V Ötztalských alpách se nachází hora jménem Weisskugel s výškou 3738 m n.m. Je to druhá nejvyšší hora v Ötztálských alpách a třetí nejvyšší hora v Rakousku po Wildspitze. Leží na hranicích mezi spolkovou zemí Tyrolsko a italskou provincií Jižní Tyrolsko. Výhledy z tohoto vrcholu jsou jedny z nejkomplexnějších v celých Alpách.
Vrchol této nádherné hory je naším víkendovým cílem. Pro ně to navíc znamená další kousek do předepsaného seznamu nejvyšších vrcholů Rakouska. Samozřejmě se nesnažím honit tabulky, ale jednou je to mým cílem, a tak se na zážitky z tohoto výstupu strašně těším.
Sestava pro tento výstup je tvořena mými nej kamarády Danem a Kubou. Nově se k nám připojuje i Jirka, Danův kamarád. A protože se nám otevírá okno přímo po víkendu, nemá cenu „kroužit okolo horké kaše“. Rozhodnutí vyjet je velice rychlé. Ubytování na chatě Weisskugelhütte z neděle na pondělí také není problém. Takže v sobotu večer balím potřebné věci. Jedná se o set pro vyproštění z ledovcové trhliny, lano, helmu, mačky a cepín. Samozřejmě standardní výbavu oblečení do batohu a na sebe. Technické kalhoty, nepromokavé kalhoty a bundu, mikinu na zahřátí, proviant a v neposlední řadě lékárničku.
Příprava proběhla naprosto parádně, a tak nám nezbývá jen domluvit přesný čas odjezdu. Nu samozřejmě to bude zase největší kvalt. Takže odjezd plánován na neděli v brzkých ranních hodinách. Komplikací je, že musíme naložit Kubu u jezera Attersee a pak jet přes půl Rakouska pod kopec. Měl tu přes víkend ještě nějaké ferraty a je bez auta.
Určitě si přečtěte také tento článek
Kam na české via ferraty? Seznam míst pro začátečníky i pokročilé
Neděle – vstáváme brzy ráno
Vstávačka v šest hodin ráno. To mě jednou složí. Člověk by mohl takhle v neděli pěkně ležet. To by ale nebylo takové vzrůšo!
Mám vše připravené, naházím na sebe hromádku oblečení, zbytek už stačí naložit a odjet na sraz k Danovi před barák. Vyjíždíme směr Železná ruda a Regen, Passau, Reid im Innkreis k jezeru, kde máme sraz něco málo před polednem. Cesta probíhá dobře, kluci se baví a já to celé prosím na zadních sedačkách. 😊
Před polednem nabíráme Kubu ve městě Seewalchen am Attersee a frčíme po dálnici na Salzburg, dále na Innsbruck, Imst, přes hraniční přechod u Reschen-Resia (N 46°50.873′, E 10°30.318′) do městečka Melag (N 46°50.199′, E 10°39.328′). To je naším výchozím bodem na chatu Weisskugelhütte a do hor.
Cesta nic moc, tak jsem radši spal
Do vesnice přijíždíme zhruba v půl páté. Asi si říkáte, že to je strašná cesta. Je to tak, ale kluci to celé prokecali a já jsem musel nabrat trochu sil, tak jsme opět většinu cesty prospal. Tady na parkovišti u to konečně začíná, takže rozlepit oči nahodit batoh na záda a vyrážíme!
Z Melagu vedou turistické trasy číslo 2, 3 a 5. My hned po tři sta metrech od parkoviště uhýbáme z cyklostezky vlevo a začínáme ihned stoupat po stezce číslo 3. jihozápadní stěnou vrcholu Nockspitz neboli Cima del Dosso. Na vrchol nejdeme, ale trasa krom nástupu příjemně traverzuje až k našemu dnešnímu cíli Weisskugelhütte (N 46°49.532′, E 10°42.301′). Trasa nám zabere jeden a půl hodiny se vzdáleností necelých čtyř a půl kilometru.
Po cestě se samozřejmě kocháme, kecáme, fotíme a mě tady ta odpolední rozcvička pěkně probírá.
Na chatě nás ihned vítá obsluha u okénka. Už na nás netrpělivě čekali, ale dorazili jsme včas. Dan byl v neustálém kontaktu a psal jim kdy dorazíme.
Je čas na večeři, takže rychle ubytovat do krásného podkroví chaty a šup do jídelny. Je výborná čočková polévka, flák masa s brambory a na konec výborný dezert, a abychom nebyli na suchu pivko na dobrou noc velice bodne.
Chvilku ještě řešíme v kolik bude ráno budíček. Ve tři vyjít, takže v půl třetí na nohy!
