Stubaiské Alpy najdeme na území Itálie a Rakouska. S Ötztalskými a Zillertalskými alpami tvoří trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Stubaiské Alpy jsou také rozsáhle zaledněné. Největšími ledovci jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. A teď to nejdůležitější. Nejvyšší vrchol je Zuckerhütl nebo také Cukrový klobouk se svými 3507 m n.m. Jeho poloha je na hlavním hřebeni v západní části pohoří. Tento vrchol je tedy naším cílem.

Uplynul skoro týden a my už zase netrpělivě vymýšlíme co s tak krásným víkendem. Povolenku mám, znamená to tedy hledání nějakého pěkného kopečku na vylezení a taky pár krásných sjezdů na skialpech. Další věc je, že jsme na to na zatím jen dva. Já a Kuba. Velký Dan ze zdravotních důvodů nemůže. Jo zlomená tři žebra nejsou zrovna lehké zranění, i když to tak nevypadá a malý Dan je bohužel pracovně zaneprázdněn. Překážka to není, ale když pak můžete vytížit auto a přibrat další kámoše, je to lepší. Nakonec se Kubovi podařilo domluvit Pavola. Našeho kamaráda z lana a také zažraného skialpinistu.

Ve čtvrtek a v pátek ladíme poslední detaily jako čas odjezdu, trasy a možnosti výstupu. Hlavně také klíč od winterraumu. To pro případ, že by byl zamknutý. V pátek odpoledne ještě Kuba volá, že se podařilo a klíč má půjčený. Vůbec jsem netušil, že máme v Plzni takové možnosti.

Sobota

Máme snad ten nejhorší nápad vyrazit ve dvě hodiny ráno. Takže přijíždím na Slovany, kde máme s klukama sraz. Samozřejmě rozespalý míjím místo srazu o několik bloků. Když už se potkáme a naložíme auto, okamžitě usínám na sedačce spolujezdce.

Na Rozvadově klasicky zastavujeme na poslední čerpací stanci a ještě si kupujeme občerstvení na cestu. Míříme na Mnichov přes Mittenwald do Innsbrucku a na Brenner, ale hned za Innsbruckem sjíždíme v Schönberg im Stubaital. No co myslíte?! Samozřejmě v tom šíleném provozu míjíme odbočku a rovnou bez možnosti odbočení přijíždíme na mýtné brány. Stojí nás to 11 eur a 26 kilometrovou zajížďku. I to se stává. Časovou rezervu máme a tak nás tato zajížďka nechává klidnými.

Když už najedeme správně, zbývá nám jen pár desítek kilometrů pod Stubaiský ledovec na parkoviště Mutterberg (N 47°0.689′, E 11°9.298′) ke spodním lanovkám. Zde už začíná naše dobrodružství a také sportovní utrpení, o kterém zatím nevíme. Nálada dobrá! Věci připraveny a tak můžeme nastoupit na dvoudenní skialpovou párty.

Vycházíme z parkoviště Mutterberg po sjezdovce číslo 14 Wilde Grub´n (N 47°0.556′, E 11°9.128′). Je zhruba devět hodin ráno. Tato sjezdovka se táhne údolím podél potoka Mutterbergbach. Zprvu se mi osobně jde dost ztěžka. Kluci jsou za mnou, ale Kuba mě v pohodovém tempu dochází. Pavol je kousek za námi. Myslel, že bude ok, ale nemoc z minulého týdne dokáže tělo pěkně vyždímat. Máme spousty času a tak se nemusí nikam chvátat. Je tu spousta dalších skialpinistů, kteří stoupají údolím. Hodně jich jde pod Vorderer Daunkopf (N 47°0.568′, E 11°7.267′). Je tam vidět rozježděný terén. Máme aspoň tak jistotu, že ty kvanta lidí nemají stejný nápad jako mi, protože spaní na winterraumu bude dost omezené.

