Výlet do Malajsie a Indonésie jsme začali plánovat už v březnu 2019. Už od začátku jsme brali velký důraz na to, abychom vybrali aspoň pár potápěčských destinací. Už během přípravy bylo jasné, že Bali bude pro potápění to pravé. Malajsii jsme připravovali také, ale nakonec z ní sešlo, kvůli nabitému programu. Taky nás odradilo to, že na ostrově Langkawi jsme podle internetu moc informací o potápění nenašli. Asi se tam moc nepotápí.

Cestu jsme měli absolvovat na začátku ve čtyřech. V naší oblíbené sestavě Já, Míša, Štěpán a Petra. Postupem jsme přibrali ještě kámošku Lucku a těsně před odletem se přidala ještě Štěpánovo mamka a její přítel. Dobrá sestavička. Bohužel mojí Míše to kvůli nové práci před odletem neklaplo. Dosti mě to mrzelo už před odletem a během celého výletu. Rozhodl jsem se proto, že to celé zasvětím potápění.

Bali – Nusa Penida

Večer před odjezdem jsme se seznámili v Dive Resortu v Tulambenu s jedním potápěčem, který měl z letiště vypůjčené auto. Nabídl se, že nás hodí do města Padangbai k přístavu (S 8°32.003′, E 115°30.535′). Odtud pak pojedeme lodí na Nusa Penida do přístavu Sampalan (S 8°40.361′, E 115°33.236′). Parádně to do sebe vše zapadá a plán na zítřek je připraven. Ještě budeme muset po cestě vyřešit přes www.booking.com ubytování, ale to už takový problém nebude.

Ráno vyrážíme na cestu. V autě jsme našťouchaný jako sardinky v konzervě, ale zábava je dobrá a cesta utíká. Po dvou hodinách jsme v Padangbai. V přístavu nám místní maník říká, že loď odjíždí za patnáct minut, bohužel z přístavu Kusumba (S 8°33.689′, E 115°27.395′), který je deset minut jízdy odtud. Vypadá to, že to nestihneme a tak frajer běží pro auto a do toho usilovně telefonuje. Rychle nastupujeme a vyrážíme s ním. Je to prodejce lodních lístků a vypadá to, že má vliv pozdržet loď. Po zavěšení nám vysvětluje, že to je v pohodě a že se na loď dostaneme. Tak to dostane aspoň nějaké to dýško. V Kusumbě už pak nastupujeme na parádní speedboat a vyrážíme přístav Sampalan. Čeká nás ještě jeden malý přejezd. Malá loď, která nás odveze na Lembongan a Jungut Batu, kde najdeme ubytování.

Po několika hodinách jsme na místě

Tahle cesta nám zabrala tři čtvrtě dne, ale jsme tu. Sedíme v restauraci na pláži Jungut Batu. Ubytování je zařízené a přes wifi hledáme Divecentrum, kde vyřešíme zítřejší potápění. Bude to polední den, kdy se budeme moc potápět. Pak už nás bude čekat jen cesta na letiště a domů.

Nalézáme resort Lembongan Dream Dive Resort, kde se domlouváme s vedoucím na potápění kolem Nusa Penidy. Mým cílem je ponor, kde budu moc narazit na Manty Obrovské. K mojí smůle je mi vysvětleno, že Manty už tu několik měsíců nejsou a prý nikdo neví, kdy se vrátí.  Zítřejší potápění věnují instruktoři mořské rybě s přezdívkou Mola Mola. Zatím netuším co to je, ale to večer najdu na internetu. Protože už není dostatek času a tento resort nás vezme sebou, souhlasíme.

Večer ještě vyhledávám na internetu rybu Mola Mola. Zjišťuji, že to je druh největší ryby na světě. Jmenuje se Měsíčník Svítivý a spatřit ho jen tak nelze. Je o vzácnou a téměř vyhubenou rybu. No, takové štěstí na ní mít nebudu, tak aspoň bude pár pěkných ponorů.

