Vysoké Tatry jsou snad jediným pohořím na Slovensku s charakterem Alp. Potkáte tu turisty, horolezce a teď v zimě také hodně, ale hodně skialpinistů. Zní to tak, jako by Vás to mělo odradit, ale nezoufejte. V Tatrách je spousta míst, kam se za skialpinismem vydat, a tak se tyto kvanta lidi rozutečou do všech koutů těchto úžasných hor. Najdete tu až dvacet šest vrcholů s nadmořskou výškou nad 2500 metrů.

Já se musím přiznat, že do Tater jedu poprvé. No je mi jasné, co si myslíte. Lůzr, má to skoro za dveřmi a do teď se tam nepodíval. Já spíš neměl s kým jet a moc lidí o těchto horách nemluvilo. Kromě Danyho. Ten o tom spustil několik týdnů dříve úplnou náhodou, když si stěžoval, že tam s ním nikdo nechce jet. Chytl jsem se toho a začal vymýšlet a zjišťovat co by se dalo. Dany mi par dní na to řekl, že to nemám řešit. Možností je tam hodně. Jen domluvit zbytek lidí, co by měli zájem jet.

Čtvrtek večer

No a je to tady, jedeme. Dany už je týden s autem na služební cestě. Zbytek party v podání Mirči, Štěpána, Davida a mě se chystá k odjezdu v osm hodin večer vlakem do Prahy, kde přestoupíme na pokračujeme dalším vlakem s lůžkovou úpravou do Popradu na Slovensko.

Ve třičtvrtě na osm už jsme kompletní. Čekáme na odjezd. Jízdenky koupeny online s rezervací míst u úložného prostoru ve vlaku. Máme přece o něco více batohů než ostatní lidi. Cesta na Hlavák do Prahy zabírá hodinu a dvacet minut. Během jízdy vypleňujeme pojízdný bar. Ano, beru malé lahvičky bílého vína, bude to chtít večerní uspávalo, počítám, že lůžkový vlak bude peklo.

V půl desáté nasedáme do RegioJetu směr Košice. Tlačenka ve vlaku je naprosto šílená. Než se jednotliví lidi nasoukají do svých zarezervovaných míst, uběhne více jak půl hodiny. Naše skupina je rychlá, vše nepotřebné rychle uklidit rozložit lůžka a pak už si každý leží na svém písečku. Po desáté jsme připraveni zalehnout. Otvírám ještě mini lahvinku vína a za usrkávání pomalinku zabírám.

Půl druhé ráno. Probouzí mě rachot vlaku. Celý vagon utichl a zvuk jízdy po kolejích nabral na síle. Já si měl ty špunty do uší vzít hned od začátku. Mám je ale připravené a tak se během chvilky zase pokouším usnout, daří se.

Pátek ráno

Vstávačka na budík v pul páté ráno. Máme dvacet minut do Popradu. Při balení dostáváme kávu a zákusek. Stevard nás upozorňuje že další zastávku vystupujeme.

Na nádraží jsme samozřejmě s desetiminutovým zpožděním, a tak nám místní lokálka z Popradu do Starého Smokovce (N 49°8.361′, E 20°13.354′) ujela. Nám to nevadí, máme auto spojku. Dany probuzený deset minut po páté sice radost moc nemá, ale jede pro nás. Do půl hodiny jsme na apartmánu. Čas na skalpy ještě nenastal, a tak všichni usínáme ještě na pár hodin.

Druhé vstávání v půl deváté ráno. Něco málo naspáno a teď rychle na kopce. Po půl hodině kupujeme lístky na zubačku která nás sveze ze Starého Smokovce na Hrebienok (N 49°9.485′, E 20°13.475′) Odtud se vydáváme na naší první trasu.

Hrebienok – Zbojnická Chata – Malý Závrat 2270m n.m.

Z Hrebienku se vydáváme po červené turistické stezce. Je to Tatranská magistrála. Po jeden a půl kilometru a zhruba dvaceti minutách dostáváme na rozcestník Rázcestie nad Rainerovou chatou (N 49°10.052′, E 20°13.022′). Ten nás vede dále po modré turistické trase Velkou studenou dolinou ke Zbojnické chatě (N 49°10.596′, E 20°10.044′). Zabere to zhruba dvě hodiny.

