obtížnosti B/C s variantami D-E. Převýšení kolem čtyři sta metrů, nástupem kolem třiceti minut. V našem případě to bylo čtyřicet pět minut minimálně, neboť bylo extrémní horko. Od parkoviště vzhůru kolem bobové dráhy, pak po štěrkové cestě přímo k ceduli s mapou ferraty a možných variant. Na nic jsme nečekali a hurá na to. Lezení je to příjemné, rychlé. Na začátku jsme dali těžší variantu a dařilo se nám v lehkých pasážích A/B předbíhat pomalejší lezce. Bylo fakt pořádné horko a slunce se dost opíralo do stěny. Triko jsem propotil ihned a mrzelo mě, že jsem šel na lehko pouze s ferratovým setem a helmou. Grünstein se svou výškou 1304 m n.m. je velice hezký a jsou z něj krásné výhledy do údolí Schönau am Königssee. Sestup nám trval něco kolem hodiny, protože vidina koupání v jezeře byla dost silná.

Odpoledne

Odpoledne už jsme jen odpočívali, prošli samotné městečko Königssee a pak nastal čas k přesunu na parkoviště (N 47°36.167, E 12°55.411) a k nástupní cestě na celý hřeben. Parkoviště je placené a za dva dny zaplatíte 7 Eur. Nic jiného nezbývá. Nechávat někde zastrčené auto by se nemuselo kvůli možnému odtahu vyplatit. Tak jsme tedy u auta zabalili věci, vše zkontrolovali a vydali se směrem k chatě Watzmannhaus po turistické cestě AV Weg 441. Cesta dle ukazatelů trvá 4 hodiny, ale vzhledem k tomu, že se nám začalo stmívat, tak jsme šlápli do tempa a vystoupali k chatě za dvě a půl hodiny. Cesta 441 vede nejdřív lesem, na krásné louky u rozcestníku Abzweig Schönau a pak kolem spodní stanice zásobovací lanovky k naší cílové chatě. Zde bylo dost prostoru vyřešit s kolegou spaní, protože každý náš výlet za lezením je a byl vždy něčím okořeněný.

Kde budeme spát?

Vrátím se teď nyní na chvilku na začátek našeho výletu. Snažili jsme se zajistit spaní na chatě, bohužel oficiální stránky uváděly, že je chata celá obsazená, tak jsme se připravili na spaní venku někde poblíž. Pro případ jsme si nesli i spacáky a péřovky. Každopádně, když už jsme se objevili u chaty, ze tmy k nám přistoupil klučina, taky Čech. Spal ve spacáku před chatou a vyprávěl nám svoji cestu. Šli jsme ji obráceně a snažili se zapamatovat každé slovo, které nám řekl. Povídal o krásném počasí, horku,… byl jsem napjatý, protože jsem chtěl, aby nám to taky klaplo. Rozloučili jsme se a my se doplahočili na chatu, kde jsme zjistili, že pro nás nějaká lůžka mají. Konečně jsem mohl využít  Alpenverein[1]. Po krátké rozpravě s obsluhou jsem se konečně uložil aspoň k pěti hodinovému spánku. Což se nedalo říct o kolegovi, který se každou chvilku převracel a nemohl zabrat. Prý to byla pekelná noc. Nevím, spal jsem jak poleno.

[1] Více informací o výhodách členství najdete na stránce https://alpenverein.cz/.

Den druhý – cesta přes hřeben Watzmann a sestup stezkou Wimbachgries

Probudil jsem se za skřípotu dveří, když pokoj opouštěl rakouský pár. Koukal jsem na hodinky. Dvě minuty před čtvrtou. I na ty dvě minuty jsem zavřel ještě oči. Dvě minuty utekli nějak moc rychle a i hodinky už mi naznačovaly, abych slezl z palandy a začal fungovat. U východu z chaty jsem ještě vykoukl a zjistil, že venku pěkně foukalo, takže následovalo ještě „přezbrojení“ v podobě větrovek a čepic. Konečně jsme mohli vyrazit.

Hocheck s 2651 m n. m

První cíl v traverzu byl vrchol Hocheck s 2651 m n. m. Z Watzmannhausu to bylo cca 700 výškových metrů, a protože terén byl docela prudký a kamenitý, zabralo nám to na vrchol skoro dvě a půl hodiny. Ono, než se to tělo rozhýbalo… Pak jsme taky občas hledali cestu…  V šest hodin ráno jsme stáli na vrcholu. Něco jsme snědli, vyměnili trička, vlezli jsme do sedáků a připravili si ferratové sety. Stálo za to ještě chvilku počkat, protože i přes to, že dost foukalo, byl vidět luxusní východ slunce. Na vrcholu Hochecku je Winterraum, který byl pěkně narvaný. Minuli jsme roztomilou dřevěnou boudu plnou Němců a Rakušanů, a vydali se vstříc dalšímu vrcholu. A už jsme konečně očekávali nějaká ta exponovaná místa.

Šlo to docela rychle, v tomto traverzu vlastně žádná ferrata nebyla. Byla zde na pár místech fixní ocelová lana, kterých se lze přidržet, ale připravené ferratové sety jsme nepotřebovali, i když pro jistotu jsme si je raději nechali. Místy už to bylo velice krásné, a jak slunce pomalu stoupalo, rozsvěcovalo další vrcholy kolem celého Watzmanna. Na druhý vrchol nám to zabralo pouhých 55 minut a stáli jsme u vrcholového kříže Watzmann-Mittelspitze 2713 m n. m. Dali jsme další malou občerstvovačku a rozhlíželi jsme se za sebe po dalších lezcích. 