Je tu zase ráno

Ráno v resortu si vše připravujeme, navlékáme neopreny a bereme vybavení na loď. Jede s námi banda potápěčů z Taiwanu. Tedy my spíš jedem s nimi a naším buddym bude týpek jménem Sandi. Hned po vyplutí nám ukazuje na mapě první potápěčské místo. Zátoka Crystal Bay. A vysvětluje, jak bude celý ponor probíhat. Z toho co říká, chápu jen to, že se jedná opravdu jen o ponory kvůli Mola Mola. Žádné kochání se korály a podmořským životem. Jen sestoupit dolů a hledat Mola Mola. Měsíčník se zdržuje v chladnější vodě, takže budeme muset prý trochu níž. Taky nám vysvětluje, že jsou zde silné proudy a budeme k tomu muset přizpůsobit celý ponor a chování pod vodou. Taky vysvětluje, co budeme dělat v krizové situaci. Proudy jsou tu prý nevyzpytatelné.

Připlouváme do zátoky. Lodě zde ani nekotví, proudy jsou tak silné, že zde potápěče jen vysadí a odplují dále. Doléhají nás drobné obavy, ale když vidím kolik je zde potápěčů, tak mi to ještě tak nějak trochu uklidňuje. Oblékám si žaket, vše pozapínat a zkontrolovat. Ještě vzájemná kontrola se Štěpánem a jdeme do vody z přídě lodi se všemi ostatními. Nenapouštím ani žaket a rovnou se při dopadu do vody zanořím. Pod vodou se rychle zorientuji. Vidím Štěpána i Sandiho a pouštím se za nimi. Potvrdíme si, že jsme všichni v pořádku a vydáváme se kolem krásného korálového útesu do větší hloubky.

Necháme se unášet proudem

Tady ještě můžu obdivovat drobné rybky v klidné vodě, ale jakmile se dostáváme za útes o něco hlouběji, tak nás začne unášet proud, kterým se necháme nést při útesu kolem zátoky. Voda je tu tedy neuvěřitelně čistá a také mnohem studenější. Koukám na počítač, držíme se kolem osmnácti metrů. Kontroluji se navzájem se Štěpánem a společně se necháme unášet za Sandim. Za námi se pak hrne celá banda Taiwanců. Všichni koukají do dálky pod sebe do hloubek pod útesem. Doufají v to, že se zde ukáže zmíněný Měsíčník. Já řeším jiný problém. Nadále sleduji počítač, který mi hlásí, že stále sestupujeme. Jsme už na hranici dvaceti pěti metrů a proud dost zesílil. Snažím se být v klidu. Spotřeba je tu samozřejmě mnohem větší. Otáčím se i za Štěpánem, který hlásí, že je vše v pořádku. Mola Mola nikde a tak se snažím pořídit pár fotek a najít na svažitém dně aspoň nějakou zajímavost. Tu a tam se občas ukáže nějaká ryba, ale nic víc.

Taiwanci jsou pořád za námi a kopírují naší trajektorii. Příkré dno se stáčí doleva. Nezbývá nic jiného než celý val kopírovat. Proud se zde otáčí a my s ním. Kousek je ještě necháme unášet a pak za pomoci ploutví trochu zabereme a začínáme pomalinku stoupat. Náš buddy nás vede zpět k místu zanoření. V dálce před sebou vidím ten útes, který jsem na začátku ponoru obdivoval. Teď mi v hlavě probíhá pouze myšlenka o tom, že si sice můžu napsat další ponor do svého potápěčského deníku, ale jediným přínosem je první zkušenost s proudy, v kterých jsem si toho moc nevyzkoušel. Přiznám se, člověk je z toho trochu vykulený. Tyhle myšlenky mě pronásledují až k bezpečnostní zastávce. Počítač mi odpočítává tři minuty a já sleduji Sandiho jak připravuje lanko a bójku k vynoření.

