Schladmingské Taury se řadí do celku Nízké Taury. Najdete je na území spolkových zemí Salcbursko a Štýrsko v Rakousku. Také je to nejvyšší pohoří z celých Nízkých Taur. Pohoří je skalního charakteru a bohaté na množství krásných jezer a vodopádů. Uprostřed pohoří leží i přírodní chráněná oblast Klafferkessel. Bylo zde prastaré ledovcové dno. Dnes se zde rozkládá na 30 horských jezer.
Přítelkyni Míše jsem slíbil výlet do hor s ne moc náročnou vysokohorskou turistikou, úžasnými výhledy a krásami těchto hor. Volba samozřejmě padla na Schladmingské Taury. Já už se tu pohyboval a tak mám přesnou představu co to obnáší, pro přípravu krásného dvoudenního putování v této krajině.
Trasa nám začíná z parkoviště Seeleiten-Parkplatz v údolí nad městem Schladming a pokračuje na chatu Gollinghütte kde budeme spát. Druhý den na Vrchol Greifenberg 2618 m n.m. přes již zmíněnou chráněnou oblast Klafferkessel s jezery na chatu Preintalerhütte a údolím zpět na parkoviště.
To bych ale předbíhal, vezmeme to pěkně od začátku. Protože první den výstupu na Gollinghütte se dá zvládnout za dvě hodiny.
Úterý večer
Chceme využít co nejvíce času a tak si plánujeme odjezd ihned po práci z Plzně. Jedem směr Furth im Wald, Eggenfelden, Burghausen, Salcburk, Bad Ischl k Hallstattskému jezeru. S plánem přespat v autě kousek od Obertraunu u lanovky Talstation Obertraun (N 47°32.895′, E 13°42.392′).
Přijíždíme těsně před půlnocí. Bohužel tato trasa je zdlouhavá. Dobré je mít rakouskou dálničku. Nejen kvůli pár kilometrům kolem Salcburku, ale pak hlavně na cestu zpět.
Nicméně, předěláváme auto na bydlík a jdeme si ihned lehnout.
Co s sebou na výlet
Středa
Ráno příjemný budíček v pul deváté. V noci pršelo a my to ani nezaznamenali. Uklízíme auto a lehce snídáme. Míša mezitím hledá něco v telefonu a pak mi ukazuje vyhlídku 5fingers na hřebenu Krippensteinu (N 47°31.718′, E 13°41.522′). Zájem by samozřejmě byl, ale když jsme zjistili ceny lístků na lanovku spojené s prohlídkou Dachsteinské mamutí jeskyně, tak nás omylo. Cenovka lístků sahá ke 48 euro. Rovnou jsme tento nápad zavrhli a to hlavně kvůli tomu, že jsme kousek od proslulého města Hallstat a v týdnu. Nemuseli by se objevit davy lidí.
Sedáme do auta a vyrážíme na záchytné parkoviště. Na kraji města jich je hned několik. My necháváme vozidlo na P2 (N 47°33.291′, E 13°38.676′) a parkoviště je placené, jako všude, tak nemá cenu nic vymýšlet.
Vycházíme směr centrum. Lidí je tu opravdu málo, máme radost, že tu bude klid. Nejzajímavější je samozřejmě ulice Seestrasse, která vede u jezera až do centra. Kavárny, obchody, restaurace, prostě klasika. Zajímavé je každopádně Welterbemuseum Hallstatt (N 47°33.715′, E 13°38.938′), dále v centru Marktplatz, Evangelický kostel a farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Závěr celé procházky je završen na proslulé vyhlídce (N 47°33.875′, E 13°38.996′). Málem bych zapomněl zmínit, že nad městem je visutá lávka (N 47°33.672′, E 13°38.612′) a historické doly (N 47°33.822′, E 13°38.123′) na těžení soli. Lze se dá dojít pěšky nebo kousek od parkoviště P2 je zubačka Salzbergbahn (N 47°33.500′, E 13°38.641′). Dále je také možnost si zaplatit plavbu lodí po jezeře. My na to moc nejsme.