Pondělí – vstáváme s dobrou náladou
Už to zvoní už to pípá. Hodinky, telefony, vše, co jsme mohli nastavit, se v jeden okamžik rozřinčelo. Všichni vyskakují z lůžek a tichého šramotu mizíme před chatu. Dobrá nálada je na místě, takže jen s chutí vyrazit.
Za svitu čelovek vycházíme po trase číslo 2 na rozcestí (N 46°49.502′, E 10°42.861′). Odtud už cesta trochu přitvrzuje na terénu. Sice nestoupáme, ale snažíme se v té krásné temné noci orientovat tak, abychom došli pod ledovec Langtauferef Ferner.
Kupte si i vy kvalitní čelovku
Snažíme se orientovat podle mužíků poskládaných z kamenů, což se nám daří, ale netušíme, jestli se držíme na správné cestě, docházíme i k mostu, který přecházíme a pokračujeme zvesela dále. Nu a tady nastala chyba o které zatím ještě nevíme! Naše kroky totiž vedou až do míst, se z malého potůčku v podstatě vytvořila docela dost široká řeka. Nacházíme se přímo pod ledovcem (cca N 46°49.467′, E 10°42.954′). Před námi je zhruba dvacet metrů vysoké ledové stěny a potok po levé ruce. Co teď? Vracet se nám nechce, a tak kličkujeme, přeskakuje a doufáme, že se probojujeme více do levé strany, kde vpovzdálí vidíme místo, kterým se vyšvihneme a nad ledovou stěnu.
Jsme na místě
Trpělivost se vyplatila, a tak po čtvrt hodině stojíme tam, kde máme být (cca N 46°49.488′, E 10°42.994′). Zde nám cesta sice začíná stoupat, ale hřeben, který je v podstatě ledovcem, jen na něm jsou posety kameny, nás vede správnou cestou.
Po dvou hodinách od chaty už stojíme na kraji ledovce (N 46°48.788′, E 10°44.555′). Po kamenech a skálou nad námi už nemá cenu jít a tak přezbrojujeme na lano, mačky a cepíny. Konečně sníh a led! Navázat a pokračujeme dále. Držíme se při výstupu na levé straně ledovce, jak udává mapa. Na cestě nejsou žádné trhliny ani komplikace. Tím si držíme i dobré tempo a stoupáme k sedlu Weisskugeljoch ve 3362 m n.m. (N 46°48.014′, E 10°44.272′). Zde jsme za dalších půl hodiny chůze. Podíváme se ze sedla a ladíme, jak budeme postupovat dále. Držíme se mapy a tak přichází traverz přes ledovec Langtauferef Ferner (N 46°48.073′, E 10°43.945′).
Kvalita a odolnost
Na konci traverzu se vyšvihneme přes kus skály opět do sněhu a tím stoupáme vzhůru na hřeben (N 46°48.132′, E 10°43.748′) a pokračujeme až nad sedlo (N 46°48.083′, E 10°43.681′), které se nachází pod poslední pasáží na vrchol Weisskugelu. Zde zastavujeme a dáváme pauzu na svačinu a malý oddych. Také samozřejmě koukáme do map a na hřeben, kudy tedy prostoupíme k vrcholu.
Po svačině pokračujeme dál
Není nám každopádně jasné, jestli je tohle normálka na vrchol. Dan tvrdí, že jo. Jirka to moc neřeší a Kuba ten je schopen nalézt do všeho kam mu ukážeme, ale já si myslím, že tohle bude něco malinko jiného. Ono opravdu na vrchol vedou čtyři normálky z několika směrů, ale všechny se pod vrcholem na jižní straně spojují a pokračují poslední úsek společně. Jenže my jsme na severním hřebenu. Teď už s tím samozřejmě nic neuděláme a hřeben musíme vylézt.
Není to žádná obtíž. Ze začátku postupujeme ve sněhových polích. Ty postupně dochází a přelézáme do skály. Terén, tedy skála se trochu sype. Jsme radši navázání a společně stoupáme k vrcholu. Některé pasáže jsou lehké, v některých už je to pěkné dvojkové lezení. Každopádně si to užíváme.