Nezapomínejte na bójku

Napouští ji vzduchem z automatiky a bójka okamžitě letí k hladině. Koukáme se Štěpánem nad sebe. Nad hlavami je neskutečné množství pomalu plujících lodí. Bóje je v tomto případě velice důležitá pro bezpečné vystoupení z vody. Sandi pomalu navijí lanko zpět naviják a stoupáme k hladině. Náš člun už určitě Sandiho bójku viděl a tak malou chvilku po vynoření a držení se u sebe připlouvá náš člun a všichni se po jednom přes schůdky hrneme na palubu.

Sandi vypráví, jak to tady vlastně funguje

Když jsme ze sebe sundali žakety a připravili si na ně plné lahve k dalšímu ponoru. Pustili jsme se do debaty se Sandim a s ostatními. Se Štěpánem vysvětlujeme, jaké jsme měli naše dosavadní ponory a že tento se od nich neuvěřitelně liší. Vždy jsme se se potápěli a kochali podmořským světem, ale tentokrát to bylo jinak. Podstatě jen zanoření a vyhledávání vodního živočicha, když se nepoštěstí tak se nepoštěstí. Tím neříkám, že se mi to nelíbilo, ale jsem zvědav, jakou odpověď dostanu. Je to jednoduché, zde se potápěči nekochají, jsou to potápěčské lokality, na kterých se potápí za účelem vidět konkrétně něco, co jinde není. Korálové útesy tu nejsou, za to tu jsou místa, kam se ryby jako například Mola Mola vydávají a jinde je není možno vidět.

Jezdí sem prý potápěči z celého světa a tráví zde mnoho dní a prodělají mnoho ponorů. Za tu dobu třeba tu rybu nikdy nespatří. Je to prý jako s Mantami. Ne vždy tu jsou, pokud se ukážou a připlavou, tak je to štěstí. Chápu to. Jsme mořští pozorovatelé a na druhou stranu, stálé kochání se korálovými útesy by taky mohlo omrzet. Jdu si dát tedy trochu zázvorového čaje na zahřátí a připravit výstroj na druhý dopolední ponor. Loď pomalu vyplouvá do zátoky Banana Bay.        

Štěpán se potápět nejde, je to na mně a Sandim

Po hodině doplouváme na místo. Rozhodujeme se ještě pro natažení pauzy, abychom z těla dostali více dusíku. Štěpán mi mezitím oznamuje, že na další ponor nepůjde. Teplotní rozdíl pod vodou mu nedělal dobře a byla mu zima. Půjdu tedy se Sandim sám. Taiwanci si zase utvoří svoji skupinku. Lodivodi se ještě snaží přivázat loď o skálu. To se jim po několika pokusech daří. Mezitím jsem se navlékl do neoprenu a žaketu. Štěpán mi pomáhá z kontrolou a Sandi se ještě pro jistotu ujistí. Na lodi začíná pěkný mumraj, když se Taiwanci začnou připravovat. Neotálíme a jdeme do vody. Sandi mi vysvětluje ještě pár postřehů k převalení se přes hranu na přídi. Můj styl se prý začátečnický a tak by mi rád předal pár zkušeností. Souhlasím a hned si to i vyzkouším. Během sekundy jsem perfektně zanořený pod lodí. Po pár sekundách tu je i Sandi a ukazuje, jakým směrem se vydáme.

Nejdřív je dno mělké tak do deseti metrů. Na hraně zastavujeme, ukazujeme si, jak bude ponor vypadat. Celá zátoka i dno je do tvaru V. Od hrany, kde jsme, se dno velmi prudce ztrácí v neuvěřitelné hloubce. My se vydáváme nejdříve do pravé části a v hloubce poplujeme do levé části a budeme to střídat do té doby, dokud se nedostaneme se zásobou vzduchu na polovinu.

Sestupujeme

Sestupujeme, počítač ukazuje hloubku dvaceti pěti metrů. Propluli jsme celou pravou část a přeplouváme do levé. Celou dobu sleduji prostor před sebou i hloubku a snažím se jako Sandi vypozorovat náš cíl, jestli se někde neobjeví. Najednou slyším povědomé a velice intenzivní ťukání do lahve. Rozhlížím se a hledám Sandiho. Je nade mnou o něco výše a docela „šíleně“ ukazuje pod nás do hloubky. Otáčím se a hledám. Chvilku mi to trvá, ale vidím ji. Neuvěřitelné, Mola Mola!!! Sandi mi naznačuje, abych plul blíž, ať to fotím. Vydávám se tedy rychlým tempem hlouběji. Hlídám počítač na natažené ruce před sebou. Držím v ní také kameru a fotím, co to dá! Snad se nějaká fotka povede.