Z počátku vede cesta lesem, ale od půlky se nám to začíná otvírat. Výhledy na okolní kopce jsou nádherné. Vlevo nad námi Slavkovský štít s 2452 m n.m. Od něj pak také celý hřeben Slavkovská kopa, Západní a Východní Slavkovská věža. Vpravo od nás pak Prostredný hrot 2441 m n.m. a Strelecká věža 2130 m n.m.

Jsme pod Zbojnickým spádem. Teď už konečně začíná nějaké stoupání. Na to, že jsme ve Velké studené dolině tu tedy moc zima není. Naopak, jetu takové horko, že snad zahodím vše, co mám na sobě. Nakonec jdeme s Danem do pul těla já si beru jen tenkou vestu.

Procházíme kolem Vareškovo plesa. To ale nevidíme je zamrzlé a zapadané sněhem. Kousek nad ním je další Dlhé pleso, také zapadané. Tady už se cesta trochu narovná a začne taky pěkně foukat. Takže zase oblíkáme. Na chatu je to kousek vyrážíme každý svým tempem, abychom se zahřáli. Od Dlhého plesa už je to jen zhruba deset minutek.

Na chatě už je spousta skialpinistů. Je přesně poledne a jak dochází ostatní je jasný, že dál se zatím nepůjde. Čas oběda. Na zbojnické chatě si objednáváme výborné polévky a pivko na posílení. Po jídle se vydáváme dále. Ze Zbojnické chaty chceme vyrazit na Svišťový štít do 2382 m n.m. Jenže když vidíme Kotlinu pod Prielomom, která vede za Svišťový chrbát a tudy vede celá trasa, zvažujeme své možnosti. Jsme unaveni a nechceme riskovat. Měníme plán. Za chatou se vyšlapaná trasa stáčí vpravo pod Zbojnickou kopu do 2098 m n.m. trasa je jasná, a tak dnešním cílem bude sedlo Malý Závrat ve 2270m n.m. (N 49°11.237′, E 20°9.644′)

Pod vrcholem Zbojnické kopy procházíme a možná i přecházíme přes Ľadové pleso. Kolem je jen zasněžená krajina a skály. Je to opravdu nádhera. Před námi se otvírá sedlo. Koukáme vzhůru. Pohledem to nevypadá nijak složitě, ale když vidím skupinku před námi, jak se ve svahu trápí, vypadá to, že si mákneme.

Ve Svahu už je všechno jasný. Výstupové trasy jsou rozježděné, a tak bojujeme o každý výškový metr. Ale bavíme se u toho. Plánuji si taky kudy to sjedu zpět. Cikcaky se pomalu utahují a sedlo je na dosah. Občas někdo hekne, jak mu podjede lyže a vytvoří tak z chůze takový ten gymnastický dlouhý krok, jenže zpět!

Dostáváme se do sedla. Přepadávám přes sněhovou závěj přímo v sedle do takového vyšlapaného zákopu. Strašně tu fouká, a tak jsme rádi, že nás aspoň něco kryje. Rychle uklidit pásy a obléct se. To se po pár minutách daří a pak už si užíváme jen krásné výhledy na obě strany. Fotíme, usrkáváme teplého čaje a dobíjíme energii tyčinkami.

Sjezd už bude za odměnu. No tedy první metry rozhodně ne. Vydávám se první do svahu. No a nejde to. Neudělám ani oblouček. Problém by nebyl, že by to bylo strmé, ale sněhová pokrývka je rozježděná a ve stínu přemrzlá. Na slunci zase měkký a těžký sníh. Trochu obava, že se tu vysekám a tak se pár desítek metrů pouze sunu bokem. Sníh níže je lepší a konečně se pouštím do prvních obloučků. Ze začátku přeskakuji, ale pak už to vypadá jako lyžování. David jede zamnou a začíná si sjezd taky vychutnávat.

Čekáme na ostatní nad Zbojnickým spádem. Když dojedou, povíme si v podstatě o našem prvním sjezdu v Tatrách. Je to paráda! Jsem z toho neskutečně nadšený a v podstatě už se těším na další den. Teď nás čeká ještě půlka Velké Studené doliny.