Ve výšce 3650 m n.m. zastavujeme a dáváme malinkou pauzičku. Terén se narovnává a z lezení přecházíme do obtížnějšího choďáku. Po necelých devadesáti metrech vystupujeme na vrchol Weisskugelu. Pár lidí tu je a trochu tedy koukají odkud jsme přišli. Jen pozdravíme a užíváme si té dosažené krásy. Je to tu opět! Výhledy, klid a parta dobrých kámošů. Dvacet minutek na vrcholu bude stačit, docela fouká. Pořídíme pár fotografií ještě do sebe něco málo ze zásob dostaneme. Dáme se do kupy, zkontrolujeme vybavení a svižnějším tempem sestupujeme z vrcholu, teď už tedy po normálce. Musím se pak kouknout co jsme to vlastně lezli…
Směr Itálie
N sněhovém platu pod vrcholem (N 46°47.783′, E 10°43.591′) ještě jednou na minutku zastavujeme a kontrolujeme trasu. Plán je sestoupit normálkou zpět na Weisskugelhütte. Takže se vydáváme po jižním hřebeni směrem do Itálie. 😊
Obnáší to sestup cikcakama, po sněhu, který už docela povolil, takže když se někdo omylem posadí, je to jako by si sednul do bazénu. Voda z ledovce teče všude. Musíme i opatrně našlapovat, protože se propadnete sněhem přímo do vody, která teče pod tou tenkou slupkou sněhu a ledu. Samozřejmě, že se to párkrát stalo.
Dorazíme až k velké převěji sněhu. Tu kolem obejdeme do míst, kde se dá pohodlně sestoupit (N 46°47.360′, E 10°43.697′), pod vrchol Innere Quellspitze a vydáme se obrovskou odtrhovkou směr sever k sedlu Hintereisjoch. Ten se nachází ve výšce 3470 m n.m. Tímto sedlem sejdeme na ledovec Hinterreisferner (N 46°47.486′, E 10°43.863′) a traverzem se vracíme zpět. Vlevo nad námi se tyčí nádherný vrchol našeho dnešního cíle a před námi úžasný rozpraskaný ledovec a samá trhlina. Je lehce po dvanácté hodině. Musíme máknout, sníh, který byl ráno tvrdý nyní pěkně měkne.
Cesta není vůbec jednoduchá
Daří se nám docela rychle dojít až k našemu sedlu Weisskugeljoch 3362 m n.m. (N 46°48.014′, E 10°44.272′), ze kterého jsme ráno koukali. Tady už je to v pohodě, tady už cestu známe. Takže sedlo přeskočíme a ocitáme se na našem známém ledovci Langtauferer. Odtud už po našich stopách scházíme vyšlapanou cestou zpět. Moc se nezastavujeme, spíše opatrně chvátáme. Na místě, kde jsme si ráno brali výzbroj, ze sebe všechno zase sundáváme. Balíme lana a připravujeme se na sestup při pravé straně ledovce (N 46°49.258′, E 10°43.820′). Jak to bylo ráno výborná cesta, tak teď je za trest! Všechny ty ráno přimrzlé kameny už povolily pod svitem slunce a teď se všechno pod nohama sune.
Jirka s Kubou nabírají tempo. Dana vidím před sebou a já v klídku sestupuji. Trochu cítím záda, tak sebou nechci švihnout o zem. Pod ledovcem, kde jsme se ráno motali nacházíme pěšinu. A ta nás vede až na stezku číslo 3380. U odbočky na rozcestníku se rozhodujeme, jestli to vezmeme k chatě nebo sestoupíme podél údolí a řeky Karlinbach (N 46°49.345′, E 10°42.469′).
Vybíráme druhou variantu. Společně sejdeme kousek do údolí řeky, přejdeme pěší most (N 46°49.299′, E 10°42.338′) a pokračujeme po krásném hřebínku do údolí. Je to oblíbená turistická trasa, takže tu narazíte na spousty lidí, ale stojí to opravdu za to. Při sestupu doporučuji jít tudy. Trasa ztrácí na nadmořské výšce, cesta není tak příkrá a rovná se. Scházíme až do údolí Langtauferer Tal (N 46°49.579′, E 10°40.548′) a odtud od spodní stanice zásobovací lanovky po cestách zpět na parkoviště do vesničky Melago.
Uf, konečně konec, ale i tak je tu nádherně
Jsme tu chvilku po páté hodině odpoledne. Sice jsme všichni rádi, že jsme na konci, ale komu by se chtělo odcházet z tak nádherných hor. Pomalu balíme věci, myjeme se u autobusové zastávky v takovém pítku a připravujeme se na cestu.
Ještě sleduji kluky, jak občas upřou svůj pohled směrem do údolí a k vrcholu. I já se nachytám, jak zasněně koukám a naháním myšlenky jaké to bylo parádní a krásné. Vrcholů je tu spousty a určitě tu nejsme naposled, ale dnes se rozloučíme. Sedáme do auta a pomalu odjíždíme údolím pryč. Čeká nás zase návrat do té pracovní reality, ale tenhle zážitek sebou poneseme dlouho. Já osobně napořád!
Galerie fotek
Žádné komentáře