Po dvou a půl hodinách přicházíme přímo do středu celého lyžařského areálu Stubai Gletscher (N 46°59.940′, E 11°7.218′). Teď začne to peklo, přesunout a vylézt do sedla nad ledovec Windacher Ferner (N 46°58.635′, E 11°6.455′). Čekám na kluky, musíme vymyslet kudy pokračovat. Jo, to je tak když obrovský lyžařský areál pohltí všechna sedla kolem a tak tu musíme stoupat kolem sjezdovek.

Plán. Přímo a nezastavovat se! Pokračujeme přes sjezdovky Grubenschuss kolem obrovské přecpané budovy s občerstvením pod uměle vytvořenou ledovou stěnu, kde si můžete zkusit nedolezení. My pokračujeme dále po pěší cestě (N 46°59.678′, E 11°7.143′). Je urolbovaná, takže se jde docela dobře. Má pěkné stoupání a skoro nikdo tu není. Potkáváme jen pár lidí. Touto cestou se po hodině dostáváme do mezistanice Eisgratbahn 2 (N 46°59.233′, E 11°6.883′).

Jsem tu první a čekám na kluky. Nějak jsou v závěsu za mnou a tak tedy využívám místního občerstvení. Nemá cenu si upíjet ze zásob z lahve. Když pak dorazí kluci, navrhuji jim, aby této možnosti taky využili. Zbývá nám tři sta výškových metrů.

Když se pak konečně společně vyškrábeme do zmíněného sedla, obejdeme skalní patest po sjezdovce číslo 6 (N 46°58.502′, E 11°6.533′) k restauraci Jochdole. Cítíme, že máme dnes nejhorší za sebou. Tady už jsme nejvýše, čeká nás zasloužilý sjezd k chatě Hildesheimer Hütte (N 46°57.965′, E 11°7.141′). Trochu doufáme, že budeme mít štěstí a projedeme traverzem pod jezero u chaty. Sundat pásy, pro případ zapnout a zkontrolovat pípáky. Jdem na to.

Na takový výlet se hodí

Black Crows Orb Freebird skialpinistické lyže

Zobrazit

Climbing Technology Nuptse Evo Classic Flex turistické mačky

Zobrazit

Singing Rock Edge cepín

Zobrazit

Vydáváme se tedy sjezdem po sjezdovce Gaisskarfener Süd. Chceme volným terénem a vpravo ve směru sjezdu jezdí rolby a pravděpodobně tam něco staví ze sněhu. Pokračujeme tedy až ke spodní stanici této sjezdovky a tady konečně přejíždíme do terénu. Hned na začátek kuloárek. Jak mám ztuhlé nohy, tak mi ty obloučky moc nejdou. Důvod je taky ten, že na povrchu je ledová krusta. Ta se propadá, v tomhle udělat oblouček je za trest.

S traverzem k chatě se můžeme rozloučit. Dojíždíme do míst pod chatu, kde je snad jediný kuloár, kterým se dá snadno prostoupit (N 46°57.983′, E 11°7.263′). Opět nasazujeme pásy. Snad už poslední utrpení v podobě stoupání.

Po zdolání tohoto úseku už vidíme chatu a těšíme se na zasloužený odpočinek a klid na winterraumu. Když dorazíme, zjišťujeme, že tu nebudeme sami. Bude nás tu šest. Jeden starší pár a pak chlápek co si sem vyběhl jen přespat a přinesl nějaké dřevo do kamen. Seznamujeme se. Celý večer si povídáme o zítřejší trase a možnostech výstupu. Ujišťují nás, že podmínky budou výborné. Musíme dát pozor na oblačnost, která se má objevit před polednem. Já počítám, že to už břemena cestě zpět v nižších polohách, možná i u auta. V osm večer zaleháme do postelí a těšíme se na další den.

Neděle

Ranní budíček v šest ráno je parádní. Spal jsem jak špalek. Skoro deset hodin parádního spánku. Nohy nebolí a tak po vydatné snídani rychle balím, abychom byli v sedm nastoupeni u chaty a mohli vyrazit. To se daří.

Cvakám se do vázání. Od chaty projíždím nad jezerem a mířím do kuloáru. Sníh je zmrzlý. Takže pořádně hranit. V místech kde to už jde to pouštím a dlouhými obloučky dojíždím do údolí. Teď zase nasadit pásy, které nám na skialpech nějakou chvilku vydrží.