Posezení s kávou u jezera
Vracíme se tedy po stejné trase a jediná změna je zastávka na snídani. Míša prostě musí posedět u jezera s kávou a toustem. A já s ní naprosto souhlasím. Po snídani nasedáme do auta a přesouváme se k našemu hlavnímu cíli a to je údolí pod chatou Gollinghütte a výstup na tuto krásnou chatu. Autem se přesouváme přes Bad Aussee, Trautenfels do Schladmingu.
Ze Schladmingu vyjíždíme do údolí k mýtnici (N 47°21.034′, E 13°43.481′). Paní na pokladně říkám, že máme ubytko na chatě. Ona nás pouští a v případně zaplatíme při odjezdu. Je to milé, ale asi ne každému se to poštěstí, takže parkování/vjezd na den je 11 eur. Po silnici dojedeme až na parkoviště (N 47°19.649′, E 13°45.544′) k řece Reisachbach. Tady už konečně začne nějaké dobrodružství.
Vycházíme po značené stezce č. 778. Turistická cedule nám říká, že cesta bude trvat dvě hodiny. Nástup je tvořen nezpevněnou silnicí až k zásobovací lanovce pro chatu, tam terén trochu přitvrdí. Takže Míša bude mít dost času se kochat.
Místo deště to neuvěřitelně pálí
Hned za prvními zatáčkami zastavujeme a taháme opalovací krémy. Neskutečné, jak to pálí. Samozřejmě se divíme, protože předpověď pro tuto oblast měla být špatná, tedy deštivá.
Nezapomeňte na ochranu před sluncem
Z údolí vidíme vrcholy Gamsspitze 2444 m n.m., Placken 2434 m n.m. a o kousek dál se před námi ukazují Elendberg 2672 m n.m. a Rauhenberg 2580 m n.m. Náš zítřejší cíl nevidím, leží za posledním ze zmíněných vrcholů. Nekocháme se jen vrcholky, ale i jejich stěny nabízejí úžasnou podívanou. Skalní masivy, spousty nádherných vodopádů a zalesněné údolí.
Po více jak hodině a půl přicházíme k zásobovací lanovce. Tady cesta končí a přecházíme do vyšlapané stezky. Chatu jsme před chvilkou taky spatřili. Zbývají poslední výškové metry a možná několik desítek minut.
Na chatě Gollinghütte (N 47°17.188′, E 13°46.163′) se rovnou ubytujeme a necháme batohy na sdíleném pokoji. Máme čas a já mám pro Míšu překvapení. Cesta zabere jen pár minut. Jdeme se podívat od chaty dále po cestě č. 778 na nejvyšší vrchol Nízkých Taur a to masiv Hochgolling s výškou 2862 m n.m. Na úpatí jeho severní stěny s výškou více než 1000 metrů se nachází údajně největší skalní amfiteátr na světě s názvem Gollinwinkel (N 47°16.611′, E 13°45.982′).
Amfiteátr musíte vidět na vlastní oči
Tady bych se mohl rozepsat, ale doporučím to vidět na vlastní oči. Dno amfiteátru je tvořeno nádhernou zelenou loukou, po které se pasou koně. Pravděpodobně jsou tu asi celoročně. Stěna pod vrcholem Hochgollingu je neuvěřitelná a při kraji amfiteátru teče potok Steinriesenbach. Já to fakt nádhera a do toho ještě skvělé počasí! Jeďte se podívat, protože tohle opravdu stojí za to!
Po prohlídce se vracíme zpět na chatu a stíháme ještě koupačku ve zmíněném potoku, který teče kolem chaty. Je to až kýčovité, ale naprosto parádní. Jakmile projdeme dveřmi chaty, strhne se venku neskutečný mordor. Počasí nám ukazuje svojí rychlou zákeřnost v horách, ale my sedíme v teple chaty a celý ten marast sledujeme okénkem od stolu s teplou a vynikající večeří.