Jdeme dál

Bylo to dobré, měli jsme před sebou prázdno a za námi v dáli bylo pár postav. Rozhodli jsme se pokračovat dál i přes to, že jsme měli krásnou časovou rezervu. Místa, která se dala v poklidu jít, střídalo více úžasných exponovaných míst doprovázených lezením i III. stupně obtížnosti UIAA. A pak se objevil zhruba 40 m přelez ostrého hřebene, odkud se krásně fotila ta naše „hřebenová“ fotka. Bylo neuvěřitelné stát na 40 cm rádoby rovné skály a vidět pod sebou těch zmiňovaných 1800 m stěny. Famózní pohled. Umocnilo to ještě jezero Königssee, které se pod touto stěnou rozkládá. V dáli za jezerem je ještě malé jezero Obersee. V tu chvíli jsem vzpomínal, jak jsme tam spolu s přítelkyní před rokem procházeli ke krásnému vodopádu Röthbachfall a při cestě zpět se stavili právě u Obersee v občerstvení na jedno úžasně vychlazené pivo a čekala nás plavba zpět do města. Každopádně v tu chvíli jsem se musel soustředit na každý další pohyb, protože traverz přitvrzoval a zbýval poslední vrchol.

Pokračovali jsme dále po značkách a sledovali, jak se poslední vrchol blíží k nám. Tedy, spíš my k němu. O další hodinu a čtvrt jsme společně zazvonili na zvonek zavěšený na vrcholovém kříži Watzmann-Südspitze. Už nás čekala jen cesta dolů, proto jsme se rozhodli setrvat aspoň půlhodinku a pokochat se všemi směry do okolí. Kouknout do mapy a mrknout na jaký další vrchol se v budoucnu vypravíme. Snědli jsme poslední zbytky jídla a energetických tyčinek. Slunce hřálo jako o závod, takže jsem stihl ještě vysušit obě trička. Začali nás dohánět další lezci a tak jsme se rozhodli jim na vrcholku udělat místo a vydali jsme se na cestu z vrcholu do údolí Wimbachu.

Cesta dolů aneb když je kilometr delší, než si myslíte

Už při prvních metrech nám hora chtěla zřejmě říct, že vyhráno nemáme a nebude to zadarmo. Měla pravdu. Sestup by se dal rozdělit do tří částí, kdy první úsek byl po skalních prazích, občas zajištěn fixním ocelovým lanem, a kde jsme museli zapojit všechny končetiny. Zde se ještě slézalo dobře. Únava už v tom také hrála nějakou tu roli, takže si člověk musel dávat pozor, ale nebylo zde nic, co by bylo extra nebezpečné. Pod skalnatým úsekem jsme se dostali do suťového svahu a zde už přišel problém. Terén byl prudký a nám to občas prostě začalo klouzat. Začali se ozývat nohy a konec byl v nedohlednu. Stáli jsme na nestabilních kamenech a každým krokem jsme se snažili přiblížit malé krásně zelené louce pod námi a doufali jsme, že už bude konec tohoto utrpení. Ten úsek byl zhruba kilometr dlouhý. Přišlo nám to jako věčnost, noha střídala nohu. Stehna, lýtka, kotníky se začaly pomalu připomínat a vy jste věděli, že jedinou možností je stále jít. Po této části jsme se dostali na zmíněnou louku, která se nacházela zhruba v 1800 m. n. m. Je tam možnost doplnit vodu. Potkali jsme kamzíky, kteří nás měli jak se říká „na háku“. Odpočinuli jsme si a pustili se do posledního úseku sestupu do údolí Wimbachu. Nejprudší pasáže byly zajištěny řetězy a cesta se táhla přes kameny a kořeny. Bylo už to mnohem pohodlnější než nad loukou. Po další hodině chůze jsme se konečně dostali do údolí. Celé je zaneseno sutí z okolních hor, cesta už se ale narovnala a my začali nabírat tempo k chatě Wimbachgrieshütte. Chatu jsem si velice dobře pamatoval, hrozně se mi líbila. Měli otevřeno a tak byla i možnost se občerstvit. Od chaty nás vedla široká štěrková cesta, která trvala na parkoviště k autu další tři hodiny. Soutěska vás vede krásnými scenériemi, prý je to nejkrásnější v Bavorsku. Nevím, jestli to bylo někde napsáno, ale za mou maličkost to mohu doporučit každému, kdo se do těchto končin pojede podívat ať už za lezením, nebo si sem přijde dát celodenní výlet a vidět tuhle neskutečnou krásu.

Řeka Ramsauer Ache

Po třech hodinách chůze jsem stál bos v úžasně studené řece Ramsauer Ache a chladil chodidla, která si to po tomto  zážitku zasloužila. Usrkával jsem kakaové mléko a vzhlížel jsem k vrcholům Watzmanna. Byl to skvělý nápad? Stálo to za to? Jednoznačně! Celé pohoří je svou rozlohou monumentální a je neskutečné, že se dá celé přelézt i v tak krátkém čase. Z tohoto turisticko-lezeckého výletu jsem si odvezl mnoho zážitků, nádherných výhledů a zkušeností, které budu mít ještě dlouho vryté do paměti. 

Fotogalerie