Začínáme stoupat skialpinistickou trasou (N 46°57.791′, E 11°7.771′) na ledovec Pfaffenferner (N 46°57.938′, E 11°8.038′). Jde to dobře. Jsou tu vyšlapané trasy od ostatních. Někde je trochu přefoukáno, ale nemusíme tak pořád kontrolovat kde jsme, když je cesta jasná. 

Po několika cikcakách pod ledovcem přichází krásné plato, kde se celý ledovec otevírá našim pohledům. Tak a tady vzhůru. Nasazuji tempo a vyrážíme do našeho dalšího bodu, kterým je sedlo Pfaffenjoch ve 3207 m n.m. (N 46°58.178′, E 11°8.586′). Samozřejmostí jsou fotografické zastávky celého údolí pod námi, ale už se neskutečně těším, až se ze sedla podívám na druhou stranu. Prý je to strašně parádní pohled. 

Chvilka chůze. No chvilka, zhruba hodina a konečně se naskýtá neuvěřitelný pohled na jeden z největších ledovců Stubaiských Alp Sulzenauferner (N 46°58.379′, E 11°9.189′). V sedle dáváme malou občerstvovací zastávku a samozřejmě zase fotíme.

Pokračujeme dále po skialpinistické trase, která je stále zřetelná. Procházíme pod vrcholem Pfaffenkogel 3366 m n.m. (N 46°58.055′, E 11°8.719′) na který je také výstupová trasa. Kuba už začíná mít nápady typu „všechno to vylezeme“. Trochu ho krotím. Máme ještě necelých tři sta výškových metrů do vrcholu Zuckerhütlu a před námi traverz a plato ledovce k nástupu do výstupové trasy našeho cíle.

Nezdá se to, je to kus cesty. Za to se mám trasa odvděčuje překrásnými výhledy. Máme štěstí ještě v tom, že jsme tu dnes úplně první a veškerou tuhle krásu si můžeme užít bez zástupů lidí. 

Docházíme k sedlu Pfaffensattel ve 3344 m n.m. (N 46°57.907′, E 11°9.563′). Tady se cesta rozděluje. Pokračujeme vpravo a začínáme stoupat východní stěnou Zuckerhütelu (N 46°57.887′, E 11°9.287′). Zprvu je stoupání pozvolné, ale s přibývajícími metry nabírá na strmosti. Když docházíme do posledního místa, kam to na lyžích jde, nezbývá než vyměnit skalpy za mačky a cepíny.

Poslední úsek je parádně strmý. Nejsem schopen odhadnout sklon, ale určitě to je zatím nejvíc co jsem měl možnost na mačkách vyběhnout. Na jednu stranu se těším na druhou doufám, že vše půjde na jedničku. Respekt je opravdu na místě. 

Začínáme stoupat. Leze nám to parádně. Dáváme si sice pozor, ale že by to šlo nějak na krev to ne. Bavíme se, v místech kde to jde nebo se dá bezpečně stát, pořizujeme docela pěkné fotografie. Rozhlížíme se a koukáme, kolik nám ještě zbývá do vrcholu. Ten se blíží neuvěřitelnou rychlostí, že se tomu ani nechce věřit. 

Už jsme skoro na vrcholu

Zasekávám cepín do posledních metrů. Pár kroků a z vertikálního pohybu přecházím opět do horizontálního. V okamžiku kdy vzhlédnu nad sebe, kde se přede mnou objeví vrcholový kříž. Jsme tu! Vrchol Zuckerhütlu! Kuba s Pavolem dolézají hned za mnou. Podáváme si ruce a přejeme si k dosažení našeho cíle. Chvilku určitě pobudeme. Vše si musíme nafotit a zdokumentovat a taky si užít ty skvělé výhledy. Je to tu skvělé, ani se mi nechce dolů. Jenže musíme. Dostáváme nápad, že vyběhneme ještě na protější vrchol Wilder Pfaff 3456 m n.m. (N 46°57.950′, E 11°9.859′). Takže cepín opět do ruky a lezeme dolů. 