Hele! Támhle je Mola Mola!

Mola Mola pluje směrem ke mně. Po chvilce se začíná pomalu stáčet a mířit zpět do hloubky. Nemám šanci ji dohnat, ale byl jsem kousek od ní. Bezprostřední kontakt je vyloučený, ale ten okamžik se nezapomene. Je neuvěřitelně velká. Dále nefotím a snažím se vychutnat poslední střípky z tohoto setkání. Sandi znova dává zvukové znamení, naznačuje, ať stoupám. Na počítači jsem si hlídal ponor do třiceti metrů a na těch jsem zůstal. Otáčím se a pluji za ním. Proti nám pak pluje celá skupina Taiwanců, ale ti už Mola Mola nezastihnou. Pokoušíme se ještě o jedno proplutí zátokou, ale ukazuji Sandimu, že už to nedám se zásobou vzduchu a tak se vracíme zpět k lodi. Protože je bezpečnostní zastávka stanovena na pět minut, vyčkáváme v pěti metrech kousek od lodi. Po uplynutí času se vynořuji u přídě. Sundavám masku a jen se držím lana. Nic neříkám a ukládám celé to setkání do paměti. Sandimu to je jasné. Jen v klidu vylézá na loď, nechává mě. Po chvilce vylézám i já a na palubě vše začínám vyprávět Štěpánovi.

Teď už chápu, proč dělají tyto ponory. Viděl jsem ho, setkal jsem se s ním. Mola Mola, tedy Měsíčník Svítivý, na kterého je štěstí narazit. Ihned po těchto myšlenkách zapínám kameru a kontroluji fotografie, jestli se mi aspoň nějaká fotka povedla. Jo! Mám aspoň tři a moment, na který nezapomenu. Když pak ze sebe svléknu žaket a neopren, přijde Sandi a já mu s radostí ukazuji fotografie a líčím, že to byl úžasný zážitek. Sandi mi gratuluje a říká, že je strašně rád, že mi to vyšlo. Pořád to beru tak, že jsem potkal jen rybu, ale jen do té doby, než se Sandi všem prozradí, že jsme ji viděli. Ti co jsou nejblíže, mi podávají ruku a ostatní přikyvují. Štěpán se ptá, jestli je to opravdu takové štěstí. Ostatní mu vysvětlují, že je. Jak už bylo řečeno, mnoho potápěčů na tohle čeká dlouho nebo se jim vůbec nezadaří. Tohle je prý neuvěřitelná náhoda, že se mi to podařilo na druhý ponor. Asi až nyní mi to dochází.

Poslední ponor dne

Cestou zpět do přístavu dostáváme nabídku na poslední ponor dne. Bude odpoledne. Loď nás vyveze od pláže Jungut Batu na sever proti proudu, který se u pláže nachází. Tam nás vysadí a ponor se provede do proudu, který nás potáhne při pláži až do místa vynoření, kde na nás bude čekat naše loď. Tyto ponory se nazývají „Dive Drift“ .

Odpoledne po obědě se scházíme s ostatními v Dive centru. Věci už jsou nachystané na lodi, takže oblékáme jen neopreny a jdeme na pláž k lodi. Rychle se nalodit a vyrážíme. Na lodi nám ještě Sandi instruuje detaily ponoru a vysvětluje nám jak se v proudu chovat. Dno je v hloubce šestnácti metrů. Budeme se držet výše. Po zanoření je pak důležité vyrovnat žaket a držet se nad dnem. Stoupání a klesání pak lze ovlivnit dýcháním případnou dopomocí ploutví. Nesnažit se plavat proti proudu a jen se prostě nechat unášet.