Sjíždíme Zbojnický spád a podél Velkého Studeného potoka a pokračujeme sjezdem úžasnou krajinou. Jak jsme níž a níž, tak se všechny stopy stahují do jednoho místa a v závěru dojíždíme zpět k rozcestí Rázcestie nad Rainerovou chatou takovým lesním tobogánem, kde se na závěr pěkně vyblbneme.

Odtud už je to na Hrebienok jen kousek. Zde pak navštívíme ještě expozici ledových soch a po zelené turistické, z které je přes zimu vytvořená sáňkařská dráha sjíždíme zpět do Starého Smokovce.

Sobota

Půl osmé ráno. Tělo mám pěkně rozlámané. David se protahuje a cvičí. No a já cvičím s ním. Tedy ze židle od jídelního stolu. S teplým hrnkem čaje a dobrou snídaní. Pak přichází nápad, že pro rozhýbání ztuhlých kostí dnes nepojedeme zubačkou na Hrebienok, ale vyběhneme si to na lyžích. To se nezamlouvá většině lidí, a tak jdu s Davidem sám. S ostatními si dáme pak sraz na naší dnešní trase.

V osm nastupujeme do lyží u spodní stanice zubačky Starý Smokovec. Vystupujeme podél trati, kterou máme vpravo a za půl hodiny jsme opět na Hrebienku. Ostatní nikde. První várka turistů a skialpinistů ještě nepřijela tak se vydáváme dále. Opět po červené Tatranské magistrále na naše oblíbené rozcestí. Dnes pokračujeme z rozcestí po zelené na Zámkovského chatu (N 49°10.437′, E 20°13.181′). Za 40 minutek jsme u ní. Koukáme na hodinky. Teprve nyní vystupuje náš zbytek z lanovky. Čekat nebudeme. Zámkovského chata je tedy nádherná a zasazená v lese pod Malou Studenou dolinou. Ano, to je náš dnešní cíl. Dolinou na Téryho chatu (N 49°11.402′, E 20°11.936′). Odtud to máme zhruba tři a půl kilometru. Jdeme.

Malá Studená dolina je snad ještě krásnější. Tedy to zjišťujeme až zhruba 1650 m n.m. když vystoupáme z lesa. Dáváme s Davidem pauzu a trochu posvačíme na kameni blízko stezky. Vlevo od nás je Prostredný hrot 2441 m n.m., který jsme viděli včera a vpravo od nás tedy nad námi vystupuje Veľká Lomnická věža s 2214 m n.m. na kterou navazuje Lomnické sedlo a nad ním Lomnický štít se svými 2634 m n.m. Úplná paráda a počasí opět dokonalé.

Po naší pauze přicházíme pod Velký hang (N 49°11.257′, E 20°12.242′). Je to místo, kde pohodová túra končí a přecházíme konečně do pořádného stoupání. Když je špatná lavinová předpověď tak se tu musí občas něco utrhnout. Dnes tedy nic nehrozí, každopádně i tak u máme zapnuté pípáky. Člověk na to pak nemusí aspoň myslet a nezapomene.

Turisté to berou přímo po vyšlapané, tedy spíš rozšlapané cestě a my na skialpech začínáme stoupat v dlouhých cikcakách. Ty se s přibývající výškou a zúženým místem rychleji opakují až nás přivedou do jediného místa kam všichni míří. Zde projdeme kolem skal a jakmile se před námi objeví Malý hang (N 49°11.363′, E 20°11.964′), vidíme nad ním i Téryho chatu.

Jsme tu, paráda! Pouštíme se do posledního stoupání před chatou. No a po chvilce zastavujeme. Pokládám batoh, vytahuji haršajzny a cvakám je na lyže. Bez nich by se to nedalo vyjít. Místo je zde ve stínu, a tak je sníh tak tvrdý, že na něm pásy nedrží. Deset minut chroupání zmrzlého sněhu pod lyží a jsme u chaty.

Došel nás i zbytek, byli fakt kousek za námi. Dáváme občerstvení a rozhodujeme kam dál. Před chatou koukáme, co by se dalo. Když pak vidím, jak se pár malých skupinek hrne do Baranieho sedla, je rozhodnuto.