Co si budeme říkat. Nahoru to šlo lépe. Po sestupu z vrcholu nám Pavol říká, že počká tady a až uvidí, že začneme sjíždět ze svahu Wildereru, vyrazí taky a sjedeme se na platě ledovce. Souhlasíme. Nasazujeme skialpy a přes sedlo přejíždíme pod nástup Wildereru (N 46°57.945′, E 11°9.647′).

Jakmile vyměníme výstroj za mačky a cepín, vydáváme se svahem vzhůru. Tohle to je už procházka. Po mixu sněhu s kamením, přecházíme na sněhové plato, které nás přivede přímo pod vrchol. Pár výškových metrů a podáváme si dnes už podruhé ruce na dalším krásném vrcholu Wilder Pfaff 3456 m n.m. 

Tady už se tak dlouho zdržovat nebudeme. Drobné zdokumentování. Hlavně fotíme východní stěnu s výstupovou trasou na Zuckerhütl. Je to famózní pohled. Je to neuvěřitelný hrot zasazený v nádherném hřebenu nad ledovcem Sulzenauferner. Není to samozřejmě jediná dominanta.

V okolí se nachází spousty dalších krásných vrcholů jako je třeba

• Sonklarspitze 3444 m n.m. (N 46°57.351′, E 11°9.888′)
• Hohes Eis 3388 m n.m. (N 46°57.154′, E 11°9.836′)
• Wilder Freiger 3418m n.m. (N 46°58.233′, E 11°11.381′) a
• Signalgipfel 3392 m n.m. (N 46°58.106′, E 11°11.572′). 

Taková škoda, kdybychom mohli, slezeme to všechno a hned. Jenže máme jedenáct hodin a od jihu se na nás valí docela nepříjemné mraky. Je to ta nepříjemná oblačnost, o které nás informovala předpověď a místní lezci včera večer. 

Nemá už cenu na nic čekat. Mírným poklusem scházíme k našemu vybavení. Balíme mačky, cepín a sundáváme pásy z lyží. Sledujeme také Pavola, který už je připravený na sjezd. Mávneme si a všichni společně vyrážíme. Na platě se dojíždíme ve stopě a pokračujeme zpět k sedlu Pfaffenjoch a dále skvělým sjezdem po stejnojmenném ledovci. 

Držíme se skály po pravé straně, kde projedeme po takovém hřebínku na stezku (N 46°58.010′, E 11°7.963′), kterou nastoupáme k sedlu Fernaujoch 3055 m n.m. přímo ke stanici lanovky Stubaiského areálu. V sedle ještě pofotím celé údolí a pak už se vydáváme na sjezd až ke sjezdovce číslo 14, kterou jsme nastupovali. 

Na sjezdu nás potkalo nemilé překvapení, kdy znova musíme nasadit pásy a dojít zhruba kilometr po další pěší stezce (https://mapy.cz/s/fozelaloka) do míst odkud už to půjde po zmiňované sjezdovce. Pokud to někdy takto půjdete, zkuste dojít na spodní stanici lanovky (N 46°58.278′, E 11°7.265′). Zřejmě asi jde, aby jste se tam svezli do vedlejšího sedla, odkud projedete celým areálem a nebudete muset v půlce sjezdu znova nasazovat a courat se jako my. Upozorňuji, že nevím, jestli to na sto procent jde, ale viděli jsme skialpinisty, kteří k té lanovce chodili a možná si nemuseli kupovat lístek.

No a nás už nyní čeká jen sjezd dlouhý necelých pět kilometrů až na parkoviště.

Bylo to opravdu nádherné

Tak a je to za námi. Dva dny v nádherných Stubaiských Alpách. Dva skvělé vrcholy a nespočet nastoupaných výškových metrů. Jedno úžasné ubytování a skvělá banda stejně smýšlejících lidí. Prostě spousty skvělých zážitků, pro které tohle stojí podnikat. Uvidíme, co nás bude čekat dále, ale už nyní se těším na další dobrodružství spojené se skialpy nebo lezením v horách. Tak snad se potkáme na nějakých dalších vrcholcích. Budu se těšit!