Obléknout žakety, vzájemná kontrola. Sandi už si s námi ťuká pěstmi a přeje nám, ať si to užijeme. Sedám na přídi lodi a na povel se převalujeme do vody. Hned pod lodí cítím, jak mě začíná voda táhnout. Kousek ode mne je Štěpán a před námi Sandi. Posunky se doptává, jestli je vše ok a že jdeme dolů. Upouštím vzduch ze žaketu a s přibývající hloubkou cítím, jak proud sílí. Je to zvláštní, nic nemusím dělat, jen opatrně sestupujeme hlouběji. Zaujímám ještě polohu podle našeho instruktora. Ramena jsou výše než pas a nohy mám v kolenou pokrčené. Ruce si zakládám k pasu. Je to dost stabilní poloha.

Korály, ryby, karety,…

Pod námi se začínají objevovat korály. Je to nekončící pláň všemožných tvarů a spousty druhů ryb. Na třinácti metrech vyvažuji žaket a stále se snažím udržet správnou polohu těla. A jedem! Podmořský drift může začít. Kopírujeme podmořské dno. Začínám si to opravdu užívat. Fotím, co to jde. Jakmile před sebou spatřím překážku, stačí se jen nadechnout a moje tělo začne stoupat, popřípadě si trochu dopomůžu ploutvemi, ale ve většině případů to není nutné. Chci níže, stačí pořádně vydechnout. Paráda! Tělo se v podstatě nehýbá a tak je spotřeba vzduchu opravdu na minimu. Takto urazíme opravdu obrovský kus cesty.

Všude tu jsou větší ryby, narážíme i na karety, které hledají potravu na dně mezi korály. Brzdím tak, že se otočím hlavou proti proudu a začnu pomalu kopat nohama, Rychlost se rapidně sníží a tak mám krátký prostor na fotografii. Nesmím se moc zdržovat, ostatní nebudou zbytečně čekat. Takže pár cvaků, otáčím se a pouštím se za ostatními.

Rozepisovat každý další detail tohoto ponoru by bylo na dlouho. Můžu Vás každopádně ubezpečit, že pláže a na Jungut Batu mají opravdu krásné korálové zahrady a díky tomuto typu ponoru z nich vidíte opravdu hodně.

Náš ponor končí tím když mineme na dne nějakou obrovskou trubku. To je bod, kdy se začneme vynořovat. Sandi rozbaluje bójku, napouští ji a následně posílá k hladině, aby nás naše loď mohla najít a připlout pro nás. My si mezi tím dáváme tříminutovou bezpečnostní zastávku. Po vynoření už je naše loď blízko. Na náš povel připluje blíže a my můžeme jedem po druhém vylézt na palubu. Cestou do přístavu už jen probíráme detaily celého ponoru. Velké poděkování posádce a Sandimu, že nás dnes vzali sebou na tyto krásné potápěčské zážitky. V resortu už si nechám jen potvrdit zapsané ponory do deníku. Rychlé loučení s celou bandou. Je čas na pořádný drink někde na pláži, a hlavně si celý tenhle parádní den pořádně zapamatovat. Zážitků je opravdu dost.

Užitečné odkazy

  • Důležité: na Jungut Batu (S 8°40.335′, E 115°26.950′) neseženete bankomaty, kde funguje VISA nebo MASTERCARD. Našli jsme jeden pouze na nějaké místní karty, na ostatních místech byli přístřešky na bankomaty, jenže byli prázdné. Nebyla šance zde vybrat žádné peníze. Na hlavní třídě jsme narazili na pobočku nějaké banky, ale ta měla pokaždé zavřeno. Peníze s sebou!!!
  • Jeden ponor na Nusa Penidě vycházel na 550.000 IDR což bylo zhruba 900 CZK
  • Ubytování lze sehnat pohodlně přes www.booking.com či www.agoda.com
  • V Jungut Batu se lze stravovat v místních restauracích, je jich tu opravdu plno.
  • Na ostrov se dá také dostat lodí přímo z Denpasaru, přístav Sanur (S 8°40.454′, E 115°15.820′)
  • Lembongan dream dive resort