Čtvrtek
Takže budíček před sedmou. Míšu bych stejně dřív z palandy nedostal. Oblékáme se a balíme. Oknem vidíme i na nástupovou cestu v západní stěně našeho vrcholu Greifenberg 2618 m n.m. Někteří už vyrazili. My se hrneme na snídani. Do půl hodiny jsme hotoví. Na terase házíme batohy na záda a vyrážíme do dnešního jediného stoupání, které má převýšení bez mála tisíc výškových metrů.
Nezdá se to, ale je to pěkný výšlap. Cesta stoupá a traverzuje serpentýnami ve stěně. Je dobře prošlápnutá a tak se nikdo nemusí bát, že by nějak špatně klopýtl. Ze začátku je to taková džungle. Trávy až po kolena a jak včera večer ještě pršelo tak se to vlhko a mokro začíná projevovat i na kalhotách. Těším se až vylezeme výše. Na cestě se přechází přes dva vodopády a několik na skálu vyšlapaných úseků, které jsou zajištěny kramlemi a ocelovými lany. Nic náročného, jen zase počítat s tím, že pokud pršelo nebo je vlhko tak ošlapaná skála klouže.
Dáváme pozor, ale cesta je snadná
Když se dostáváme nad 2050 m n.m. stěna se rychle mění. Teď to jsou ty krásné hory. Všude samá skála, kameny. Zhruba ve 2200 m n.m. přecházíme sněhové pole. Nad ním pak terén začne nabírat na obtížnosti, ale stále je to choďák. No a ve 2450 m n.m. je výlez na plato kousíček od sedla Greifenbergsattel. U sedla se nachází jezero Sattelsee. U něj a v sedle pořizujeme konečně nějaké fotky. Od jezera už je to na vrchol maximálně 20 minut chůze. Ve skalnatém terénu přitvrzuje. Člověk si musí dávat pozor, na jaké kameny šlape.
Přečtěte si náš další článek
Jak ošetřit zranění v přírodě
Na vrcholu jsme opravdu za chvilku a konečně si můžeme vychutnávat parádní výhledy z vrcholu Greifenberg. Míša stále chválí počasí. Na to, jaká byla psaná předpověď, je to úplně jiné. Využíváme toho! Je krásně vidět na celou chráněnou oblast Klafferkessel s jezery. Na vrcholu si tyto výhledy užívá spousta dalších lidí. Spousty jich jdou naším směrem, ale jsou tu i skupinky co jdou trek z druhé strany.
Na závěr fotím Míšu ještě u vrcholového kříže a pomalu se balíme a připravujeme na sestup. Z vrcholu se sestupuje z počátku po hřebeni. Cesta padá vyšlapanou skálou k sedlu Obere Klafferscharte. V jednom místě je trasa zajištěna fixním lanem. Není to nijak obtížné, ale lidé s méně jistým krokem to ocení. Ze sedla se pak opět otevře krásný výhled do kotle Klafferkessel s jezery. Tady je ještě jeden dlouhý a obtížnější úsek. Ze sedla se ostře sestupuje podél suťoviska a serpentinami k potoku vtékajícímu do největšího z jezer Oberer Klafferkesse a Kapuzínersee.
Pohledy na jezírka se nikdy neomrzí
Zde už cesta mírně klesá a následný úsek této cesty je výjimečný množstvím jezírek. Stále se nacházíme na cestě 02,702 nebo také StLRWW. Celá tato oblast je neuvěřitelně krásná. Míša každou chvilku zastavuje, fotí a kochá se. Já se přiznám, že také. Minulý rok jsem tudy jen proběhl a takto si to nemohl vychutnat. Teď je to pohodová procházka. Procházíme kolem jezer Winkelsse, Törlsee a Mittlerer Kklippense. Občas přeběhneme nějaké to sněhové pole. Když se dostáváme k sedlu Untere Klafferscharte ve 2280 m n.m., odbočuje Míša ještě na vyhlídku nad jezero Unterer Klaffersee. Z cesty není vidět, ale pár metrů od stezky se vám naskytne další skvělý výhled do údolí a na jezero.