Od chaty vyrážíme přes zamrzlé Prostredné Spišské pleso. Nad ním traverzujeme k Vyšnému Spišskému plesu a od něj nás opět čeká stoupání v podobě cikcaků. Sem a tam, sem a tam. Pořád dokola, do zblbnutí a sedlo pořád před námi, tedy nad námi. Z ničeho nic mi to přijde nekonečné. S Dajvem se trochu pobízíme k výkonu a snažíme se do toho opřít. V tom nás předbíhá Štěpán, jde to na přímo. Nechápu.

Zastavujeme několik desítek metrů pod sedlem. Mirča, Dany už dál nejdou a my s Davidem a Štěpánem pokračujeme ve výstupu. Nasazuji mačky cepín. Kluci si to dnes sebou nebrali. Já si musím mé nové věci vyzkoušet.

Po chvilce už všichni stojíme v Baranieho sedle 2393 m n.m. A je to úžasný. Může to být ještě úžasnější. Rozhodnutí padlo docela rychle a s Davidem budeme pokračovat až k vrcholu Baraniech rohů do 2526 m n.m. Věci necháváme na místě a jdeme po svých.

V sedle obcházíme zprava skalní výběžek a ve stopách pokračujeme dále. Je to takový hřebínek, ve kterém pak uhýbáme vlevo a přecházíme opět do krátkého traverzu. Tady přichází trochu těžší místo. Po ledové ušlapané římse, která má zhruba 5 metrů postupujeme přidržováním za skálu. Pod námi je kuloár, který se jezdí přímo z vrcholu. Spadnout do něj úplně nechceme, a tak opatrně přelézáme tento úsek.

Jakmile se přehoupnu opět do vyšlapané stopy a chci slavit dosáhnutí vrcholu, tak mi rychle opadne nadšení. To snad ne, ještě takový kus! No nic, pokračujeme, pomalu stoupáme a vrchol se nám přibližuje.

Deset minut na to už si podáváme ruce a plácáme se po ramenou. Krásný výkon a super výlet. Dáváme s Davidem společnou vrcholovku a fotíme pár krásných fotek do alba. Kocháme se tou nádherou kolem sebe. Opravdu je to tu nádherné a stojí to za to. Vysoké Tatry jsou opravdu krásné a chápu, proč jsou na ně naši sousedé Slováci tak hrdí. Vychutnáme si zde pár minut, ale budeme se muset vrátit. Slunce pomalu zapadá. Na cestě zpět nás bude trápit přemrzlý sníh.

Cesta z vrcholu do sedla je rychlá, jen opět zvýšená opatrnost na traverzu a pár minut na to už zapínáme boty a skáčeme do lyží. Sjezd v prvních metrech vypadá jako včera. Šoupeme se bokem. Nejsme sami. Je to rozježděné. Také je zbytečné přijít k úrazu. Na místě, kde jsem obouval mačky přichází první oblouky. Jízda začíná být parádní. Vracíme se po stejné cestě. Nad Prostredném Spišském plesu to pouštím šusem přímo k chatě. Už nechci lepit pásy. Mám to jen tak akorát a posledních pár metrů dobruslím. David je hned zamnou. Nečekáme a jedeme dále. Následují oba hangy. Tady už je to vše jak led. Hrany lyží se zakusují a v obloukách jen škrábeme umrzlý sníh. Je to peklo! Oba jedeme opatrně. Na tom nikdo nechce upadnout.

Pod Velkým hangem už to pouštíme zase šusem rovnou k zámeckého chatě. Kopírujeme naší dnešní výstupovou trasu. Chatu mineme pokračujeme po Tatranské magistrále.

Cesta nás vede do Starého Smokovce. Už nikam nepospícháme, loudáme se společně na Hrebienok a probíráme dnešní skvělé dobrodružství a vlastně celý tento výlet. Plyne z toho jednoduché shrnutí. Naprosto dokonalé!!! Nádherné hory nádherné trasy a dá se tu vymyslet spousty jiných cílů a aktivit. Už teď se těším až se do těchto krásných hor opět vrátím. Nejen na skialpech, ale taky s lezeckým vybavením nebo za příjemnou turistikou. Takže, kdy jedem?