Pak už se přes sedlo začínáme sestupovat trasou pod Steinkarhöhe. Nejdřív je malý traverz pod velkou skalní stěnou. Pak cesta nabírá na strmosti a klesáme do údolí Inneres Lämmerkar (N 47°18.379′, E 13°48.413′). Klesání je necelých 500 výškových metrů. Pamatuji si, že závěr byl trochu horší. Uvidíme. Tempo máme hezké a předbíhá nás jen skupinka nějakých mladých sprinterů.
Jedná se sice jen o 1,5 kilometru dlouhý úsek, ale na konci už mě Míša upozorňuje na znavené nohy. Ten stav, kdy se vám občas rozklepou lýtka a kotníky, už moc nedrží. Chce to opatrně. Zpomalujeme. Chata Preintalerhütte je jen 30 minut od rozcestníku. Zde v těchto místech jsem minulý rok dostal bolesti a křeče při našem běhu v těchto místech. Bylo to dosti nepříjemné, takže ji chápu a snažím se ji povzbudit, aby došla k chatě.
Konečně se jdeme naobědvat
Na Preintalerhütte (N 47°18.786′, E 13°48.795′) už nás vítá obsluha s otevřenou náručí. Objednáváme si náš pozdní oběd. Postupně docházejí i lidé co s námi byli na trase. Někdo přespává a zřejmě bude pokračovat dále do hor a několik lidí bude sestupovat do údolí. Jakmile dojíme a zaplatíme, loučíme se s ostatními pozdravem nebo přikývnutím a vyrážíme z chaty po cestě č. 777.
Vede při potoku Riesachbach. Ten se pak vlévá do nádherného jezera Riesachsee v údolí. Okolo něj samozřejmě půjdeme. Teď se musíme dostat na spodní stanici zásobovací lanovky. Je zde poslední úsek cesty ve svahu, s kameny a kořeny. Musíme opatrně, protože na posledních metrech nám začíná pršet.
Jsme na spodní stanici, už nás čeká krásná široká cesta pro zásobování. Stále držíme počasí palce, že dojdeme za sucha a ještě se budeme moci pokochat údolím, které musíme projít. Jenže…
A je to tady… déšť!
Začíná hrozně pršet. Nemá cenu se rozmýšlet. Zastavujeme! Házíme na sebe goretexové bundy a já i kalhoty. Balíme batohy do pláštěnek a ihned vyrážíme svižným krokem do zbylého úseku. Tempo je neuvěřitelné. Ukrajujeme a poslední kilometry na parkoviště. Ptám se, jestli si chce Míša i odpočinout. Její rozhodnutí je jednoduché. „Až u auta.“ Nemá převlečníkové kalhoty a tak se jí dostává voda po legínách přes kotníky do bot. Prý už tam má pěkné koupaliště. Jedině tempo ji zahřeje.
Z jezera jsme si tedy neodnesli nic. Jen jsme proběhli. Na cestě mezi stromy jsme také potkali spousty lidí. Chápu, hezké počasí je hezké počasí. Sakra lidi, trochu přípravy, kdy vím, že může pršet.
Po dvou hodinách a závěrečných serpentýnách, které byli nekonečné, se konečně dostáváme na parkoviště. Leje pořád neskutečně moc a tak se běží Míša schovat pod velkou autobusovou zastávku přímo u parkoviště. Došel jsem pro auto a v klidu pod střechou jsme se hodili do gala.
Dále už jsme žádný plán neměli a podle předpovědi se to lepšit nemělo. Vyrazili jsme tedy k domovu.
Bylo to narychlo, jen dva dny. Za to s pořádnou dávkou výstupů, výhledů, skvělého ubytování a skvělé zábavy. Jestli někdo uvažuje o nenáročném treku, tak tento můžu doporučit. Naprosto skvělé a krásné hory. Mrkněte na fotky určitě vás navnadí. A my se budeme těšit, že vás třeba někdy na dalším treku potkáme.
Fotogalerie
Žádné komentáře